Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora

Pirandello, Luigi
Šest postav hledá autora

recenze beletrie zahraniční

Šest postav hledá autora je hra, která je součástí trilogie o divadle na divadle, spolu s tituly Každý podle svého (Ciascuno a suo modo) a Dnes večer se improvizuje (Questa sera si recita a soggetto), které však nemají takovou dramatickou sílu jako Šest postav a zdaleka nedosáhly takové popularity.

Luigi Pirandello: Šest postav hledá autora (Sei personaggi in cerca d’autore), přel. Vladimír Mikeš, Artur, Praha 2008, 80 stran

Pozoruhodná „edice D“ nakladatelství Artur, v níž vycházejí významná díla světové dramatiky, se na konci roku 2008 rozrostla o dva tituly italské provenience, oba z pera klasika italského divadla Luigiho Pirandella.

Jedním z nich je scénář hry Šest postav hledá autora, bezesporu jeden ze základních kamenů moderní dramatické tvorby. Tato hra měla premiéru v Římě 10. května 1921 a po počátečním kontroverzním přijetí stála u zrodu celosvětové Pirandellovy slávy. Luigi Pirandello, v Římě usazený Sicilan, se původně vydal na dráhu prozaika. Divadlo ho však odjakživa fascinovalo, a tak začal nejprve skládat kratší komedie pro sicilské nářeční soubory, které se těšily v Itálii značné popularitě. Později přešel k náročnějším námětům z měšťanského života a přiklonil se k standardní italštině.
 
Šest postav hledá autora je hra, která je součástí trilogie o divadle na divadle, spolu s tituly Každý podle svého (Ciascuno a suo modo) a Dnes večer se improvizuje (Questa sera si recita a soggetto), které však nemají takovou dramatickou sílu jako Šest postav a zdaleka nedosáhly takové popularity.
 
V Pirandellově hře se při zkoušce divadelní společnosti z ničeho nic zjeví šest postav, které o sobě tvrdí, že jsou zhmotněné literární postavy, a hledají autora, který by jejich drama inscenoval. Pochopitelně se nesetkají s velkou ochotou, přesto se jim podaří sehrát jednu k klíčových scén příběhu, a tím režiséra zaujmou. Jejími aktéry jsou Otec a jeho Nevlastní dcera. Otec kdysi opustil svou ženu, která pak měla děti s jeho kolegou. Nadále však pociťoval jakousi podivnou zvědavost na jejich další osudy, a tak například chodil před školu vyhlížet holčičku, kterou jeho bývalá žena měla s novým manželem. Když druhý manžel zemřel, rodina byla vržena do bídy, z níž se ji Nevlastní dcera, ještě ve smutku, snaží zachránit pokusem o prostituci. Jejím prvním klientem má být Otec, Matka ale včas zasahuje. V závěru hry ještě postavy „sehrají“ další rodinnou scénu, která tentokrát vede ke katastrofě, zděšení herců a ukončení zkoušky (i hry).
 
V konfliktu mezi postavami a herci se rodí druhé závažné téma hry, a sice otázka způsobu existence uměleckého díla. Postavy se snaží herce přesvědčit, že jsou skutečnější než oni, neboť jsou neměnným produktem umělecké fantazie, navždy fixováni ve svých vlastnostech, ve svém příběhu, zatímco živí herci, žijící si svoje civilní životy, se pouze na chvíli propůjčují ke ztvárnění dramatických postav. Pirandello, zejména ve svých začátcích často rozhněvaný na způsob nastudování svých textů, zde využil příležitosti, aby teoretizoval své pochyby o možnostech dokonalého vystižení autorské představy konkrétní scénickou a hereckou realizací.
 
Na postavě Otce Pirandello zároveň řeší své oblíbené téma relativity lidské identity, skutečné její podstaty a dobrovolné či nedobrovolné společenské masky. Nevlastní dcera se v dospělém věku setkává s Otcem pouze jednou, ale na základě tohoto krátkého, traumatického zážitku si o něm vytváří definitivní soud, ačkoli jeho skutečnou osobnost nelze redukovat na návštěvníka veřejného domu.
 
Šest postav je intelektuálně náročnou hrou, která však rozhodně stojí za přečtení jak pro svůj mimořádný dramatický náboj, tak pro obohacující pohled na teoretické otázky divadelní práce a umělecké tvorby vůbec. Překlad Vladimíra Mikeše je kvalitní a živý. Jeho výrazným, těžko říci, zda pozitivním rysem, je převedení replik Nevlastní dcery do obecné češtiny, což dává její roli jakýsi lidovější charakter.
 
Pirandellova hra záhy pronikla na program českých divadel. Již v roce 1923 se hrála v Praze a Olomouci, později v Brně, Ostravě a Plzni. Komunistické propagandě buržoazní a relativistický Pirandello příliš nevyhovoval, proto byly další inscenace sporadické: 1965 (Brno), 1966 a 1987 (Praha). Od listopadu 1989 se odvážilo tuto náročnou hru inscenovat pouze Slovácké divadlo v Uherském Hradišti (2008).
 

© Jiří Špička
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autor vyučuje italskou literaturu.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 94 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 9539x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce