Zmeškal, Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem

Zmeškal, Tomáš
Milostný dopis klínovým písmem

recenze beletrie česká

Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí.


Jung modifikovaný Adlerem aneb Desetileté dítě

Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008, 348 stran

Milostný dopis klínovým písmem – vzbudil možná až nekritický obdiv, protože ho mnozí považují za objev na literární scéně, naproti tomu pochyby několika málo kritiků: Je tohle opravdu román s evropskými ambicemi? Chtěl bych tu předestřít pár poznámek – a protože mě kniha o lecčems přesvědčila až na posledních sedmdesáti stranách, začnu od konce.
 
Možná je pro celý román signifikantní, že jsem po celou dobu sice věděl, co čtu, ale nevěděl jsem, proč to čtu. Zejména v pasážích, které se bez zjevného důvodu vlekly, jsem si neustále kladl otázku: Co mi autor mimo vlastní příběh sděluje? Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí. Musím se přiznat, že narozdíl od ostatních jsem se kvůli této zjevné neproblematičnosti téměř ukousal nudou – a nepřidaly tomu ani slepé románové odbočky. Odpověď na otázku, jaké je autorovo sdělení a k čemu vlastně směřuje, jsem si mohl zformulovat až ke konci, neboť ten je podezřele lhostejný k výslednici románových sil. Uzavření rozvětvené fabule nepřekvapí; jedno nešťastně šťastné manželství se utopí v toku života a zůstane zasuto pod povrchem velkých dějin. To byl zřejmě cíl, ke kterému se Tomáš Zmeškal přibližoval: vyprávění, které ústí v ambivalenci. Autor příběh na jedné straně pečlivě buduje a na druhé se na něj dívá skrz prsty, protože by mohl být jedním z mnoha. Anebo v jiné perspektivě: autor se o postavy stará s láskou, ale stejně tak je nechává za sebou v propastné vzdálenosti, jakou představuje minulost. Pokud půjdeme v úvaze ještě dále, lze říci, že Tomáš Zmeškal napsal v kontextu současné české literatury originální příspěvek k umění románu, neboť svým dílem klade podnětné otázky.
 
Jak ale Tomáš Zmeškal Milostný dopis klínovým písmem vypráví? Při procesu čtení se mi neustále vtíralo na mysl jméno Franze Kafky, neboť ten, ač vázán stejným středoevropským teritoriem, představoval v mém vědomí protipól. Kafka zde vystoupil jako autor, který dokáže v jediném gestu, v jediném pohybu rukou obsáhnout hloubku lidské existence, jako autor, který ostře broušenými slovy dokáže rozkrývat skutečnost. Ne tak Zmeškal: Jeho románový svět jako by byl neustále zahalován jakousi rouškou, jako bych se díval na postavy skrze sklenici nebo baňku; jejich obraz se podle toho neustále zaobluje, tedy nevyhraňuje, a tudíž tak trochu karikuje. Podobně jako v duchu humoristické literatury, která má v povaze, že převádí vyprávění na lehkou notu. V Milostném dopisu klínovým písmem se tato nota dotýká vážného příběhu, a to nejenom v absurdních příhodách, jako když bezmála okradený nájemník poskytne zlodějovi útočiště za rušné noci 21. srpna 1968. Lze vzít v úvahu i podstatně menší střep skládačky, jedinou repliku. Třeba když se baví dva psychiatři a jeden druhému vykládá komplikovaný sen svého pacienta a ten, který naslouchá, po jeho skončení zašveholí: „Pochopitelně, podíváme-li se na celý sen skrze Junga a budeme-li ho lehce modifikovat Adlerem, pak,“ a větu nedokončí, protože ho první doktor v nesprávném uvažování přeruší. Jako by do situace vstoupil jiný prostor, který je pro takové konverzační minutí charakteristický, ale zároveň jako by v inkriminované replice byla naschvál i jistá nepravděpodobnost, že by druhý psychiatr komentoval tak bohaté vyprávění tak prostou, dalo by se říci lacinou větou.
 
Anebo jinde: Za jeden z vrcholů románu mnozí považují setkání Josefa se svou dcerou, když se vrací po deseti letech komunistického žaláře domů. Doma nikdo není, jenom jeho dcera s kamarádkou – a Josef své dítě ještě nikdy neviděl. Podle očekávání následuje dojemná scéna: Josef svou dceru Alici vyzdvihne nad hlavu, jako by to bylo čtyřleté děcko, ačkoli by možná bylo přirozenější, kdyby ji prostě a jednoduše objal a nezpůsoboval dítěti i sobě fyzické utrpení z tak vehementního posilování. A opět: tam, kde jiní slyšeli krásnou hudbu, tam mi do ní pronikl akord, který předojemný výjev rozladil.
 
Nerad bych, aby tyto příklady vyzněly posměvačně, jako když se náhodný recenzent snaží nachytat vypravěče na švestkách – autor na ně má v rámci fabulace zajisté právo, a také se lze o nich směle a zcela bezvýsledně přít. (Opravdu by to v daném kontextu doktor řekl? Opravdu by Josefa napadlo zvednout desetiletou dceru nad hlavu?) Tyto dva náhodně vybrané příklady mají spíš přiblížit povahu Zmeškalova vyprávění a jeho mírnou rozporuplnost; je to vyprávění, za nějž vposled přebírá zodpovědnost důmyslně budovaná kompozice, která nakonec sehraje podstatnou významotvornou roli. Viděno zpětně mi Tomáš Zmeškal přijde opravdu jako výjimečný vypravěč, ačkoli – paradoxně – jsem si při čtení jeho románu, až na některé strhující části, dvakrát neliboval.

© Petr Vaněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 100 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.