Poezie politického marasmu

studie beletrie zahraniční

Běloruská poezie se pro novou generaci čtenářů v době získání státní suverenity nevyhnutelně stala tím, čím se stala poezie prvního národního týdeníku Naša Niva pro čtenáře na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Poezie politického marasmu
přeložila Volha Patapavová

Běloruská poezie se pro novou generaci čtenářů v době získání státní suverenity nevyhnutelně stala tím, čím se stala poezie prvního národního týdeníku Naša Niva pro čtenáře na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V té době byla sama existence básní v běloruštině téměř zázrakem. Dosvědčovala, že běloruština nezanikla, přestože v běloruské kultuře chyběla delší literární tradice. Literární vzlet počátku 20. století byl reakcí na nemožnost plnohodnotného společenského života v Ruské říši v době jejího zániku. Nyní, v době postsovětské neorusifikace, se díla nové generace běloruských básníků stala jakousi reakcí na nemožnost plnohodnotné společenské realizace v autoritativním státě, který zřídil Alexandr Lukašenko. Zčásti to potvrzuje i repertoár čtenáři žádané poezie 20. století: v básnické antologii Krasa i sila (Krása a síla), kterou uspořádal Michas Skobla, tvoří zhruba třetinu díla dnes žijících básníků.

Rozpad literární infrastruktury, kterou Bělorusko zdědilo po SSSR, rozvoj poezie téměř neovlivnil. Místo literárně-uměleckých periodik, jež vláda zakázala, a možnosti publikovat svá díla ve státních nakladatelstvích získali literáti nové možnosti distribuce. Stále větší vliv na společenský život mají nejstarší nestátní noviny Naša Niva, z nichž se stala jakási tribuna nové generace běloruských literátů. Aktivně své čtenáře hledá „tlustý žurnál“ Dzejaslov. Čtenářské popularitě se těší edice předních nestátních vydavatelství, jež se specializují na běloruskou literaturu – Logvinov, Knihazbor, Limarius. I přes malé náklady je o tyto knihy v knihovnách zájem – zejména ve městech. Běloruský venkov je dnes od tiskařských strojů Johannese Gutenberga odtržen o nic méně než od nových projektů Billa Gatese. Jediným knižním centrem na běloruském venkově zůstává školní knihovna, která závisí na dotacích ze státního rozpočtu a musí místo básnických sbírek kupovat ideologicky nezávadné státní tiskoviny.

Současná běloruská poezie, kterou dnes tvoří téměř výhradně obyvatelé měst, je odtržena od folklorních základů, nikoli však od základů literárních. V literárním procesu dnes koexistují tři generace básníků. Starší, jejichž rozkvět připadl na 60. až 80. léta 20. století; střední, kteří o sobě poprvé nechali slyšet a dostali se na přední pozici za Gorbačova a v prvních letech běloruské nezávislosti; a konečně mládež – ti, kteří začali psát teprve v době Lukašenkovy vlády. Všechny tři generace žijí celkem mírumilovně vedle sebe a k žádným rozporům mezi „otci“ a „dětmi“ nedochází. Přitom však kanonizace některých básníků (důsledně jsou ctěni „poslední klasici“ – Nil Hilevič, Ryhor Baradulin, Henadz Buraukin; ze „střední generace“ mají největší respekt Ales Razanav, Uladzimir Ňakljajev, Uladzimir Arlov, Leanid Draňko-Majsjuk) zdaleka neznamená, že by ostatní slepě šli prošlapanými poetickými cestami. Ani myšlenka kolektivního boje za Nobelovu cenu pro Ryhora Baradulina – nepochybně nejnadanějšího ze „starců“ – neovládla celé literární společenství a nedonutila mládež, aby se orientovala výhradně na něj. Zjevně zde dochází k hledání vlastních cest.

Postmoderna a neoavantgarda
V současné poezii období politického marasmu lze vysledovat následující charakteristické rysy:

Základní je takzvaný malý žánr. Téměř žádných úspěchů nebylo dosaženo v žánru poemy, která se už od dob Janky Kupaly a Jakuba Kolase tradičně pokládá za vrchol básnické tvorby. Aktivně se však rozvíjí lyrika – občanská (Anatol Sys, Michas Skobla, Iryna Bahdanovičová), ale také intimní (Halina Dubjaněckaja, Valjancina Aksaková, Ljudka Silnovová, Taccjana Sapačová, Valeryja Kustavová). Přitom je pozoruhodný nový rozkvět „ženské“ poezie, jež má v běloruské literatuře tradičně významné místo. V těch nejlepších básních, jako třeba od Haliny Dubjaněcké, se ženské chápání světa jako lyrického Vesmíru spojuje s hlubokou filozofickou vizí bytí a snahou přiblížit se Věčnosti:

...odplouvají do dálky
přístřeší lidé a nitky cest
vyplašené hejno pocitů
a myšlenek zvolna přistává
a seslaná boží láskou
bude nás hudba vést
a neslyšně překročený nebe kraj
zmizí v mlžných dálavách
... do klamů průsvitných
hudba let povede
a přijdou i mdloba a prázdnota
a vetché šlépěje
dopis že došel mi do uší
ozvěna zapřede
a zlatem věnečků z květů
pampelek mé copy zaleje

(přeložil Vlastimil Staněk)

Zřejmý je také experimentátorský ráz současné běloruské poezie. Nová generace, stavící se proti tradicionalistům, z nichž mnozí přešli na stranu vlády (Mikola Mjatlicki, Rajisa Baravikovová), projevuje své opozičnictví také v hledání nového básnického jazyka, nových literárních forem. Z tohoto hlediska je významná osobnost Very Burlakové, profesionální a zcela tradiční literární vědkyně, která se stala kultovní básnířkou Jetti, vědomě bořící poetické kánony a oponující předchozí literární tradici:

JEN JSME SE LÍBALI,
Ale každému se zdálo,
Že děláme něco mnohem horšího,
Nepovoleného a hříšného;
JEN JSME SE OBJÍMALI,
Ale všichni se tak pohoršovali,
Jako bychom plivali
Na hroby jejich drahých,
JEN JSME SE MILOVALI,
Ale odsoudili nás k zastřelení.
Proto, asi,
Že byli jsme tři.

(přeložil Maks Ščur)

Nechci tvrdit, že by měla běloruská poezie výhradně postmodernistický ráz (i když má postmodernistická škola mimořádný vliv – Andrej Chadanovič, Juras Pacjupa, Maryjka Martysevič), ale spíše že v ní paralelně existují směry postmodernistický a neoavantgardní (Zmitěr Višňov, Viktar Žybul, Jetti, Hleb Labadzenka): první se soustřeďuje na kritické chápání úspěchů minulosti, druhý se z nich snaží vyjít a razit si cestu do budoucna. Zatímco Chadanovič a Pacjupa dělají z každé své básně jakousi křížovku – slitinu asociací vyjádřených dávno před nimi (proto se tyto básně často nedají přeložit), Žybul si pohrává s poetickými formulemi s odvahou literárního neofyta. Přitom se snaží překročit meze verbální tvorby: například poetické performance Chadanoviče a Višňova, esteticky stojící proti sobě, jsou syntézou několika podob audiovizuálního umění.

Poslední rys – experimentátorství – souvisí se změnami sociálního stavu a věku čtenářů. Základní část čtenářů běloruské poezie dnes tvoří mládež do třiceti let, studenti a lidé s dokončeným vysokoškolským vzděláním – tj. lidé nároční. Přitom po předcházejících generacích zdědili lásku k „písničkářské“ poezii – k tradici bardské a rockové poetické školy. V tomto směru pracují Viktar Šalkevič a Ales Kamocki a s kytarou experimentuje i Andrej Chadanovič.

Volnost básnického slova
Vynikající úspěchy má běloruská překladová poezie. V posledních letech se vedle tradičních překladů ze slovanských jazyků (především příbuzných – z ruštiny, ukrajinštiny, polštiny) aktivně překládají i angličtí, francouzští, němečtí a italští básníci. Zakladatelem školy nových překladatelů je čestný předseda běloruského PEN-Centra Ljavon Barščeuski, literát a polyglot, který ovládá dvě desítky živých i klasických jazyků. Díky úsilí nové generace překladatelů se běloruská poezie obohatila o překlady nejsložitějších básní Charlese Baudelaira, Guillauma Apollinaira, Johna Donna. Ve stejné době například Ryhor Baradulin přeložil do běloruštiny Karola Wojtyłu a Zelimchana Jandarbijeva, Nina Macjašová Wisławu Szymborskou, Jurka Holub Nikoloze Baratašviliho, Juras Pacjupa Ivana Franka.

Běloruská poezie nikdy nebyla soustředěna výhradně v hlavním městě. Zčásti je to dílem kompaktnosti země, kterou je možné podél obvodu objet za několik dnů. Běloruská provincie vlastně nikdy nebyla provincií – z kulturního hlediska. Téměř v každém oblastním městě existují literární almanachy a tvůrčí spolky básníků. V tomto smyslu mohou být vzorem Hrodna (v Hrodenské oblasti žijí Juras Pacjupa, Viktar Šalkevič, Jurka Holub, Danuta Bičel-Zahnětavová, Ales Čobat, Juryj Humjaňuk) a Polock (Ales Arkuš, Lera Somová), jež se staly samostatnými literárními centry. Kruh volných literátů (Ales Arkuš) založil vlastní cenu „Hliněný Veles“, která se dnes už těší stejnému významu jako ceny běloruského PEN-Centra.

Idea „volnosti“ básnického slova se stala pro nejnovější běloruskou poezii jednou z klíčových. Čtenářské vědomí mimoděk vztahuje na veškerou literaturu, která se nechce přizpůsobit k požadavkům loajality, báň Andreje Chadanoviče – nepochybně nejznámějšího a nejoblíbenějšího autora nové generace:

„Na stanici Říjnové náměstí
vlak nezastavuje“, -
sděluje reproduktor ve vagónu.

Cestující si šuškají:
Co se to děje?
Možná nějaká porucha na stanici?
Snad se nestalo nic vážného?

„Ne, to je ta opozice!“ –
uklidňuje všechny opilý proletář.

Skupina mládeže se rychle zvedá
a vystupuje na stanici
„Vítězné náměstí“.

Volám z metra kamarádovi.
„Jsi volný?“, ptá se.
„Ano“, říkám
„Mám hodinu a půl před přednáškou.“

„Ale ne“, říká, „jsi volný?“
A tu mně to docvaklo.
„Ano, díky!
Zatím jsem volný.“

Během čtyř dnů obvyklá slova
změnila význam.

(přeložil Maks Ščur)

Politické rozpory měly za následek nečekané omlazení řad autorů a jejich rychlé začleňování do literárního procesu. Rozkol v tvůrčím prostředí vedl k tomu, že vznikl prázdný prostor, který velmi prudce začala vyplňovat nová jména. Běloruské PEN-centrum, týdeník Naša Niva a neformální společenská iniciativa Běloruské kolegium pravidelně pořádají soutěže mezi začínajícími básníky. Jestliže za Sovětského svazu byli za začínající básníky považováni většinou třicátníci, dnes se laureáty těchto profesionálních soutěží stávají opravdu mladí lidé (kterým většinou není ani pětadvacet). Prvotiny již vydali například Hleb Labadzenka (1986), Anatol Ivaščanka (1981), Vyleryja Kustavová (1984) a další.

Básníci bezradní
kvílejí u nohou přátel svých.
Básnící neporazitelní
zase pláčou skrze dětský smích!..
Básník – nemluvně se zázrakem na očích –
nahlíží na nebi do střepin,
šediví v upřímnosti kročejích
a pije – a nemůže nepít,

(přeložil Vlastimil Staněk)

píše Valeryja Kustavová a zároveň jakoby vyjadřuje názor celé své generace, že básnické nadání je zázrak.

Poezie v exilu
Znatelně dnes omládla také běloruská exilová poezie. Mezi nejnovějšími běloruskými básníky, kteří z různých důvodů žijí trvale nebo dočasně v zahraničí, a proto z literárního procesu vypadli, stojí za povšimnutí především Maks Ščur, Valžyna Mortová a Andrus Chrapavicki. Přitom jejich tvorba, v níž chybí politická aktuálnost, plní potřebnou reprezentativní funkci běloruské poezie pro novou generaci běloruských politických emigrantů. Rozpor mezi literární kulturou těch, kdo stále žijí ve virtuální Běloruské lidové republice (pozn. překl. – BLR vyhlášená v březnu 1918 je prvním běloruským státním útvarem ve 20. století), a těch, co ještě nestačili ani oprášit boty po cestách reálným Běloruskem, je příliš velký a nový čtenář nechá většinu exilových klasiků bez povšimnutí. Ščur a Chrapavicki jsou v tomto smyslu mnohem bližší mladému běloruskému čtenáři mimo Bělorusko – tomu, kdo nechce ztratit svou jazykovou a kulturní identitu:

Po celý život jet do Prahy a potkat tam smrt.
Nastavit dešti tvář, jelikož se těžko otevřou
Deštníky gotických věží nad hrobem.
Významní heretici všech generací,
Rytíři, kteří utekli před svými mlýny,
Se tu přechovávají.

Jako v okénku dolů, v kaluži
Se odráží nebesa na způsob prosté
Skrýše dítěte, pro jehož naivní srdce
Zítra a budoucnost jsou totéž,
A když to další den zoufale hledá,
Má strach, že namísto ztracené minulosti
Nalezne stopu pětiprstého
Tyranosaura.

(přeložil autor)

Tak vidí Maks Ščur pražský Olšanský hřbitov, kde jsou pochováni (jako vymřelí tyranosauři) činitelé starého běloruského exilu. Nový exil jde stejnou cestou – snaží se uchovat jazyk a kulturu, chce se ale zachovat, nikoli vymřít.

Přitom otázka jazykové identity se pro Bělorusko obzvlášť aktualizovala nejen vzhledem k celkové sociolingvistické situaci po zániku SSSR, kdy ruština začala ve společenském vědomí dominovat. Jedním z prvků sovětského dědictví je opozice dvou pravopisných systémů v běloruštině – takzvané „taraškevice“, kterou svého času stvořil vynikající lingvista Branislav Taraškevič, a oficiálně uznané „narkomovky“ – poreformního přehledu pravidel z r. 1933. Protože se netýkají pouze ortografie, ale také ortoepie, básně autorů používajících různých pravopisů se liší při publikaci a také při recitaci. Snaha vlády a akademických institucí tento konflikt rozřešit měla za následek vypracování třetího systému a celou situaci jen zhoršila.

Téma slova, téma sakrálnosti mateřského běloruského jazyka právě proto zůstává jedním z klíčových pro všechny generace současných básníků. Lera Somová vyslovuje své tajné obavy:

Každý má svůj strach,
Jako jedovatou kytku,
Můžeš vlastní vůli hrozit
jakýmkoli zlem.
Já bojím se, že se probudím
Básnířkou s ruským jazykem
Jež velebně hledá rým
Na Severozápadní zem. 1

(přeložil Vlastimil Staněk)

Ljudka Silnovová truchlí, že země – a stejně tak jazyk – odmítly zásadu sebedostatečnosti:

Rodná řeči,
Jsi závoj svatební – půvabný ve své tenké péči!
„A kdo že se vydává:
Země? kultura? osoba?...“ otázkou zůstává.
Zavřu oči: naše země
U Boží pece... vdanou ženou zřejmě...
Prameny smutku ženou se ke mně

(přeložil Vlastimil Staněk)

Až se všechny společenské spory a lingvistické diskuse uklidní a běloruská literatura zase získá šanci stát se skutečně masovou, většina zmíněných básníků zásadně změní svůj status a stane se poetickými vůdci své země. Zatím se náklady jejich knih pohybují od 300 do 1 000 výtisků, což je na desetimilionový stát velice málo. Avšak stačí to, aby si uvědomili, že jsou samostatnými básníky, jejichž ústy bude naše generace – generace lidí, kteří se narodili v minulém století a v již neexistující zemi – hovořit s potomky. Michas Skobla, jenž má ve zvyku vyjadřovat se aforisticky, o tom mluví s neskrývanou hrdosti na své poslaní:

Pekelníkovi ať snívá se ráj
Ohluchlému trylek flétničky.
Šíp cesty narazí na nebe kraj
a ozbrojí se návrším kapličky.
Utrhne se na zvonu provaz,
a zde na zemi, jež je s nebem v objetí,
svobodná Otčina pojmenuje nás
básníky dvacátého století.

(přeložil Vlastimil Staněk)

Generace básníků 21. století se rodí právě teď, před našima očima.

 



1 Severozápadní zem (Severo-zapadnyj kraj) – název pro běloruské země v rámci Ruské říše.

© Aljaksandr Fjaduta
Překlad © Volha Patapavová
článek vyšel v časopise Host, č. 1, r. 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a časopisu Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2982x

Inzerce
Inzerce