Volski, Lavon: Kometa

Volski, Lavon
Kometa

ukázka beletrie zahraniční

Zvanicki se bál vojenské správy. Celá ta armádní anabáze, kterou prožil v osmnácti letech, zanechala na jeho duši hlubokou stopu. Dokonce i dnes, kdy se snad už neměl čeho obávat, ho pronásledovaly noční můry o tom, že musel opět narukovat.

Kometa
povídka

překlad Miroslav Tomek

Zvanicki se bál vojenské správy. Celá ta armádní anabáze, kterou prožil v osmnácti letech, zanechala na jeho duši hlubokou stopu. Dokonce i dnes, kdy se snad už neměl čeho obávat, ho pronásledovaly noční můry o tom, že musel opět narukovat. Že se on, pětatřicetiletý muž, objevil u nějaké jednotky a všechny jeho pokusy dokázat mladičkému seržantu, že to je nějaká chyba, jsou marné, že si své dva roky dávno odkroutil, a že ho vůbec, ale v žádném případě nemohou brát jako "bažanta". A seržant se jen ironicky usmívá a pohled na něj říká, že opět bude muset zažít všechna ponížení a ubohost toho, co se suše nazývá "výchova" nováčků.

Zvanicki skončil základní službu před patnácti lety. Už za rok po návratu ho ještě "čerstvého" vzali v šest ráno, donutili podepsat nějakou obsílku, a ve velmi nevhodnou chvíli se ocitl na cvičení (25 dní). Tohle cvičení mu narušilo všechny aktuální plány. Zase ho ostříhali, zase ho oblékli do úchylných vojenských hadrů, zase se dlouhé čtyři týdny věnoval všeobecně neužitečné a jemu samému odporné práci - rovnal v krytech různé polní láhve a stanové dílce a taky, za účelem pozvednutí bojového ducha mužstva a zkrášlení ubikací, kreslil statečné obránce vlasti s hranatými amerikanizovanými lícními kostmi.

Po tomhle stresu se rozhodl pro radikální řešení problému: vyhodil vojenskou knížku, změnil místo pobytu, opustil zaměstnání a začal se věnovat náhodně se naskýtající dočasné práci. Měl dokonce více peněz než ve svém bývalém podniku, jenž se křečovitě zmítal v objetí krize. A vojáci by ho teď sotva našli. Přinejmenším ho během patnácti let takového života nerušili.

A teď sám šel na vojenskou správu.
Když si tu vojenskou knížku nezařídím teď, nezařídím si ji nikdy. Když si ji nikdy nezařídím, nevezmou mě do autoškoly. Když mě tam nevezmou, nebudu řídit auto. Potom budu navždycky jezdit v přeplněných autobusech a metru, kde vypocený alkohol čpí tak, jako by tam rozlili kořalku. A tak budu jezdit moc a moc let, až mě jednoho dne začnou pouštět sednout.

Zvanicki hnal těmito slovy sám sebe na správu. A dohnal se.
Službu tam držel major. S výrazem napjaté pozornosti pohlédl na Zvanického.
"Otřes mozku," - odhadl Zvanicki.
"Co chcete?" zeptal se major s otřesem mozku.
"Zařídit si vojenskou knížku. No... Udělat novou vojenskou knížku..."
"Polední přestávka končí ve dvě. Zajděte do místnosti č. 1." doporučil mu napjatě naň hledící major.
Na dveřích místnosti č. 1, potažených černou koženkou, visela cedulka "Vedoucí úseku dopravy."
"Divné," pomyslel si Zvanicki, "co to má společného s vystavováním dokumentů?"
Ale do hlubin vojenského myšlení nikdy doopravdy nepronikl. Takže si řekl, že na tom není nic nenormálního.

Zvanicki vyšel z dřevěné budovy místní správy. Na lavičce seděly zaměstnankyně a brebentily. Naslouchal. Rád naslouchal rozhovorům různých společenských vrstev.
"A to jejich děcko je dětský mrzáček, protože ho, když bylo malý, upustili při přebalování ze stolu."
"Och, ach," - dámy projevovaly svou účast.

Vedle seděl na lavičce kluk ve vojenském věku. Cílevědomě čistil svou koženou bundu. Lavice byly natřené už tak dávno, že se zářivě modrá olejová barva vlivem slunečních paprsků a vody přesušila, rozdrolila a začala barvit jako křída. Pracovnice správy si pod sebe rozprostřely staré noviny, ale brance neupozornily. Teď si zaujatě čistil bundu, neboť mu jeho mladická sebeúcta nedovolovala chodit lehce zašpiněn prašně-modrým odstínem lavičky.

Kometa se blížila. Jakoby se vysmívala vědcům a výpočetní technice, když volila zcela jinou trajektorii, než určily počítače.

Prezident Spojených států, aby předešel panice, vystoupil s uklidňujícím projevem. Žádná srážka prý nenastane: drobná odchylka komety od vypočítané dráhy je též vypočítána - situace je zcela pod kontrolou.

Ale neklid stejně pokračoval.

"Kolik je hodin?", zeptal se Zvanicki zaměstnankyň správy.
"Já mám dvě," odpověděla ta nejtlustší.
Vešel dovnitř. Službukonající major se nadzvedl na židli.
"Do dvojky. Musíte do dvojky. Do dvojky." - opakoval téměř hystericky.
Zvanicki pochopil, že s dopravním úsekem se major přece jen spletl (otřes mozku), a teď napravuje chybu. Stiskl kliku u dveří kanceláře číslo dva. Zamknuto. Mladý muž ve vojenském věku vstoupil do budovy a hned si namířil k zrcadlu, aby se na sebe, nakolik to šlo, podíval zezadu - dokázal se zbavit barvy? Pak přišel ke dveřím, potaženým tmavou koženkou, a pokusil se odsunout zástrčku. Taky zavřeno. Branec počkal asi tři minuty, obrátil se a odešel. "Potom řekne, že přišel ve dvě, a nikdo tu nebyl," domyslel se Zvanicki. "Aspoň nějaký odklad."
Vzápětí poté, co ho tohle napadlo, vešla dovnitř drsná dáma s hranatou červenou tváří.
"Vy jste dostal obsílku?" - zeptala se.
"Ne, já jdu do místnosti č. 2," odvětil.
"Někdo jiný tu byl?"
"Byl tu nějaký mladík, ale zrovna odešel. Asi měl naspěch."
S neskrývanou zlobou dáma odemkla, vešla, a bouchla dveřmi.
"Vyklouzl ti ptáček, " pomyslel si Zvanicki. "To ti patří, ty huso."
Vešly ženské, co předtím seděly na lavici.
"A na co vy tu čekáte?," zeptala se ho ta, co vyprávěla o dítěti - mrzáčkovi. - "Nestůjte tu jak přikovanej. Co chcete?"
"Potřebuju si udělat vojenskou knížku."
"Tak to máte ve dvojce."
"Tam je zavřeno."
"Houby zavřeno, zaklepejte."
Zaťukal.
"Otevřeno," uslyšel z místnosti.
Za chvilku se otevřely dveře. Vzduchem zavanula vůně právě nalité vodky. Z kanceláře vyšel tlustý kapitán a, aniž by si Zvanického všiml, zmizel v houštinách úřadu. Po něm vyšel major s ostře řezanými rysy obličeje.
"Co chceš?" projevil nekulturnost.
"Vojenskou knížku."
"Co? Copak ji nemáš?"
"Měl jsem. Ukradli mi ji."
"Máš občanku? Dej ji sem. Počkej. Zůstaň tu."
Major odešel kamsi do dalších místností vojenské správy.
Zvanicki si pomyslel, že mu občanku nevrátí, nechají ho tady, pošlou na cvičení, nebo ho za trest donutí nosit povolávací rozkazy či kopat příkop "od plotu až do oběda".

Kometa se blížila. Teď už všichni chápali, že srážka je nevyhnutelná. Miliony lidí se modlily za spásu svých duší. Veliké množství si raději samo bralo život. Švédští astronomové se přesto ještě stále pokoušeli propočítat dráhu komety, aby zjistili, jaké oblasti jsou nejohroženější, a započali evakuaci. Avšak kometa se chovala jako živý organismus, který se podřizuje nejen objektivním přírodním zákonům, ale i svým rozmarům a touhám. Aby se předešlo vypuknutí paniky mezi obyvatelstvem, v Bělorusku vysílala pouze státní televize. Zvěsti o katastrofě však pronikaly ze zahraničních rádií a ruského tisku. Lid reagoval bez přehnaného zájmu.

"Běžte do šestky," zaslechl Zvanicki majorův hlas.
V šestce se tlustá dáma hrabala v archívech.
"Vás tu, zdá se, nemáme," řekl major.
"Musím tu být," odpověděl Zvanicki. "U vás mně brali do služby."
"Nebrali, povolávali. Kdybychom vás povolávali my, byl byste tady u nás, v kartotéce, ale nejste tu."
"Nemůžu to najít," řekla dáma. "Dyť se nemoh ztratit."
Major pohlédl na Zvanického občanku.
"Koukni tam ještě jednou. Od "e". Evonickij."
"Jaký "e"?! Jsem Zvanicki. Jaký "e"? "
"Ticho, ticho. Aha, překouk jsem se. V těch novejch občankách vypadaj všechna písmena stejně."
"Dyť to tam je rusky," řekla dáma. "A tys koukal na angličtinu."
"No jo, v tom aby se čert vyznal," major rázně uzavřel. "Dobrá, jdem do dvojky."
Ve dvojce Zvanického donutili vyplňovat formulář o tom, že jakoby ztratil vojenskou knížku č.... Major si také nezapomněl přepsat jeho novou adresu a telefon. Zvanicki se znovu stal poddaným těžkopádné vojenské mašinérie tohoto státu.
"A teď to uděláme takhle," řekl major, "jděte u vás v obvodě na milici. Vemte si tam potvrzení. Že knížka č..., nebyla nalezena. Potom do novin. Napíšete oznámení, že knížku č...., prosím považovat za neplatnou. Přinesete mi složenku nebo výstřižek s novin. A potvrzení z milice. No a potom už vymyslíme, jak vás potrestat.
"Nemám, co na to říct," pomyslel si Zvanicki. "On jasně vidí, že tu knížku potřebuju. Co bych sem jinak lez."
"Tak co, jasný?" zeptal se major.
"Ještě chybí - soudruhu vojíne," napadlo Zvanického.
"Já se vás ptám, víte, co máte dělat?"
"Běž do prdele" - Zvanicki s údivem naslouchal vlastním slovům. "Ty, i tvoje správa, i celá tvoje zasraná armáda."

Kometa prorazila břidlicovou střechu úřední budovy, jako by to byl jen papír. Během okamžiku se na místě, kde předtím stála vojenská správa, okres a město, objevila jedna plamenná stěna. Domy padaly, jako by byly z písku. Planeta změnila svou dráhu. Vypukly požáry a záplavy obrovského rozsahu. Většina obyvatelstva zahynula. Ti, kteří přežili, byli nuceni přizpůsobit se novým klimatickým podmínkám, neexistenci komunikací a všeho, co lidstvo na zemi vybudovalo. Většina se přizpůsobit nedokázala. Na Zemi začala nová éra. Nové vojenské správy se tu nejméně tisíc let neobjeví.

Překlad © Miroslav Tomek
článek vyšel v časopise Protimluv číslo 1-2, ročník č. VI
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a časopisu Protimluv

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2271x

Inzerce
Inzerce