Padbiarezski, Dzmitryj
Elektrické kytary a hrábě

studie beletrie zahraniční

V současnosti Bělorusko zůstává nejspíše jedinou evropskou zemí, kde existuje výrazně pociťovaná cenzura. A to nejen v médiích. V poslední době cenzura zavládla i v oblasti populární hudby. Tím běloruská moc, aniž by si něčeho všimla, bůhví pokolikáté našlapuje na dávno, ještě z dob SSSR, známé ideologické hrábě.

Elektrické kytary a hrábě
esej

překlad Miroslav Tomek

V současnosti Bělorusko zůstává nejspíše jedinou evropskou zemí, kde existuje výrazně pociťovaná cenzura. A to nejen v médiích. V poslední době cenzura zavládla i v oblasti populární hudby. Tím běloruská moc, aniž by si něčeho všimla, bůhví pokolikáté našlapuje na dávno, ještě z dob SSSR, známé ideologické hrábě.

Prý přišel čas léčit. A to i takové vzácné nakažlivé nemoci, jako třeba celkové selhání ideologické imunity. Mohlo by se zdát, že rozpad SSSR napomohl úspěšnému zdolání této nemoci. Ale není tomu tak: její příznaky se v podobě totální epidemie do současného Běloruska vrátily. A do pohybu se daly známé administrativně - příkazové hrábě, pomocí kterých vláda, jak se domnívá, může zbavit společnost nežádoucích jevů.

Přede mnou leží kopie dokumentu s razítkem "Pro služební potřebu", pocházející z roku 1984. V záhlaví stojí: Seznam západních hudebních souborů a interpretů, jejichž díla se nesmějí stát součástí repertoáru vokálně - instrumentálních souborů a diskoték ... z příčiny jejich ideologické úpadkovosti." Zde jsou někteří z těchto interpretů (uvádím se zachováním originálního pravopisu): "Demis Russaz, Ping Flojt, Čingis Chan, Blek Sebet, Ket Buš". Je tu i seznam sovětských skupin, mnohé z nich jsou dodnes známé: "DDT, Bravo, Akvarium". A tohle je jejich charakteristika: "Tyto kolektivy vznikly živelně, mnohé se vyhýbají registraci a atestaci, někteří jejich členové se štítí společensko-pracovních aktivit a pohrdají pravidly života v socialistické společnosti. Většina souborů svévolně pořádá veřejná vystoupení, turné a aktivně šíří vlastní nahrávky..."

Podobný seznam, který by se týkal dnešní běloruské reality, nemám. Snad vůbec neexistuje - ani na papíře, ani v digitální podobě. Ale přesto, sám neviditelný, nečekanou silou ovlivňuje hudební život.

Poprvé o sobě dal vědět v létě roku 2004, když se v Minsku konal oficiálně povolený mítink opozice a rockový koncert. Hned druhého dne dostala většina FM stanic telefonickou instrukci nepouštět písně skupin "N.R.M.", "Palac", "Kasii Kamocké a Źmiciera Vajciuškieviče", "Neuro Dubel" Na seznam se dostala i skupina "Drum Ecstasy", která hraje pouze instrumentální hudbu, a také "Krama", která se koncertu vůbec neúčastnila. Těmto interpretům bylo zabráněno i v přístupu na televizní obrazovky. Od té doby se objevily potíže s organizováním koncertů, dokonce i v soukromých klubech. Například v loňském roce byla ohlášená prezentace nového alba Kramy v jednom klubu zrušena pouhým telefonátem z okresu - jen dvě hodiny před tím, než mohla začít. Koncerty byly rušeny kvůli hrozbě požáru či kvůli možnému přetížení sítě.

Vymýšlely se ty nejnepravděpodobnější příčiny, ale žádný z majitelů klubů nezatoužil zákaz porušit. Věděli, že výsledkem by mohlo být uzavření klubu. Například z důvodu hrozby pádu meteoritu. Pochopitelně nikdo nevracel ani peníze, které organizátoři zaplatili za reklamu, pronájem místa a aparaturu.

Roku 2006 si administrace města Babrujsk, kde byl naplánován velký koncert "Rock pro bobry", vyžádala k pročtení a schválení texty písní účastníku koncertu, přičemž vyškrtla z jejich seznamu celou řadu kolektivů. Přitom byl koncert financován soukromou firmou - pivovarem "Siabr" (Kamarád). Organizátorům nezbylo, než souhlasit s vnucenými podmínkami.

Výsledkem je, že v Bělorusku je reálně zakázáno být hudebníkem. Pochopitelně, ne pro všechny. Ti interpreti a kolektivy, kteří veřejně neprojevují své politické a občanské pozice, se objevují v televizi i v rádiu a nemají s koncerty žádné problémy. Z většiny zpívají populární ruskojazyčné písně, zcela zbavené vnitřního obsahu. Jednou se mi od jistého byrokrata, zabývajícího se otázkami ideologie, povedlo zaslechnout takovýto výrok: raději dovolíme vystoupení anglicky zpívajícím heavymetalistům, než skupině, která hraje písně v běloruštině. To znamená, že dokonce jazyk, ve kterém zní písně, se stal v dnešním Bělorusku ukazatelem ideologické spolehlivosti. A jestli zpíváš ve své mateřštině - můžeš se už dopředu připravit na problémy, které nelze žádným rozumným způsobem vyložit. Je to paradoxní, ale v posledních letech mnozí běloruští umělci vystupovali častěji v Polsku, než ve své vlasti.

Vidíme tu vpravdě paradoxní situaci: CD zakázaných skupin a interpretů se volně prodávají v hudebních obchodech. Zmíněný Źmicier Vajciuškievič pravidelně hraje ve velkých sálech, kde je vždy vyprodáno, ale v rádiu ho skoro neuslyšíte.

Přesně řečeno, ne na všech stanicích, Tam, kde se vedení postavilo k údajným seznamům zakázaných důsledně a chtělo se o nich dozvědět více, vše vypadá jinak. Třeba na vlnách minského "Autorádia", pravidelně zní písně "zakázaných" muzikantů. A mělo by se vlastně mluvit ne o tom, zda je interpret zakázán, nebo není, ale zda se moci obáváš, nebo spíš ne. To nám dává východisko k určité analýze toho, co vlastně v Bělorusku máme.

To, že zákaz, a přesněji - omezení kontaktů určité části běloruských hudebníků s publikem, s jejich příznivci, existuje, je nezpochybnitelné. Přesto je současná běloruská moc trochu rozumnější než někdejší sovětská, třeba jen proto, že se snaží nezanechávat stopy svého "moudrého" vedení. Ony seznamy zakázaných nikdo neviděl, obvykle je nemožné dozvědět se jména lidí, kteří zakazují koncerty. A jsem si více než jistý, že jakési rozhodnutí, přijaté na těch nejvyšších stupních mocenského žebříčku, vůbec neexistuje. Ideologický nátlak na běloruskojazyčné interprety se objevil, zdá se, jako výsledek náhlého a rozhodného zostření služebního zápalu byrokratů střední úrovně.

Stačilo, aby se Łukašenka veřejně dotkl tématu hudby a jmenoval několik skupin, a tito úředníci se okamžitě po hlavě vrhli do uskutečňování toho, co on jen nezávazně naznačil. Celá v Bělorusku vybudovaná "ideologická vertikála" jednomyslně zafungovala, jak se jí samé zdálo, na jedničku, poslušně a totálně. A jestli najednou ten samý Łukašenka ty samé skupiny veřejně pochválí, není třeba pochybovat, že už zítra ti lidé, kteří je do teď zakazovali a nedovolovali, otevřou před těmito hudebníky s nečekanou energií dveře všech koncertních sálů, radiové a televizní vysílání. A začnou se, samozřejmě, omlouvat: no a co, vždyť my jsme malí, nedůležití, na nás nic nezávisí.

A vskutku - malí. Mdlí. Odporní. Jedním slovem - otroci.

Dnešní běloruská hudební praxe má ještě jeden zajímavý prvek. 1. ledna 2005 byla oficiálním příkazem ministerstva informací zavedena 75% kvóta přítomnosti běloruské populární hudby ve vysílání rádií. Příkaz byl vydán bez ohledu na to, že k jeho provedení v zemi nebyly odpovídající podmínky. V Bělorusku je i dnes málo nahrávacích studií, prakticky není možné studovat obory, spojené s žánry populární hudby, neexistuje institut produkce, a jiné věci, které se bezprostředně týkají hudebního show - businessu. Ale nejpodstatnější je to, že místní podnikatelé se o toto odvětví nezajímají, což má své příčiny. Místní televize i rozhlasové stanice se orientují na ruské umělce. Teprve v poslední době začala agresivní marketingová kampaň místních interpretů, kteří si sami berou příklad především z východních vzorů. Proto z deseti písní, které ve vysílání zazní, je devět rusky.

Takhle se po zavedení povinných 75% ve vysílání objevily takové věci, že se posluchači museli chytat za uši. A někdo i za hlavu. Ale co je nejpodstatnější, stanice, přinucené odpovídat normám, si začaly být navzájem podobné. Za těchto podmínek se stalo zcela nemožným založit stanici, která by se zaměřovala, řekněme, na jazz nebo na blues. V Bělorusku jsou hudebníci, věnující se těmto žánrům, a nejsou špatní, ale vyprodukovat náplň 75% vysílacího času prostě fyzicky nemohou. A když pomyslíme i na umělce, které není dovoleno pouštět, uvědomíme si, že nazývat běloruské stanice běloruskými je velmi problematické.

V každém případě je za podmínek totální propagandy ruské populární hudby přece jen nezbytné podporovat domácí umělce na státní úrovni. Ale ne takovým způsobem, jako se to v Bělorusku dělá nyní. Zuřivá administrativní opatření, zákazy a omezení ještě nikde a nikdy neposloužily pokroku.

Z toho důvodů se mi zdá, že v pracovnách běloruských úředníků-ideologů stále ještě stojí hrábě, známé ze sovětských časů - a šlápnout na ně minimálně jednou za den je považováno téměř za služební povinnost.

A přitom tihle úředníci patří k té generaci, která vyrůstala na hudbě, kde zvuk elektrických kytar byl ze všeho nejvýraznější... bez norem a omezení.

Překlad © Miroslav Tomek
článek vyšel v časopise Protimluv číslo 1-2, ročník VI.
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a časopisu Protimluv

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2723x

Inzerce
Inzerce