Chadanovič, Andrej

Chadanovič, Andrej

portrét beletrie zahraniční

Andrej Chadanovič (1973) je bezesporu nejpopulárnější běloruský básník z tvůrců mladší generace, autor pěti básnických sbírek, písničkář a showman, viceprezident Běloruského PEN-Centra.

Andrej Chadanovič

Andrej Chadanovič (1973) je bezesporu nejpopulárnější běloruský básník z tvůrců mladší generace, autor pěti básnických sbírek, písničkář a showman, viceprezident Běloruského PEN-Centra. Do běloruštiny překládá tvorbu ukrajinských, polských, francouzských, amerických, ruských básníků a prozaiků, např. Charlesa Baudelaira, Leonarda Cohena, Jurije Andruchovyče aj. Absolvoval Filologickou fakultu Běloruské státní univerzity, teď tamtéž a také na běloruským režimem zakázaném humanitním lyceu přednáší světovou literaturu, v Běloruském Kolegiu vede seminář uměleckého překladu. Jeho básně a eseje jsou přeloženy asi do deseti evropských jazyků.

 

Pokrok v literatuře

A přece měl pravdu
francouzský pohádkář,
který dával ruku do ohně za to,
že v literatuře existuje pokrok.

Dnešní Homér
není nijak závislý
na výpadcích proudu,
může klidně řídit
novou Národní knihovnu,
i když v duši
trochu závidí
Ronsardovi a Beethovenovi:
nejlepší večerní čtení
se konala v Kulturním domě neslyšících.

Sapfó
už nekandiduje na místo desáté múzy,
vzdala se kandidatury ve prospěch kinematografie;
i když nepoznala šťastnou lásku,
zato dostala svoji Nobelovku
za propagaci politické korektnosti
a předhonila v tom Verlaina, Rimbauda a Georges Sandovou.

Starý Anakreon
dávno nechal pití
a může jen snít o holkách,
na oplátku je v seznamu povinné četby
všech řeckých škol a univerzit.

Villon
naplno pocítil všemocnost ochránců lidských práv,
i když v zemi pořád nezrušili
trest smrti,
a i když zruší –
co změní hrstka disidentů
s plakáty „Kam se poděl Villon?“

Zavržený všemi Hugo
poznal z vlastní zkušenosti,
že výraz „osina v zadku“
má nejen přenesený smysl.
Zato teď máš showbusiness
a můžeš psát texty na hudbu.

Goncourt
píše svůj blog na internetu.
Trpí rozdvojením osobnosti.

Faulkner a Márquez
soutěží v turistické branži
a nabízejí horké výlety
do Yoknapatawphy a Maconda.

A pouze Catullus
nepocítil zvláštních změn:
jako před dvěma a něco tisíci lety
oplakává vrabce své milované.
To víte, ptačí chřipka...

 

* * *

Cizí řeč
Laská mé ucho
Jako kulička
V cizím jazyce

 

Sudé číslo

Holka přijde do obchodu,
koupí si heřmánkový čaj,
balení obsahující dvacet sáčků.
Holka přinese balení domů.
Vyndává sáčky jeden po druhém
a hádá: „Má mě rád. Nemá mě rád.
Má mě rád. Nemá mě rád. Má mě rád.“
I když ví, jak to v životě chodí
se sudými čísly. Ale co naděláš?
Heřmánkový čaj balený po pětadvaceti sáčcích
zase rozebraly jiné holky.

 

O tvých a mých spodkách

Kdo řekl, že se nesluší hrabat
v cizím prádle?
Není tomu tak!
Když se moc chce, tak to jde.
Například v tom mém.
Anebo v tom našem, když nemáš nic proti.

Proč ne, ukažme jim naše prádlo!
Povězme intimní dobrodružství
našich spodků,
k nimž se občas jako třetí navíc
přidružuje i tvoje podprsenka.

Představ si: noc plná lásky
a zdá se, že celý svět myslí jenom na jedno,
zatímco naše spodky leží
v bázlivé vzdálenosti
a cudně vyčkávají,
když na ně nejméně vzpomínáme.

Ale potom, po tom,
jakoby odměněny za dlouhé odloučení,
se konečně potkají,
spletou se ve žhavém objetí
a budou se hýbat a hýbat
a měnit všemožně pozice
v naší pračce.

A poté,
úplně vyždímané vášní
budou viset v koupelně
na sousedních šňůrách,
jako hrdinové školních slohovek –
unavené, ale spokojené.

 

Víme, oplakali jsme to!

Tříletý chlapeček
kráčí vedle matky
a zničehonic se svalí
a pořádně sebou praští o asfalt!
Koleno je rozbité do krve,
ale on nebrečí,
tříletí muži nebrečí,
zvedá se,
opráší se,
a nezávislým tónem říká:
„Málem jsem upad!“

Čtyřletý chlapeček
leží na operačním stole
a jen tak tak, že se nerozbrečí,
protože jaký z něj může být chlap,
když se mu paní doktorka hrabe
v pindíku nějakým želízkem,
alespoň že za nepřítomnosti rodičů.

Pětiletý chlapeček
se dočkal chutného balíčku
ve svém mimoměstském protituberkulózním sanatoriu
a samou radostí ho celý snědl,
jenže si splet skříňku,
a pak v ní holčička něco hledala,
nenašla nic a rozbrečela se,
a spolu s ní chlapeček,
protože nasrat na ty pomeranče,
sanatorium je v karanténě
a rodiče zase nepustili,
jsou tam za oknem, podívej,
mávají na něj,
zatímco se cpe cizím balíčkem...

Otec tříměsíční dcery
cestou na laserovou kliniku
je svědkem rozhovoru.

Tříletý chlapeček
kráčí vedle matky.
„Mami, víš co, taky umřeš!“
„Co to plácáš?!
Chceš snad, aby tvá máma umřela?“
„Ne, nechci. Jenom ti to připomínám.“

Pane Bože,
ať jen to doktorka nepoplete s tou laserovou čočkou,
chraň na cestách všechny tvoje rošťáky,
všechny slepce
a ty, jimž dnes nakapali do očí.

 

Překlad © Max Ščur
Text vyšel v časopise Host, číslo 1, r. 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem časopisu Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3610x

Inzerce
Inzerce