Bodor, Ádám: Pach věznice 2

Bodor, Ádám
Pach věznice 2

ukázka beletrie zahraniční

Jedno mi bylo jasné, že tím v Szamosújváru končím. Možná mě převezou do jiné věznice. Ale stejně, o jakém holiči to pořád melou? Měli jsme sice vězeňského holiče, na každém patře byl jeden, ale ten jenom holil a potom pochopitelně všem pravidelně přejel po hlavě strojkem, aby nás vzal dohola, výjimku tvořili jenom kápové. Když po pracovní době vrazil do cely holič, nemělo smysl s ním smlouvat…

Ádám Bodor: Pach věznice

Ádám Bodor: A borton szaga: Valaszok Balla Zsofia kerdeseire. Magvető, Budapešť 2001. Úryvek z knihy rozhovorů Zsófie Bally s Ádámem Bodorem vybrala a přeložila Anna Valentová

 

Jak ty pusté vězeňské dny skončily?

Nečekaně. Dramaticky náhle. Jak už jsem se zmiňoval, poté co byly zrušeny nucené práce, jsem díky protekci u strážmistra Szőcse mohl opouštět celu každé ráno a se svými štětci a s barvou se vydat na cestu do vylidněných dílen. Dostal jsem notýsek s rozpisem práce nebo s očíslovaným seznamem pracovních nástrojů a pak jsem musel vyhledat příslušný předmět, nástroj, pracovní desku a opatřit je patřičným inventárním číslem. Nespěchal jsem, piplal jsem se s tím, úmyslně jsem pracoval pomalu, aby mi to vydrželo do konce podzimu, až se ochladí, nerad bych mrznul v nevytápěných dílnách. Někdy jsem lenošil celé hodiny, snil jsem, hleděl na mraky, jak táhnou oblohou, a na ptáky, kteří létali pod nimi. Tak tomu bylo i třetího září roku tisícího devíti stého padesátého čtvrtého. Ačkoli jsem se za ty dva roky věznění nenajedl dosyta ani jednou, toho dne jsem se na oběd nemohl ani podívat a odhodlal jsem se k nemožnému činu: ještě než jsem domyslil, co dělám, vylil jsem to všecko do výlevky. Nebyl bych mohl polknout ani sousto. Něco viselo ve vzduchu, nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Patrně jsem něco vycítil. Ale stejně jako jindy po obědě jsem se natáhl na prázdný stůl odpočívat. Díval jsem se na obrovskou, mohutnou vězeňskou zeď s nekonečnou řadou oken zatlučených prkny a náhle se mě zmocnila sklíčenost. Měl jsem před sebou ještě rok, den osvobození byl nedohlednu, měl jsem pocit, že jsem přece jenom prohrál, odtud se už domů nevrátím. Bylo třetího září, konec léta, ale v ten den panovalo nezvyklé horko; bylo to odpoledne mezi třetí a čtvrtou hodinou, když se ticho najednou ozvalo, jeho ševelení zvolna splývalo s bzučením mouchy. V tom tichu se najednou rozlehlo bouchnutí železné brány, která vedla na dvůr, potom bylo slyšet, jak někdo běží po liduprázdném vězeňském dvoře vysypaném štěrkem, jak se dveře v přízemí prudce rozevřou, jak někdo vybíhá po schodech a funí při tom. Byl to můj kamarád Endre Delbács, bez doprovodu strážného. Zastavil se ve dveřích a zařval: „Honem pojď, všeho nech, jdeme domů!“ „To je špatný vtip,“ odpověděl jsem. „Hni sebou, rozdělovali mýdlo a čeká na nás holič. Dostali jsem opravdové toaletní mýdlo.“ Holič? Ten se zbláznil. Jaký holič? A to už dorazil i strážný, nestačil držet krok s mým pádícím kamarádem. „Neslyšíte? S malováním je konec, seberte si ty svoje saky paky, a jde se. Čeká na vás holič.“

Jedno mi bylo jasné, že tím v Szamosújváru končím. Možná mě převezou do jiné věznice. Ale stejně, o jakém holiči to pořád melou? Měli jsme sice vězeňského holiče, na každém patře byl jeden, ale ten jenom holil a potom pochopitelně všem pravidelně přejel po hlavě strojkem, aby nás vzal dohola, výjimku tvořili jenom kápové. Když po pracovní době vrazil do cely holič, nemělo smysl s ním smlouvat… Mne nedávno ostříhali úplně dohola, z toho, co mi zůstalo, by nějaký účes nevykouzlil ani kadeřnický mistr. A přesto mě jeden důstojník doprovodil k holiči – byl to týž, který nás dosud stříhal dohola – s tím, aby mi aspoň vyholil vzadu krk a pokusil se dát mým vlasům nějakou fazonu. Rozčilení důstojníci přišli za námi dokonce i do koupele. Tehdy už i v mém skeptickém mozku začalo rašit tušení: oni nás opravdu chtějí pustit ven. A skutečně, u východu z lázně na nás čekalo naše civilní oblečení, které spěšně přinesli ze skladu, a od té chvíle už jsme se nemohli stýkat s ostatními vězni. Po celou dobu příprav nás stále obklopovali tři nebo čtyři rozesmátí bachaři, možná i s trochou závisti: my odejdeme, máme život před sebou, kdežto oni zůstanou ve vězení. Chovali se k nám neuvěřitelně ochotně, skoro číhali na každý náš sebemenší pohyb, do konferenčního sálu administrativy nás vedli div ne pod paží. Netušili jsme, co se asi stalo, a neodvažovali jsme se ani uchichtnout. Vyzvali nás, abychom se posadili, ukázali kolem dokola na rozložitá kožená křesla, a k našemu nesmírnému úžasu nám předložili denní tisk a obrázkové časopisy, abychom se snad při čekání nenudili. Samé usměvavé tváře, ztělesněné pochopení, pozornost a něha. Bylo to všecko už přímo směšné, sotva jsme se odvažovali podívat se na sebe. Teatrálnost této nálady dosáhla vrcholu, když do sálu vstoupil ředitel věznice Goiciu, se všemi svými vyznamenáními na hrudi, s otevřenou náručí a s vyceněnými kly. S dětskou upřímností jsme mu mezi sebou říkali jenom soudruh Divočák. Jednak proto, že měl opravdu kančí kly, a potom také proto, že se opravdu choval jako zdivočelé zvíře. „Děti,“ oslovil nás, „povídal jsem vám, že ano, že se brzy dostanete domů.“ Už jsem vyprávěl, že na vězeňském dvoře, když jsme dorazili do Szamosújváru, nás přivítal on a se strašlivým řevem nám nastínil vyhlídku, že naše kosti zpráchniví ve zdech, které střeží on. Ale teď jsme se s ním nechtěli přít. Společnost se záhy rozrostla: v čele slavnostního doprovodu dorazil v šedivé generálské uniformě sám generální prokurátor Alexa. Přečetl prezidentský dekret, podle něhož byl rozsudek anulován spolu s veškerými dopady na občanský život a v tomto smyslu jsme s okamžitou platností propuštěni na svobodu. Vypadalo to, že nás co nevidět poprosí o prominutí a div nám ke spiknutí nepogratulují. Z věznice nás přímo vyhnali.

Avšak v bráně na mne dopadla ještě poslední rána. Jistota je jistota, a tak nás naposledy ještě prohledali, než se brána za námi zavřela, a v mé kapse našli pruhovanou vězeňskou čepici, kterou jsem si chtěl odnést domů na památku. Krást ve vězení? Takhle to nepochybně vypadalo. Strážný vykřikl a vítězně nalezenou čepici ukazoval: hleďte! Jako by říkal: A tyhle my pouštíme na svobodu! Na otázky, jak se ke mně dostala, jsem už jakožto svobodný člověk se znovunalezenou sebedůvěrou odpovídal, že mi ji jistě někdo strčil do kapsy z legrace, možná právě nějaký strážný. Sebrali mi ji, a já toho do dneška lituju. Z vězeňské brány jsem vycházel s tímto trnem v srdci.

Venku na nás čekalo otevřené nákladní auto a vlahým večerem ozářeným měsíčním svitem s námi ujíždělo ke Kolozsváru, kde jsme ještě zašli na krátkou návštěvu na prokuraturu. Při malé domácí slavnosti za přítomnosti několika rodičů – totiž pokud někdo z nich byl zrovna na svobodě – generální prokurátor znovu přečetl dekret s mimořádným důrazem na tom bodě, dle něhož byl rozsudek navždy anulován spolu se všemi nepříznivými následky. Když propouštěcí ceremoniál skončil, mohli jsme už jít opravdu domů.

 

©  Anna Valentová
článek vyšel 4. 2. 2009 ve čtrnáctideníku A2
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a redakce A2

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2098x

Inzerce
Inzerce