Čína - velmoc třetího tisíciletí? Revue Prostor 77-78

Čína - velmoc třetího tisíciletí? Revue Prostor 77-78

studie kultura

Čínský drak zmocňující se či kroužící kolem planety Země - to je výjev, který je nyní možné spatřit v německých knihkupectvích na obálkách hned několika knih, které se snaží odpovědět na otázku, jaké bude postavení Číny ve 21. století a co si s tím má Evropa a Západ počít.

Kdopak by se Číny bál? O čínském draku a G. Orwellovi
Čína - velmoc třetího tisíciletí? Revue Prostor 77 - 78. Sdružení pro vydávání revue PROSTOR, Praha 2008

O povaze draků
Čínský drak zmocňující se či kroužící kolem planety Země - to je výjev, který je nyní možné spatřit v německých knihkupectvích na obálkách hned několika knih, které se snaží odpovědět na otázku, jaké bude postavení Číny ve 21. století a co si s tím má Evropa a Západ počít. Drak pro Číňany zastupuje mužskou a aktivní sílu jang, ale současně je už po staletí symbolem Číny samotné. Bude se Čína chovat jako zlý drak z evropských pohádek, nebo celý svět povede k moudré rovnováze sil jin a jang?

Flagelantství a hvězdné vlajky EU a Číny
Pokud pohled německých autorů srovnáme s českým, jak ho prezentuje nedávno vydané dvojčíslo revue Prostor Čína - velmoc třetího tisíciletí?, pak nám neunikne, že v německé perspektivě jsou vyhlídky Západu mnohem pesimističtější a charakterizuje je až jakési flagelantství. Nemohu ručit za dokonalou reprezentativnost svého výběru, ale třeba podle Franka Sierena by se měl Západ zbavit svého elitářského sebestředného pohledu a dobrovolně Číně uvolnit místo, stejně jako v našich dějinách šlechta uvolnila místo nižším vrstám; a Wolfgang Hirn diagnostikuje Německo v kontrastu s Čínou jako „republiku bez cílů“, jako společnost příliš starou a příliš sytou.

Evropu kritizuje také Martin Chan Guan, který pochází z čínsko-německého manželství a rád by zřejmě uskutečnil na vyšší úrovni obdobné spojení Evropy a Číny. Zatímco na Západě jsou podle něj chudí a slabí ponecháni svému osudu, v budoucí „harmonické“ společnosti, která vzniká v Číně, půjde o rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou, státní kontrolou a osobní svobodou. Hůl nad Evropou ale neláme, vždyť Evropa se stejně jako Čína snaží o zlepšování kvality životního prostředí, o zvyšování energetické efektivnosti a obě mocnosti také podporují systém bezpečnosti Společnosti národů. Budoucí shodu autor dojemně ilustruje na podobnosti obou vlajek: jestliže dvanáct hvězd na vlajce EU symbolizuje různorodost Evropy, velká zlatá hvězda a čtyři menší na čínské vlajce jsou symbolem Komunistické strany Číny a hlavních skupin obyvatelstva, které se během občanské války pod vedením komunistů sjednotily v boji za vítězství. Z toho vyvozuje, že obě vlajky reprezentují jednotu v mnohosti a v zásadě také ideovou blízkost obou mocností.

Americké zbraně a neznámý lid Ťie-kché
Je zřejmé, proti které zemi s „praporem hvězd (a pruhů)“ má být toto spojenectví namířené. Proto také Američan Ted Fishman v knize China, Inc.: jak Čína drtí Ameriku a svět varuje před tím, aby spolu jednotlivé západní státy soutěžily o přízeň čínské vlády, protože pak nebude existovat jednotná základna prosazující respektování principů právního státu či umožňující „zatlačit na Čínu v otázkách životního prostředí“. Je příznačné, že „tlačit“ chtějí na Čínu především američtí autoři, jako Peter Navarro, který zdůrazňuje kumulující se nevyřešené vnitřní konflikty, které Čína může v případě jejich eskalace řešit vnější agresí, což zase může ospravedlnit zásah Spojených států. A S. Huntington ve Střetu civilizací jasně píše, že válka s Čínou se možná stane jediným skutečně závažným bezpečnostním problémem, s nímž se budou američtí politici potýkat počátkem dvacátého prvního století. V americkém prostředí ovšem zaznívají i jiné hlasy, ale v tamní knižní produkci není možné přehlédnout tituly nepříliš invenčně variující názvy jako Přicházející konflikt s Čínou nebo Přicházející válka Ameriky s Čínou, které nutně nenavádí k okamžité agresi, ale určitě vypovídají o amerických obavách z Číny.

To v českém prostředí se oproti tomu zbraněmi neřinčí vůbec, a třeba i autoři sborníku Čína 21. století - mírový vzestup nové supervelmoci? uznávající stoupající ekonomickou a politickou sílu Číny trvají na tom, že čínský model rozvoje není nějakým hospodářským ohrožením zbytku světa, a „už vůbec ne nás“. Poměrně častý je ovšem i skeptický přístup k budoucímu ekonomickému vývoji Číny, ze které se podle Luďka Frýborta možná stane jedno páchnoucí betonové rumiště s čouhajícími dráty dřív, než se sama naděje. Proti tomu stojí katastrofická vize Stanislava Komárka, podle kterého budeme, pokud se vnitřně nezměníme, „na stará kolena po právu pobíhat po Starém městě pražském s čamarou, dudami a rukodělnými výrobky na prodej a pózovat před holografickými kamerami asijských turistů, lačných zaznamenat si bizarní obyčeje téměř neznámého lidu Ťie-kché“.

Čína jako učitelka?
Poučné je ovšem sledovat, v čem se máme od Číny poučit, tedy jak se vlastně máme změnit. W. Hirn navrhuje, aby při výchově evropských dětí byl opuštěn model „společnosti zábavy“ a naopak abychom se soustředili na dlouhodobé cíle a vize, na kolektivní morálku a vzdělání. Důraz na zlepšení kvality vzdělání kladou i další autoři, a zvláště Američané volají po skoncování s nadproduktivní spotřebou, kterou financují hlavně Číňané: Američané by se měli naučit znovu šetřit a vláda by měla zkáznit veřejné výdaje. Více spirituálně zaměření autoři nabádají, abychom se od Číňanů ve vlastním zájmu učili uvědomovat si bytostnou souvislost párů polarit, které běžně chápeme jako absolutně protikladné, vzájemně se vylučující a většinou jen jednu z nich vnímáme jako žádoucí, zatímco druhou jako nebezpečnou anomálii, hodnou pouze hubení a potlačování. Někteří Západu vytýkají naprostou mentální jednostrannost a nevyváženost, jiní aspoň uznávají, že i v Evropě existuje srovnatelný, i když minoritní myšlenkový proud a „nejčínštějším“ evropským myslitelem pak podle nich byl C. G. Jung. Ještě dále pak zachází jedna z autorek Prostoru Šimona Loewensteinová, podle které má evropská dialektika kořeny v čínském taoismu a čínský vliv nalézá i u evropského liberalismu. I když je to možná přehnané, přivádí nás to ke skutečnosti, že z globálního hlediska byla Evropa v dějinách méně sebestředná než Čína, která byla v 17. a 18. století mnoha evropskými učenci pokládána „za kolébku původního jazyka, rozumu a morálně politického řádu“, jak uvádí Ivo T. Budil. Ještě důležitější je ale jeho soud, že pokud se dnes ptáme po osudech vzdálené země, která opět nabývá postavení, jež jí během uplynulých dvou tisíciletí v rámci Eurasie náleželo, tak se ve skutečnosti tážeme nato, co čeká nás. Přemýšlení o Číně je tak podle Budila „metaforou našich obav o místo, které zaujmeme v tomto rodícím se světě“, i formou ohledávání naší vlastní identity.

Projekce a zrcadlení
Faktor projekce a zrcadlení je v úvahách o vztahu Číny a Západu silně přítomný. Jestliže Komárek píše o stoletém fázovém posunu mezi Evropou a Čínou („Evropu roku 1910 by nepochybně přehrada typu Tří soutěsek uváděla v nadšení“), Fishmanovi zase stovky miliónů drobných čínských podnikatelů připomínají to, že i „americký sen“ se začal naplňovat u prodeje zboží z vagónů nebo kufrů. Jiní dokonce v současné Číně nacházejí „vypouklé zrcadlo vnitřního směřování moderní západní civilizace“. Jeden z autorů zahrnutých v Prostoru Lukáš Zádrapa napsal v jiném svém textu, že Číňané se už sto let především snaží dohnat Západ a být jako Západ, a „jejich zvěrstva jsou zvěrstvy západní civilizace, která v Číně neměla a nemá potřebné záklopky v podobě občanské a relativně otevřené společnosti“. Směřování je však stejné, jen míra rychlosti a bezohlednosti se liší. V tom se zřejmě shoduje s Olgou Lomovou, podle které je dnešní Čína, v níž se vše zcela bez obalu podřizuje moci peněz a kde v konkurenci vítězí ten dravější a bezohlednější, výsledkem učenlivé nápodoby Západu, a stává se tak výsměšnou karikaturou nás samých.

Čenstochová v Tibetu?
Jestliže tedy v Číně Západ nachází obraz sebe sama, zdá se, že naopak do Tibetu u nás mnozí promítají to, co už ve vlastní kultuře nejsou schopni vnímat. Podobně jako se Jan Petránek nedávno v rozhlase posmíval romantickému západnímu pohledu na Tibet, kde to „středověku trvá poněkud déle, než zmizí ze světa“, také Komárek ironicky poukazuje na to, že zatímco polské ženy, sunoucí se po kolenou k Čenstochovské madoně, jsou vnímány s netajenou skepsí, tibetští poutníci, postupující k cíli své cesty „píďalkovitým“ pohybem na sebe navazujících prostrací, vyvolávají nadšený zájem. Skoro jako by tak dávali zapravdu Martinovi Guan Chanovi, podle kterého měli v 50. letech 20. století útoky na kláštery na svědomí ne čínská armáda, ale hlavně sami antiklerikální Tibeťané, které k tomu vedly oprávněné důvody. To ovšem nápadně připomíná oficiální publikace dnešní turecké vlády, podle níž vraždy arménského obyvatelstva během 1. světové války byly z velké míry způsobeny konflikty mezi Armény samotnými. Tomu však na Západě naštěstí nevěří snad nikdo, stejně jako čínské propagandě, označující dalajlamu za „vlka v rouše mnicha, ďábla s tváří člověka“.

Země paradoxů
Čína se jeví, zvláště pokud srovnáme texty různých autorů, jako země velkých paradoxů. Musíme si vybrat mezi tvrzením, že se „čínské myšlení zaměřuje na proces a změnu, spíše než na statické struktury a klasifikace jak Západ“, a opačným, podle něhož je Čína velmi nedůvěřivá vůči všem novým myšlenkovým soustavám a dlouhá období její historie charakterizuje neměnnost a věrnost tradici? Nebo je pravda, že se Číňané všichni učí anglicky, čímž vůči obyvatelům Západu čínštinu neovládajícím získávají výhodu, či má pravdu onen skeptický český autor, podle kterého se sice Číňani angličtinu učí s příslovečnou mravenčí pílí, ale když se doučí, nic neumějí? A je Čína velmi sebejistá a hrdá na svoji minulost, nebo jí naopak schází sebedůvěra, je přecitlivělá na svůj vlastní obraz doma i ve světě, a proto chce být pouze obdivována a vždy být ta nejlepší? Ve skutečnosti tato tvrzení v rozporu být nemusí, a rozpor Číňani zřejmě nevidí ani v tom, že obraz velkého nepřítele kapitalismu, vůdce Mao Ce-tunga, který je stále populární ikonou, dnes na mnoha místech láká zákazníky soukromých restaurací. Mao jako komerční reklama nebo plakát se dvěma proletáři s nápisem Kupujte naše pivo! přitom zřejmě nejsou myšleny ironicky, ale jde spíš o obrazné vyjádření toho, že v oficiálně stále komunistické zemi dnes panuje ta nejbrutálnější forma kapitalismu; a je to právě autoritativní „komunistický“ režim, kdo znemožňuje proti nelidským podmínkám v továrnách či vyhánění rolníků z jejich půdy jakékoli protesty. Může Číňanům při vyrovnávání se s tou diskrepancí pomoci jejich tradiční schopnost myslet protiklady ne jako vylučující se, ale jako komplementární polarity, či jejich otevřenost, s níž mohli v dobách, kdy Evropu ovládala náboženská nesnášenlivost, navštěvovat souběžně při různých příležitostech chrámy odlišných náboženství a kultů? M. Guan Chan opatrně naznačuje, že asi ano: přiznává, že „harmonie“ ještě není v Číně úplně dokonalá, ale na rozdíl od rigidního a utopického evropského myšlení podle něj čínské pojetí harmonie v sobě právě zahrnuje také dizonance; nedokonalost a zlo jsou tedy její organickou součástí. Pokud je to tak, pak se asi dá pochopit, že školení pro čínské novináře, podávající instrukce o povolených, přípustných a zcela zakázaných tématech, mohl podle Jiřího Hubičky přednášející, expert z vysoké stranické školy, nedávno ukončit těmito vážně míněnými slovy: „Čína je svobodná země, ve které každý může otevřeně vyslovit své názory! Pokud by někdo tvrdil opak, musí počítat s tím, že bude co nejpřísněji potrestán!“ Obdiv k čínské filozofii, který sdílím, by nám neměl zastřít skutečnost, že takové výroky spíše než do kontextu vyrovnávání sil jin a jang patří do světa románů G. Orwella.

Ted C. Fishman: China, Inc.: jak Čína drtí Ameriku a svět, překlad M. Kříž a J. Hanzl, Alfa Publishing, Praha 2006.

Wolfgang Hirn: Angriff aus Asien: Wie uns die neuen Wirtschaftsmächte überholen, Fischer, Frankfurt am Main 2007.

Martin Chan Guan: Der erwachte Drache: Grossmacht China im 21. Jahrhundert, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 2008.

Peter Navarro: Der Kampf um die Zukunft: Die Welt im chinesischen Würgegriff. Přel. Marion Baier. FinanzBuch, München 2008.

Frank Sieren: Der China Schock: Wie Peking sich die Welt gefügt macht. Econ, Berlin 2008. 429 s.

Ted Galen Carpenter: America's coming war with China: a collision course over Taiwan. Palgrave Macmillan, New York 2005.

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise A2 č. 24/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i časopisu A2

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4261x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce