Høystad, Ole M. : A history of the heart

Høystad, Ole M.
A history of the heart

studie kultura

V minulých dnech se opět hojně prodávala valentýnská srdce v nejrůznějším provedení. Ovšem těm českým zákazníkům, kteří se zajímají o lidské srdce šířeji a chtěli by si o něm i něco přečíst, se v současnosti nabízejí pouze dva tematicky velmi vyhraněné okruhy publikací.

 

„Tam kde je srdce a nebližší okolí“
Ole M. Høystad: A history of the heart, Reaktion Books, London 2007.

V minulých dnech se opět hojně prodávala valentýnská srdce v nejrůznějším provedení. Ovšem těm českým zákazníkům, kteří se zajímají o lidské srdce šířeji a chtěli by si o něm i něco přečíst, se v současnosti nabízejí pouze dva tematicky velmi vyhraněné okruhy publikací: na jedné straně tituly jako Kardiochirurgie, Transplantace srdce, Půlhodina denně pro zdravé srdce či Nejčastější chlopenní vady, na straně druhé náboženské texty určené k uctívání Božího Milosrdenství, spojené hlavně se jménem svaté Faustyny Kowalské (1905-1938).

Kupodivu u nás zatím nevyšla žádná kniha, která by „dějiny srdce“ mapovala v širším kontextu (pokud nepočítáme stejnojmenný výbor básní Kamila Bednáře z roku 1957). Existuje jen sborník Srdce Ježíšovo : teologie, symbol, dějiny, který obsáhle zkoumá hlubší teologické a historické pozadí onoho náboženského kultu, zmiňuje přitom nejen jeho průkopnici sv. Markétu Marii Alacoque (1647-1690), ale i jeho středověké kořeny. V příspěvku teologa Ctirada V. Pospíšila je lidské srdce charakterizováno jako hlubina bytí, kde se člověk rozhoduje pro Boha, nebo proti němu, jako sjednocující bod lidského nitra, který má „podobné nebo dokonce totožné charakteristiky jako lidská osoba“. Rozdíl mezi fyzickým a duchovním srdcem Pospíšil názorně vysvětluje působivým srovnáním s krokodýlem: „u krokodýla nemůže být srdeční sval symbolem onoho duchovního jádra bytosti, protože krokodýl není osobou“.

Čtenáři zahraniční jsou na tom o poznání lépe, hlavně zásluhou norského profesora kulturálních studií a historie Ole M. Høystada, jehož kniha Kulturní historie srdce nedávno vyšla i v překladech do němčiny a angličtiny. Autor svůj výklad začíná u nejstarších civilizací starých Sumerů a Egypťanů. U těch druhých byla duše přímo ztotožňována s fyzickým srdcem a po smrti také vystupovala jako základní svědek při Posledním soudu; bylo to místo, kterým člověk božstva poznával a kterým do něj vstupovala, což potvrzuje i Encyklopedie starověkého Egypta sepsaná českými egyptology. V mnohém se již toto pojetí blížilo pozdějšímu židovsko-křesťanskému, i když rozdíl byl jistě v tom, že mít tvrdé srdce či přímo srdce z kamene bylo v egyptské civilizaci hodnoceno pozitivně. Svoji kapitolu mají v knize také Aztékové, pro jejichž krvavé rituály bylo srdce klíčové, a muslimové, pro něž je srdce natolik emocionálně, intelektuálně a duchovně významné, že autor islám označuje za poslední přežívající „kulturu srdce“. Jako Skandinávec Høystad nemůže opomenout ani pojetí srdce ve staronordické antropologii: tam srdce platilo za sídlo odvahy a síly, a ne náhodou tedy hrdina Sigurd pojídá srdce draka Fafnira, aby získal jeho schopnosti. Mít „velké srdce“ přitom nebyla žádná přednost, ale příznak zbabělosti, jež vhání do srdce krev a tím ho zvětšuje; naopak srdce odvážného muže mělo být malé, tvrdé a chladné.

Pozornost ovšem Høystad věnuje také vývoji chápání srdce u starých Řeků a během křesťanského středověku až do současnosti. Pozoruhodně líčí především dědictví romantismu: podobně jako byla podle proslulé teze M. Webera protestantská etika ideálním předpokladem vzniku kapitalismu, představuje podle Høystada romantismus nezbytnou podmínku dnešního konzumerismu. Mluví přitom o trivializaci původních transcendentních cílů: radosti a potěšení, hledané nejprve ve sféře fantazie, se postupně přenesly do skutečného života a jejich realizaci dnes zajišťují nákupní regály. Romantické vyhledávání prožitků totiž postupně vyústilo v jakýsi hon za stále novými a novými požitky (v tom se autor v zásadě shoduje s nizozemským profesorem filozofie a literatury Maartenem Doormanem). Romantismus a liberalistický individualismus nás podle Høystada vybavily mnoha důvody a motivy k tomu, abychom následovali své egoistické vášně. V tomto slova smyslu stále nasloucháme našim romantickým srdcím. Poté, co bylo srdce „odkouzleno“ a v průběhu racionalizace ztratilo svoji duši, je nyní v neustávajícím svátku konzumu prostřednictvím reklamy znovu okouzlováno, a zvláště se k tomuto účelu podle autora hodí samozřejmě právě svátek sv. Valentýna.

Vývoj v Evropě Høystad ve zkratce líčí jako postupné proměny od srdce svatého Augustina, které je nepokojné, dokud nespočine v Bohu („cor inquietum“), přes mystické milující srdce svatého Bernarda z Clairvaux („cor caritatis“) až k soudobému „cor comercialis“. V závěru knihy autor nabádá, že je nutné nepotlačit v sobě augustinovský „transcendentní neklid našeho srdce“ svůdným, ale ubíjejícím klidem. Za tím účelem dokonce navrhuje koncepci „dynamického a otevřeného antropologického systému“ (znázorněnou dokonce i graficky), v jehož středu stojí právě kategorie srdce, kterým prochází osa lidského ega a osa transcendence. Podle Høystada nemáme žádnou alternativu k nalezení obrazu symbolizujícího celého člověka - i když i on ví, že skutečným sídel emocí je mozek (a ten je podle mnoha sexuologů také nejdůležitější pohlavní orgán), protože „mozek je jenom fakt, ne symbol; srdce je ale obojí.“ Jeho koncept srdce v sobě integruje tělo, duši, ducha i rozum a stojí mezi kulturou a historií. Autor se přitom pro inspiraci obrací až do antiky, protože i z hlediska moderních poznatků o plasticitě a historické zakotvenosti člověka jde podle něj stále o „nejpravdivější a nejlépe fungující antropologii“.

Autorova koncepce antropologického systému je, řekněme, kuriózní a svědčí o jisté bezradnosti při dnešních pokusech o integrování stále většího množství izolovaných poznatků o člověku. Jeho kniha ale jistě stojí za pozornost, i když samozřejmě téma nevyčerpává úplně. Zcela stranou kupříkladu Høystad nechává téma transplantací srdce, které překračuje čistě medicínský kontext a do kulturních dějin srdce rovněž náleží. To ukazuje třeba nedávno vydaná publikace Bije ve mně cizí srdce, vyprávějící příběh dívky poznamenané stálým vědomím toho, že kvůli ní kdosi musel zemřít. I když autorka přiznává, že smrt onoho pro ni neznámého dárce není její vina, stejně jako nenese odpovědnost za smrt všech ostatních lidí, kteří každou vteřinu umírají, jen jemu vděčí za to, že zatím není mezi nimi, a cítí k němu až skoro posvátný pocit vděčnosti: „Děkuji ti, můj milý dárce, z celého srdce, že jsi mi dal své srdce.“ Zvláštním způsobem se tak v této knize stýká onen medicínský a náboženský přístup k lidskému srdci.

Kristina Kaiserová, Jiří Mikulec, Jaroslav Šebek (edt.): Srdce Ježíšovo: teologie, symbol, dějiny. Sborník z konference konané na Vranově u Brna 30. ledna 2002. Albis international, Ústí nad Labem; Akademie věd České republiky, Historický ústav, Praha 2005.

Aline Feuvrier-Boulangerová: Bije ve mně cizí srdce. Ikar, Praha 2008.

Maarten Doorman: Romantický řád. Prostor, Praha 2008.

Hoystad Höystad

© Jan Lukavec
článek vyšel ve zkrácené podobě v deníku MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a deníku MF Dnes

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2293x

Inzerce
Inzerce
Inzerce