Pavić, Milorad: Papírové divadlo

Pavić, Milorad
Papírové divadlo

ukázka beletrie zahraniční

Opulescu je pravděpodobně nejstarším spisovatelem této antologie. Pamatuje ještě Mirceu Eliada. Narodil se roku 1928 v Aradu. Poezii publikoval ve francouzštině a jeho divadelní hry „Čas večeře“ a „Bezpečný život ve dvou“ se v socialistickém Rumunsku nehrály.

 

Milorad Pavić: Papírové divadlo. Román-antologie aneb Současná světová povídka, přeložila Stanislava Sýkorová, Mladá fronta 2008, vyšlo 2009, 208 stran.

Předmluva
Co má v rukou čtenářka? Ji nezajímá, co to je, ale od koho to je. Viděla, že vyšla nová kniha jejího oblíbeného spisovatele, a koupila si ji. Bylo jí jedno, je-li to román nebo jiný žánr, a hned se pustila do čtení. Pokud jde o čtenářky, které dotyčného spisovatele v oblibě nemají, ty teď drží v ruce něco jiného. Podle mě ani to není špatná volba…

Co má v ruce čtenář? Pro něj není důležité, od koho to je, ale co to je. Zda jde o román, nebo antologii. Když viděl, že má před sebou román-antologii, mírně znejistěl, ale nakonec se smířil s tím, že se jedná o antologii.

A co na to autor? Podle něj román drží pohromadě dvě věci: jednotící téma a osobnost spisovatele. To pro román v 21. století stačí. V tomto případě je společným tématem současná světová povídka, a pokud jde o osobnost spisovatele, o ní bude řeč dále.

V našem románu, v této zvláštní antologii současné světové povídky, najde čtenář 38 povídek spolu s biograficko-bibliografickými údaji o jejich autorech. Těch je rovněž 38, neboť každá z literatur je zde zastoupena jen jedním představitelem. Všechny spisovatele a údaje o nich si vymyslel a všech 38 povídek napsal Milorad Pavić.

Uvedený počet není libovolný. Zastoupeni jsou fiktivní spisovatelé ze skutečných zemí, které mě překládaly. Není to z vděčnosti k mým čtenářům v oněch zemích (kterou samozřejmě cítím), ale proto, že jsem se snažil poznat jejich literatury blíž než ostatní. To platí i pro Švýcarsko, kde mě sice nepřekládali, ale četli mě ve francouzštině, italštině a němčině. Kromě toho mám v Curychu dodnes svého literárního agenta.

Přátelé, kterým jsem odhalil tajemství tohoto románu-antologie, se mě často ptali, zda jsem se při psaní snažil napodobovat styl skutečných spisovatelek a spisovatelů té které země. Ani v nejmenším! Při psaní oněch 38 textů jsem se jen pokoušel vnést do literatur, do nichž tyto povídky hypoteticky patří, jisté tóny, které dotyčné literatury postrádají a které bych v nich rád slyšel. Jsou jakousi mou přílohou k těmto literaturám, dá-li se tu slova příloha použít ve významu, v jakém se s ním setkáváme na jídelním lístku.

Na tomto místě bych rád poděkoval básníku Rašovi Livadovi, který mi před časem vnukl nápad napsat soubor povídek pod jmény různých autorů. Obzvláštní potěšení mi působilo vymýšlet si autory a autorky tohoto románu – malou galerii představitelů současné světové literatury, názvy jejich nenapsaných knih i životy, které neexistovaly. Jména nakladatelů těch neexistujících knih jsou ovšem pravá. Jsou to vydavatelé mých knih, kterým děkuji za to, že jsem je mohl uvést i při této příležitosti.

 

Ion Opulescu (Rumunsko)
Opulescu je pravděpodobně nejstarším spisovatelem této antologie. Pamatuje ještě Mirceu Eliada. Narodil se roku 1928 v Aradu. Poezii publikoval ve francouzštině a jeho divadelní hry „Čas večeře“ a „Bezpečný život ve dvou“ se v socialistickém Rumunsku nehrály. Měl vůbec neobyčejný osud. Nejdřív byl zakázán v Sovětském svazu a na Západě ho překládali jako disidenta. Se zrodem nového Ruska se tam s jeho překlady roztrhl pytel, zatímco Západ doporučil svým nakladatelům, aby ho nevydávali. Napsal sbírky povídek „Pes a žebrák“, „Léto pod sněhem“ a „Labuť“. Vydal životopisný román o rumunské šlechtičně Natálii Keško (Natalia Kesco). Dodnes žije v Timisoaře. Jeho vydavateli jsou Nemira a Paralela 45 v Bukurešti. V jednom novinovém rozhovoru na sebe prozradil, že je líný a že všechny své knihy napsal v posteli.

Milostná korespondence
V této povídce bude mít nejvíc práce čtenář. On bude muset rozhodnout o jejím konci. O něco méně odpracují hrdinové povídky – všichni mimochodem skutečně existovali – a nejmíň se nadře autor. Na toho vlastně zbude jen povídku podepsat. I když ani to – když se nad tím zamyslím – není bez rizika.

Tak tedy – protagonisty této povídky jsou tři postavy. Jedna paní a dva pánové. Paní je pohledná, pochází z Rumunska a je pohádkově bohatá. Portréty ji zachycují jako statnou černovlásku s kulatými ňadry; její róby na těch podobiznách přímo praskají ve švech, jak se snaží spoutat to kypící tělo pod hedvábím. Jmenuje se Natálie Keško a je provdaná za Milana Obrenoviće. Povoláním je srbská královna. I když povila králi syna, následníka trůnu, její manželství se moc nevydařilo a pro ni z toho plynou četné trampoty. Příčinou těch trampot je někdy ona sama, jindy její muž.

Druhou postavou je srbský král (v této povídce už král, neboť tento titul začal užívat v roce 1882) Milan Obrenović. Krále Milana občas pronásledovaly těžké sny. V Bělehradě dodnes existuje v blízkosti sídla patriarchy školní dvůr, který kdysi sahal až k portálu Katedrály. A když králi Milanovi někdy vlétla noční můra do úst a začala ho šimrat na jazyku, zdálo se mu, jak orá růžové dláždění toho dvora pluhem taženým vraníkem, který v té době spal v královských stájích, a bílým volem, který ve skutečnosti neexistoval. Král holdoval několika vášním. Jednou z nich byl hazard, druhou ženy a třetí francouzští impresionisté. Jako hazardní hráč nestál za nic. Zlé jazyky tvrdí, že nechybělo mnoho a prohrál i zemi, v níž vládl. Po své abdikaci se Milan Obrenović, který odešel poražen ze dvou válek (s Tureckem a Bulharskem), stal vrchním velitelem vojska u svého syna, nového krále Aleksandra Obrenoviće. Vídali ho pak, jak si ve vojenské čepici a plášti vykračuje zasněženou hlavní bělehradskou ulicí ke kalemegdanské pevnosti, kde měl kancelář. Šavli nosíval pod paží, jako by vyváděl na procházku nějakou vznešenou dámu. Vybudoval armádu, která bude stát hlavu jeho syna a tím i celou dynastii Obrenovićů, ale stejná armáda vyjde jako vítěz ze dvou velkých válek – z válek balkánských a z první světové. Král Milan věděl, že budoucnost bude rychlejší než přítomnost.

Největší úspěchy slavil s francouzskými malíři, jejichž impresionistická plátna začal v Paříži nakupovat v době, kdy se ještě prodávala za babku. A že ve francouzské metropoli neměl jen takovéto zástoje, komentovala královna Natálie jediným francouzským slovem: cochon! O jeho vztahu k ženám ostatně vypovídá i jeden srbský popěvek z dob, kdy se po abdikaci stáhl na svůj venkovský statek v Rumunsku:

Pan král měl rád hezký holky,
teď v Rumunsku honí volky
.
***
Ať tak či onak, tento manželský pár rozhodně nežil na svém dvoře jako dvě holubičky. Když došlo ke konečnému rozchodu, byla královna Natálie vypovězena ze země, což bylo považováno za nevídanou ostudu a kolosální mezinárodní skandál. Všichni se chovali, jako by se něco takového stalo mezi korunovanými hlavami poprvé. K nejhlasitějším z tohoto hejna patřil třetí hrdina naší povídky a druhý muž tohoto trojúhelníku, nepříliš významný srbský básník Dragutin Ilić. Na portrétu od malíře Paška Vučetiće je tento spisovatel vypodobněn v klobouku, který mu až tak moc nesedí, jako muž, jehož nejlepší léta jsou už pryč a který má kromě tuberkulózy nejhezčí plnovous v hlavním městě. Polovina ženského Bělehradu vídala tu bradku se dvěma špicemi ve snách a některým se dokonce zdálo, že se jim jednou poštěstí utřít si do těch hedvábných vousů ústa po skopovém se zelím. Pan Ilić byl synem známého básníka a starším bratrem ještě známějšího básníka stejného příjmení. Zahořel láskou ke královně Natálii a nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl s královnou setkat nebo si s ní vyměnit psaníčko. Byla to prý jedna z těch lásek, jaká se rodí jednou za sto let, a to mezi Rumunkou a Srbem. Kdoví.

Když tedy došlo k vypovězení královny Natálie z Bělehradu, nemohl Dragutin Ilić u této události chybět. Bylo stanoveno, že královna bude deportována lodí, a tak ji kočár odvážel hustým kordonem četnictva z královského paláce do sávského přístavu, kde čekala loď. V půli cesty však demonstranti – mezi nimi i Dragutin Ilić – kočár s královnou zastavili, vypřáhli koně a sami se chopili oje, obrátili vůz opačným směrem a rozeběhli se zpět k paláci. To už se zkoprnělá žandarmerie vzpamatovala a zasáhla. Četníci pochytali koně, znovu je zapřáhli do kočáru a nasměrovali ubohou královnu zpět k jejímu údělu vyhnance. Pak se však stalo něco, co vyvedlo z míry i policii. Alespoň se to tak traduje. Dragutin Ilić se rozeběhl podél kočáru odvážejícího zapuzenou královnu do vyhnanství, když vtom se k němu z okénka vztáhla krásná královská ručka, on se jí s kapesníkem v dlani chopil a tu ruku prý v běhu líbal celou cestu, než kočár dorazil do cíle…

***
Závěrečná část naší povídky by se mohla jmenovat Korespondence. Mnozí si tehdy i později kladli otázku, zda něco takového mezi královnou Natálií a Dragutinem Ilićem vůbec existovalo. Mohu vám potvrdit, že jsem v jednom archivu objevil svazek kdysi navoněných dopisů převázaných růžovou stužkou. Byly to listy královny Natálie Dragutinu Ilićovi, ale ani jeden z nich nebyl milostný. Všechny se týkaly královniny jediné vášně – politiky. Z dopisů (ale nejen z nich) je přitom víc než patrné, že v této oblasti byli jak královna, tak Dragutin Ilić naprostí amatéři. Ba co hůř – bez špetky talentu.

Závěr si musí udělat čtenář sám. Je toto veškerá korespondence, kterou si spolu královna Natálie a Dragutin Ilić vyměnili? Co když milostné dopisy ukrývali nebo ničili? A co když v nich projevili víc talentu?

Violeta Repečka (Litva)
Violeta Repečka je litevská básnířka. Narodila se ve Vilniusu, kde rovněž získala vzdělání a poté učila na gymnáziu řečtinu a latinu. Básnické sbírky: „SMS pro začátečníky“, „Obraz s dobrou rezolucí“. Kromě studia na univerzitě brala i hodiny zpěvu u sopranistky Virginie Orantasové. Založila časopis Olmuc. Celý život prakticky nevytáhla paty z Vilniusu. Psala eseje o hudbě, divadle a malířství. Známý je její výrok: Litvo! Má otčino! Tys jak to naše zdraví!, což jsou samozřejmě Mickiewiczovy verše, ale Violeta je pronesla litevsky a tím jim dodala zcela nový význam. Psala divadelní hry, na nichž se významnou měrou podílí publikum. Jejím vynálezem je takzvané divadlo dvou opon, kde se hlediště dělí jako v kostele na ženskou a mužskou část. Interaktivní hry: „Rozpouštění pokoje“, „Los na mušce“. Její nakladatel sídlí ve Vilniusu. Vždy byla proti sovětské nadvládě v Litvě a netajila se tím. Nikdy nevydala sbírku povídek. Text, který zde zařazujeme, byl stažen z internetu. Není známo, zda ještě žije. Jednu dobu se proslýchalo, že spáchala sebevraždu, což bylo sice dementováno, ale nepřesvědčivě. Na začátku 21. století její stopa mizí. Je možné, že vstoupila do kláštera.

Jak se chodí do divadla
„Mohlo by být líp, ale nějak bylo, nějak bude,“ prohodila máma na adresu naší budoucnosti a dodala: „Mám dva lístky, vezmu tě do divadla.“

Už mi bylo osm, ale v divadle jsem ještě nebyla. Chodím do školy, kromě litevštiny umím i rusky a polsky a o mrtvém dědovi se mi zdálo jen jednou. Se zavřenýma očima mi řekl nějaké důležité slovo, ale já ho při probuzení zapomněla.

Po škole jsme se s mámou brodily sněhem k řece, jako že se to musí, když se jde do divadla. Měla jsem úplně promočené boty, než jsme dorazily do hezkého dřevěného domečku na břehu, což byly lázně. Řekli mi, že sem kdysi dávno chodíval ruský car Petr Veliký. Teďka tu byl uprostřed místnosti dřevěný stůl a na něm miska s klobáskami a okurkou, sýr a láhev zubrovky. Máma do sebe hodila dva panáky a nakázala mi:

„Ty dovnitř nepůjdeš, tam jsou všichni nahatí.“

Pak se taky svlíkla a celá nahatá odešla do lázně. Já zůstala sedět u okna a koukala na zamrzlou řeku. Zubrovku nepiju, protože smrdí, a sýr taky nebyl nic moc.

Najednou se ze dveří vedoucích k řece vyvalila pára a v ní utíkal houf nahatých chlapů i ženských k malým dřevěným schůdkům vedoucím do vody. Mámu jsem málem nepoznala. Marně se snažila schovat se za lavičku, kterou pak rozbila led a plácla sebou do ledového víru. Jen se zapářilo. Chvíli nato se objevila rudá jak krocan v místnosti s dřevěným stolem, kde jsem na ni čekala. To už na sobě měla plášť, a takhle oblečená byla snáz k poznání. Kopla do sebe na stojáka ještě dvě zubrovky a pak jsme sebraly své věci a šly domů.

Doma bylo teploučko a máma usnula. A spala furt, až přišla teta, a jelikož bylo jasné, že s mámou pro dnešek už nic nebude, oblíkla mě a šla se mnou do divadla ona. Já jenom valila oči. Ve všech třech jazycích.

Vešly jsme do velikánského baráku, kde byly lavice jako u nás ve škole, jenže hezčí, s širokou uličkou uprostřed. Nevěděla jsem, kam dřív koukat.

„Dávají hru z vesnického života,“ poučila mě teta, když jsme si sedaly.

Ale to už šla opona nahoru a objevil se dřevěný stůl a na něm v misce okurky, sýr a klobása, a uprostřed láhev zubrovky. Čuchnout sem si k ní nemohla, protože na tom, na co jsme hleděly (teta řekla, že je to jeviště a tam že mám koukat), byla položená čerstvě vydrhnutá prkna, a tak bylo cítit akorát mokré jedlové dřevo. Všude kolem byly moc hezké sloupy. Když jsem se otočila, uviděla jsem za sebou balkon. Asi býval pozlacený. Jenže všecko dohromady bylo nějak splácané, jako když dáte svini sedlo.

„To jsme v kostele?“ zeptala jsem se tiše tety.

„Kdysi to byl kostel, teď je to divadlo.“

Vtom už vyšli na jeviště selky a sedláci vyfintění jak na jarmark a na návštěvu k nim přijeli tři černě oblečení lidi z města, jedna žena, jeden mladík a u třetího se nedalo poznat, kdo to je a jak je starý.

Jen co se objevili, zašeptala teta:

„Něco se semele!“

„Kde?“ vyhrkla jsem, ale vtom někdo ze zadní lavice prostrčil mezi nás ruku a podal nám dvě svíčky a krabičku sirek.

„Ty máš otázky!“zpražila mě teta a převzala svíčky. „Vidíš přece, že v naší řadě sedí samé ženy a napravo přes uličku zas samí chlapi. Jako v kostele, ženská a mužská strana.“

„No a co?“ nechápala jsem. Já jenom viděla, že některé ženské mají obličeje starší než zadky a jiné zas zadky starší než obličeje. Ale to jsem si nechala pro sebe, aby mi teta jednu nemajzla.

Pak se najednou na jevišti objevila asi hlavní postava, nebo jak se tomu říká. Byla to dívka, mohlo jí být tak dvacet, měla krásnou modrou sukni k tělu, bílou blůzu a velice růžové, skoro červené ruce a výstřih. I tváře měla načerveněné a na hlavě úplnou hřívu naondulovaných žlutých vlasů. Trochu se podobala mojí panence Kláře. Všecky na těch mokrých prknech pobláznila, zvlášť toho mladíka v černém, co přijel z města. Zrovna se ho na něco ptala, když lidi v lavicích kolem nás začali zapalovat svíčky. Nejdřív v ženské části, pak v mužské. Tak jsme je s tetou zapálily taky.

Celý kostel neboli divadlo se tím rozzářil. Ti na prknech nepřestávali povídat, my všichni mlčeli a vtom na prkna vylezl kněz. Celý v černém, jen bílý límeček mu vykukoval z hábitu. Zvedl ruce, pokřižoval se, požehnal nám v lavicích a spustil kázání: řekl, že na ty, co chodí do kostela jako teď my, čeká království nebeské…

Zatímco kněz kázal, herci vedle něj dál předváděli svůj dobře secvičený příběh (jak řekla teta) a dělali, že ho nevidí, stejně jako se on tvářil, že v kostele není divadlo. Vtom se naše sousedka v lavici (i ona se zapálenou svíčkou v ruce) obrátila na tetu:

„Někdo si tu hvízdá, slyšíte?“

„Že mu není hanba, v divadle!“

„V jakém divadle, v kostele! To komunisti udělali z kostela tyjátr,“ odsekla žena a dodala: „To vaše malá hvízdá!“

Jakmile se teta přesvědčila, že to doopravdy pískám já, vytáhla bonbon a strčila mi ho do pusy. A měla jsem po pískání. Začala jsem cucat bonbon a koukat zas na prkna. Červené děvče dalo papírovou kytku mládenci z města, kněz kázal a ti z vesnice i města jedli klobásu a pili zubrovku…

Co bylo dál, nevím. Usnula jsem. Lidi v kostele ani ti v divadle vůbec nepamatovali na to, že já musím taky spát. Teta říká, že mě odnesla z divadla v tom sněhu až domů a já pořád spala, i s tím bonbonem v puse. Možná to měla být záruka té šťastné budoucnosti, ale rychle se rozpouštěla.

Pavič Pavic

Překlad © Stanislava Sýkorová
Text je ukázkou z knihy Milorada Paviće Papírové divadlo. Román-antologie aneb Současná světová povídka, přeložila Stanislava Sýkorová, Mladá fronta 2008, vyšlo 2009.
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky i nakladatelství Mladá fronta

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3292x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce