Paler, Octavian: Život na nástupišti

Paler, Octavian
Život na nástupišti

ukázka

Už několik týdnů se dívám k bažinám, jestli neuvidím blížit se Eleonořinu siluetu, tak, jak odešla, trenčkot přes ramena.

 

Octavian Paler: Život na nástupišti, přeložil Jindřich Vacek, Mladá fronta 2009

Už několik týdnů se dívám k bažinám, jestli neuvidím blížit se Eleonořinu siluetu, tak, jak odešla, trenčkot přes ramena. Aby mi rychleji ubíhal čas, dal jsem se do psaní, přestože nevím, co se s těmihle stránkami stane, jestli je někdo bude vůbec číst, nebo jestli tu shnijí.

Píšu vlastně tak, jak bych mluvil. Kolem mě je pustina a člověk přec umírá, když občas nepromluví, či snad ne? Vás všechny, kdo případně uslyšíte, co říkám, považuji za své soudce – omrzelo mě už totiž rozmlouvat sám se sebou a soudit se sám. A když pomyslíte, pánové, že ve svém nestoudném mládí jsem měl období, kdy jsem si přál stát se světcem, prorokem, kazatelem nebo něčím podobným a odebrat se do pouště!

Svatá, nestydatá bláhovosti mládí! Tohle opuštěné nádraží je vlastně hotová jeskyně a já jsem tu jak ten světec v jeskyni. Jenže já se strašně bojím, a světec by se bát neměl. Jsem totiž bohužel napůl krysa. Napůl krysa a napůl světec... Ani tím prorokem jsem se nestal, přestože jsem o tom snil. Aby byl člověk prorokem, musí patřit nějakému bohu. Každý prorok má svého boha, a tomu slouží. Člověk nemůže být prorokem jen tak sám sobě, svým vlastním prorokem, abych tak řekl. Prorokem svých vlastních myšlenek. To by znamenalo, že se sám v skrytu považuje za boha, jenže to nechce prohlásit otevřeně. A dost možná nejsem ani kazatel, ačkoliv tady mám tu nejpříhodnější pustinu, jakou bych mohl oslovit. Ale jak vidíte, místo abych rozmlouval s ptactvem nebeským, povídám si tu s vámi. Místo abych oslovil pavouky v čekárně či vítr vanoucí od lesa k bažinám, oslovuji lidi, jež nevidím, neznám a z nichž někteří se možná ještě ani nenarodili. Dovedete si představit nepodařenějšího kazatele než toho, jenž když je v poušti, nedokáže s pouští promluvit a potřebuje lidi? A který, když se k lidem nemůže dostat, na ně mluví, jako kdyby je měl před sebou? Mezi mnou a vámi přelétají hejna vran táhnoucích nad polem před nádražím a jako jejich stín krouží i mé vzpomínky na události, které mě přivedly na tohle nástupiště. Tak přicházejí týdny či měsíce, sám už nevím, jak dlouho jsem tady s Eleonorou byl, cesty lesem a bažinami, krotitelé kober, které jsem viděl nebo o nichž se mi zdálo, keře škumpy, které vidím nebo o nichž se mi zdá teď. Pozorujete, pánové, jak moc nás toho dělí? Možná nás dělí i má vlastní smrt. Jestliže se totiž Eleonora nevrátí, než všechno dopovím, odejdu sám.

Jsem přesvědčen, že nikdo nikdy neměl takovou zpovědnici, jako je ta, v níž se vyznávám já. Chcete vědět, jak vypadá? Popíši vám ji a uznáte, že aspoň v jednom ohledu se mi dostalo výsady. Nikdo mě tu neruší, ani Bůh, a přec mluvím s vámi, kteří mě slyšíte, a neznám vás. Můžu se zpovídat v klidu; podle vlastní libosti své vyznání přeruším, nebo v něm budu pokračovat. Jsem svobodnější, než kdy byl který hříšník.

Mou pouští je opuštěné nádraží, o němž vím jen to, co vidím. Někdy mi připadá, že už dlouhá léta na tom zaprášeném nástupišti nikdo nevystoupil a že vzduch přilnul k stěnám jak průhledná rez. Jindy mám zase dojem, že nádraží opustili teprve krátce před mým a Eleonořiným příchodem a že to mlčení skrývá jakési tajemství. Zeptáte se mě: „A kde jsou zaměstnanci?“ Co vám na to mám říct? Zemřeli nebo odešli, a budova se svými zažloutlými stěnami s omítkou rozrušenou dešti a sluncem tu zůstala napospas pavoukům, nerušeně si spřádajícím v koutech své sítě. Hodiny na nástupišti, které mi v první chvíli připadaly jako obyčejné hodiny, jaké najdete na všech nádražích, jasně ukazují, že i sám čas tu přestal plynout normálně. Točí se jen minutová ručička. Ta druhá je nehybná, jako kdyby uvízla v bahně jedné hodiny a dál už nemůže. Chápete, že od té chvíle je proto i chod minutové ručičky zbytečný.

Před nástupištěm se na jih táhne pole. Myslím, že kdysi ho obdělávali, ale teď zpustlo a pokryla ho drobná ostrá tráva. Na jednom místě pole klesá do údolí a pak stoupá na nízký vršek, kde se pruhy trávy střídají s šedými skvrnami země zpustošené sluncem. V dálce je vidět černý proužek lesa, v němž se ztrácí trať.

Další trať se nádraží vyhýbá, stáčí se za skladištěm, ale po několika stech metrech končí před bažinami, které tam začínají. Pravděpodobně měla bažiny protínat, ale projekt neuspěl nebo ho opustili jako to nádraží, jiné vysvětlení jsem nenašel. Občas odtamtud přichází těžký hnilobný zápach. Vítr naštěstí vane většinou od lesa a od pole, takže nezdravé výpary močálů zahání.

V jedné místnosti jsem našel spoustu lístků, na nichž byly s přesností na vteřinu poznamenány odjezdy a příjezdy vlaků. Chybějí však jména míst, odkud vlaky přijížděly i kam mířily. Jako by nezáleželo na tom, odkud a kam jedou. Podstatné bylo, aby projely přesně, aby se na té cestě odnikud nikam ani o vteřinu neopozdily. Ještě podivnější je, že nikde nevidím pokladny s jízdenkami pro cestující. Obrátil jsem naruby celé nádraží, každou místnost zvlášť, ale nenašel jsem žádnou, která by takovému účelu mohla sloužit, což mi přidělalo starosti, zvlášť když tu je skoro obyčejná čekárna s lavicemi kolem dokola, těsně u zdi. Ale pokladna žádná.

Zato v čekárně a na nástupišti svítí dvě žárovky a vytvářejí dvě světelné kaluže. Ve dne jsou zbytečné a v noci ubohoučké. Nechápu, odkud se bere elektřina, ostatně se ani nedají zhasnout. Není tu žádný vypínač. Ve dne ty dvě žárovky kolem sebe šíří špinavé světlo, které pomáhá leda pavoukům pokračovat ve svém díle. V noci však to ubohé světlo není tak úplně zbytečné. Musím vám totiž říct, že tu v noci bez přestání fouká jednotvárný vítr. Začíná brzy po západu slunce a ustává teprve k ránu. Napřed je vidět kotouče prachu, dusivého červeného prachu, který se zvedá z uschlé trávy a hlavně z holé prsti u lesa. O něco později sem od bažin pronikne jakýsi tlumený zvuk, nejspíš hukot rákosí. Bez těch dvou žárovek by bylo určitě mnohem těžší snášet noci v téhle pustině, o níž nevím, jak jsem se sem dostal, ba ani kde to jsem.

Hádankou je i samo jméno nádraží. Jsou to jen dvě bílá písmena na bleděmodrém podkladu, napsaná na štítě zavěšeném nad vchodem do čekárny: HA. Otvory po vypadlých písmenech není vidět. Podle všeho byl název nádraží od samého počátku napsaný takhle, neúplně a tajemně, jako by někdo chtěl dát každému cestujícímu možnost pojmenovat si ho podle vlastní libosti. Jednoho dne jsem si vzal kousek křídy a bavil jsem se pokusy přidáním písmen slovo doplnit: TOUHA. BOHATÝR. STROUHA.

Mám tady i desatero přikázání. Napsal jsem si je sám a na stěnu čekárny jsem si je vyvěsil také sám. Když pozvednu oči, vidím je. A pokaždé si přečtu jedno z deseti přikázání. Pokaždé jen jedno jediné, abych sám sebe přesvědčil a řídil se jím. Znějí takto:

První přikázání: Čekej jakkoliv dlouho.

Druhé přikázání: Čekej cokoliv.

Třetí přikázání: Ale nepamatuj si cokoliv. Dobré jsou jen ty vzpomínky, které ti pomáhají žít teď.

Čtvrté přikázání: Nepočítej dny.

Páté přikázání: Nezapomínej, že každé čekání je jen dočasné, i kdyby mělo trvat i celý život.

Šesté přikázání: Opakuj si, že poušť není. Je jenom naše neschopnost vyplnit prázdnotu, v níž žijeme.

Sedmé přikázání: Neházej do jednoho pytle modlitbu a Pánaboha. Modlitba bývá jakousi nadějí pro člověka, který se neodvažuje doufat sám.

Osmé přikázání: Když ti to pomůže, klidně si přiznej, že doufáš jen proto, že nemáš nic lepšího na práci nebo aby ses vyhnul následkům svého nicnedělání.

Deváté přikázání: Žehnej příležitosti patřit sám sobě. Samota je děvka, která tě neobviní, že jsi sobec.

Desáté přikázání: Pamatuj, že ráj byl skoro určitě v jeskyni.

S tím desaterem to byl výborný nápad, dovolávám se ho, kdykoliv se ocitnu v nesnázích. Podívám se na ně a hledám přikázání, které právě potřebuji. A hned se zase vzpamatuju. Nevím, co bych si bez toho počal. Snad si člověk zvykl, aby se mu poroučelo. Nevšimli jste si, že i Bůh použil téže metody? Místo aby nás osvítil, přišel na to, že je mnohem pohodlnější nám poroučet. V deseti přikázáních vyřešil všechno, pak se klidně mohl uchýlit do ústraní. Přikázání postrkovala toho, kdo potřeboval být postrkován, a zabíjela toho, kdo měl být zabít, aby lidé viděli, že s královstvím nebeským nejsou žádné žerty a že v případě potřeby budou hříšníci ku spasení hnáni bičem.

Ale raději nechám jiné, aby se starali o království nebeské, a budu si hledět své pustiny. Zvláště když, mám-li být upřímný, patřím k těm, kteří ať je bijí přes prsty sebevíc, nedokážou říct „jsem šťastný“, ale jen „to bolí“. Světcem nejsem ani napůl, to je už jednou jisté.

Překlad © Jindřich Vacek
text je ukázkou z knihy Octaviana Palera Život na nástupišti, přeložil Jindřich Vacek, Mladá fronta 2009
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele i nakladatelství Mladá fronta

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1961x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce