Guimarães Rosa, João: Burití

Guimarães Rosa, João
Burití

recenze beletrie zahraniční

Příběh, který sotva existuje mimo jazyková vlákna, která Guimarães Rosa jednou provždy rozprostřel mezi samohlásky a souhlásky brazilské portugalštiny, do jejíž sítě ovšem z hlubinných zřídel jazyka vzlíná (jen částečně s vědomím spisovatele) nejméně tucet dalších řečí.

Bludiště Buritiště aneb chvála překladatelky
João Guimarães Rosa
: Burití, přel. Vlasta Dufková, Torst, Praha 2008, 310 stran

Guimarães Rosa není autor u nás neznámý. V překladu Pavly Lidmilové u nás dokonce ve dvou vydáních vyšla kniha Velká divočina: cesty (1971, 2003), v knize Pět brazilských novel (1982) se v překladu Vlasty Dufkové objevila krátká próza Dál – dál a dál a podle slavné Rosovy povídky byla konečně nazvána i útlá antologie brazilských fantaskních povídek Třetí břeh řeky (1996). Přesto může na leckoho Burití, závěrečná novela z „kytovcovitého“ souboru Corpo de baile (1956), působit jako zjevení. Autor, který mnoha českým čtenářům uhranul líčením svébytného světa brazilského sertãa s jeho zbojníky a pistolníky, v ní totiž ukazuje trochu jinou tvář a upozorňuje každého, kdo si ho snad neprozřetelně zařadil do kolonky regionalistů, že by si měl svůj úsudek lehce poopravit a možná i Rosovu slavnou Velkou divočinu přečíst znovu a jinak.

Burití – což je brazilské jméno palmy zvané česky pašáchol vinný, jejíž ztepilý kmen se stal emblémem statku U dobré palmy burití neboli Buritiště, kam je kniha zasazena – totiž mnohem nápadněji než Velká divočina dokládá, jak hluboce je v Rosově chápání spjat příběh s poezií, epika s lyrikou. Stejně jako Velká divočina sice vypráví příběh o lásce jako hnací síle člověkova růstu, na rozdíl od Velké divočiny je to však příběh tak křehký a prostý náhlých dějových zvratů, že bychom v něm mohli vidět vzdálený ozvuk Hledání ztraceného času. Příběh snovaný mezi plností a prázdnotou jako jemná krajka. Příběh, který sotva existuje mimo jazyková vlákna, která Guimarães Rosa jednou provždy rozprostřel mezi samohlásky a souhlásky brazilské portugalštiny, do jejíž sítě ovšem z hlubinných zřídel jazyka vzlíná (jen částečně s vědomím spisovatele) nejméně tucet dalších řečí.

Není vůbec náhodou, že překlad knihy vznikal s přestávkami skoro dvacet let, během nichž Vlasta Dufková urazila dlouhou cestu od překladu chápaného jako převod jednoho slovesného útvaru v jiný k překladu jako řízenému ponoru do pomyslného magmatu, z něhož se vydělily a při každém novém vskutku literárním počinu, ať už je psaní, čtení nebo překládání, znovu vydělují konkrétní jazyky jednotlivých kultur. Rosův jazyk – a to z Burití na mnoha místech vyvstává téměř v krystalicky čisté podobě – není nástrojem, jímž se vyjadřují skoro hotové myšlenky, ani to není kanál pro nějaké předem známé sdělení, ba dokonce to není ani materiál, z něhož spisovatel konstruuje objekt, který má ve čtenáři probouzet esteticky libé pocity. Rosův jazyk sahá dál: sahá k samé podstatě bytí a psát znamená k této podstatě bytí se nořit, abychom odtud vynesli stopu smyslu. Jazykem se u Rosy nesděluje poznání, k němuž jsme dospěli. Jazyk je v procesu poznání prostředníkem a médiem, sám nám otevírá zamčené komnaty významů, ke kterým běžně nemáme přístup.

Pokud má překladatel nároku takto napsaného textu dostát, znamená to, že musí autorovu cestu do jisté míry opakovat. A to v daném případě vyžaduje nemalou odvahu. Rosa sám totiž vytvořil projekt, který ho – smím-li to tak říct – současně proslavil a zničil. Obě svá klíčová díla – Velkou divočinu a Taneční soubor – vydal roku 1956 (úplně přesně byla Velká divočina původně jednou z novel Tanečního souboru, jež tento soubor takříkajíc tvůrci pod rukama přerostla a osamostatnila se v román). Vyčerpání z těchto asi 1800 tiskových stran, propojených navzájem hustou sítí narážek a matečných představ, ho provázelo až do konce života a pravděpodobně bylo prvotní příčinou jeho předčasné smrti.

Budiž řečeno, že překladatel má oproti tvůrci některé výhody, například to, že si práci může rozdělit a novelu Burití alespoň pracovně, pro potřeby překladu, oddělit od zbytku rosovského masivu (který ovšem při práci nelze nikdy zcela pustit ze zřetele). Jeho práce proto ale není méně nebezpečná: musí vystoupit, vystěhovat se ze svého vlastního jazyka a vydat se na cestu do hlubin, obklopen jazykovým prostředím, které mu není vlastní. A to je něco víc než snažit se překládat regionální jazyk brazilského sertãa umělým jazykem, jehož základ vychází z nářečí východních Čech, které Vlasta Dufková důvěrně zná. Znamená to vydat se do džungle bytí bez jakéhokoli jištění, bez důvěrně známých opor, bez pomoci druhých. Překladatel se – tak jako starověký plavec nebo kosmonaut – vydává do neznáma, za hranice zmapovaného světa. A tak jako mystik se musí s důvěrou spolehnout na to, že vede-li cesta tam, povede také zpět. Je-li překlad Burití viditelným, hmatatelným činem, který je sám o sobě obdivuhodný, neméně obdivuhodné je to, co vidět není: vnitřní cesta, kterou Vlasta Dufková za cenu velkého osobního nasazení prošla tam, kam bohové člověku mnohořečím zahradili přístup.

Kniha spatřila světlo světa, cesta tam a zase zpět se se zdarem uzavřela. Díky překladatelce Vlastě Dufkové se ale čtenář může spolehnout, že se pod povrchem textu skrývá něco z jedinečného tajemství bytí, které bylo pro Guimarãese Rosu tématem na život i na smrt.

 

 Guimaraes

© Šárka Grauová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 184 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4544x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce