Guimarães Rosa, João: Burití

Guimarães Rosa, João
Burití

recenze beletrie zahraniční

V roce 1956 zažila brazilská literatura jeden z „velkých třesků“, protože světlo světa spatřily dvě velmi významné knihy Joãa Guimarãese Rosy: Taneční soubor a Velká divočina: cesty. Novela Burití byla zařazena na konec Tanečního souboru.

João Guimarães Rosa: Burití, přel. Vlasta Dufková, Torst, Praha 2008, 310 stran

V roce 1956 zažila brazilská literatura jeden z „velkých třesků“, protože světlo světa spatřily dvě velmi významné knihy Joãa Guimarãese Rosy († 1967). V lednu nejprve dvousvazkový Taneční soubor (Corpo de Baile) a v květnu pak nejslavnější Velká divočina: cesty (O Grande Sertão: veredas). Do té doby málo známý, byť několika cenami ověnčený autor se stal fenoménem nejen jihoamerickým, ale i světovým.

Novela Burití byla v prvním vydání zařazena na konec Tanečního souboru a je připsána Luně (jednotlivé části knihy jsou pod patronací různých vesmírných těles). Český překlad této prózy vyšel v závěru roku 2008, kdy si lusofonní literární svět připomínal sto let od spisovatelova narození. Guimarães Rosa, původní profesí lékař, později ministerský úředník a diplomat, a dříve básník než prozaik, byl již od mládí prodchnut vášní pro cizí jazyky. Vedle mnoha jiných (např. řečtina, arabština) se velmi dobře orientoval rovněž v jazycích emigrantů proudících v různých obdobích do Brazílie (např. italština, němčina, holandština, japonština), četl klasiky a filozofy v originále. Postupem času se tak jeho pozoruhodný literární jazyk stal portugalsky znějícím koncentrátem jazyků ostatních, které byly po způsobu modernistů lidožroutsky vstřebány a znovu použity.
 
Děj novely je ohraničen cestou mladíka Miguela, který se po roce vrací na statek U dobré palmy Burití (Buritiště), aby požádal o ruku Glórinku, dceru pana Liodora. Miguel vzpomíná na obyvatele „kteří si dosud neochočili čas“, jejichž domov ční v divočině jako oáza klidu a dobroty. Buritiště je stabilním a neměnným prvkem kolem něhož se otáčí liturgický a zemědělský rok, neustále se opakující stejně jako mytický čas sertãa. Cestou si během zastávky u honáka Gulaberta, představitele typického místního venkovana, rovněž připomene vyjížďky do pustiny, kterých se účastnil kvůli očkování dobytka. Ačkoli je ze sousedních „geraisů“, je očarován „děsivě naivní bezelstností bezměrného sertãa“, krajem, který je líbezný i drsný zároveň, neustále hlučí, bují a tepe rytmem podobným poezii nebo lidové písni. Do Miguelova příběhu je vložena epizoda Leandry, zvané paní Lalinka, ženy uvyklé městským mravům, která byla po útěku manžela za jinou „přesazena“ na statek tchána Liodora.
 
Novelu Burití můžeme považovat rovněž za další z řady příběhů ze sertãa, jednoho z atributů Brazílie, který je těžko uchopitelný i košatým jazykem Guimarãese Rosy. Místa, kde snadno podlehneme bludům (jako bdící a tajemným zvukům naslouchající Náčelník Zequiel) nebo špatnosti stejně tak snadno, jako se zcela odevzdáme víře (jako Maria Behú). Důležitou roli v příběhu hraje příroda, která v podobě luny ovlivňuje život lidí a prostřednictvím srovnání Močáru (Pupčina) a palmy Burití Velikána (Buritiska) představuje napětí mezi ženským a mužským světem. Osamocená vysokánská palma tyčící se nad statkem je například líčena stejně strohým básnickým jazykem jako patriarchálně vládnoucí, mužný a nemluvný pan Liodoro. V poetické definici do sebe vše vtahujícího močálu plného temné vody, ale zároveň zavlažujícího okolí, najdeme paralely s rozhovory Glórie a Leandry o milostné vášni.
 
Výtečný překlad je doplněn obsáhlou studií Rosa je Rosa je Rosa je Rosa překladatelky Vlasty Dufkové, přinášející odpovědi na velkou část otázek, které by mohly českého čtenáře napadnout. Dozvíme se například o zvláštním postavení novely Burití v logicky propojeném systému Tanečního souboru nebo o téměř nepřeložitelné zašifrované hutnosti rosovského jazyka přesyceného odkazy napříč vědními obory, náboženstvími a kulturami. Na několika příkladech je nám osvětlen opačný postup autorova tvoření „nových slov“, při němž po rozbití jím sestavené skládanky s úžasem hledíme na původní různorodé, většinou několikajazyčné a mnohoznačné komponenty. Vzápětí se musíme smířit s tím, že jsme vyčerpali pouze jednu z možných interpretací. K podobně fascinujícím odhalením dospějeme při pokusu o rozbor zdánlivě prostých jmen postav. „Jenomže tady v sertãu přikládají jménům význam, jméno je prostoupené duchem a osudem dotyčného, jméno tu slouží k čarování.“ (s.126)
 
V závěru knihy nalezneme pod titulem João Guimarães Rosa a jeho doba několik dvojstran, kde je na levé straně zpracován podrobný životopis autora a paralelně k němu na pravé straně chronologie kulturně-politické situaci v Brazílii v jednotlivých letech Rosova života.
 

 Guimaraes

© Karolína Vrublová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 145 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4051x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce