Guimarães Rosa, João
Burití (in LN)

Další postavy se dostávají ke slovu díky častému užití polopřímé a nevlastní přímé řeči. V toku textu se tak střídají mužské a ženské hlasy, zdánlivě splývající, ale ve skutečnosti osobité, nezaměnitelné, a postupně nám ukazují život Buritiště a jeho okolí z různých pohledů. Zrakem cizinců, jako jsou Miguel a Lalinka, i očima rodáků a starousedlíků.

Rosa se ovšem nespokojí jen se zrakovým vjemem, nutí čtenáře zapojit i další smysly, především sluch. Díky záhadnému nespavci Náčelníku Zequielovi nasloucháme hlučení i tichu nočního sertãa, hlasu divočiny i zvukům „civilizace“. Vzniklá skladba, v níž Rosa rozezvučí všechny nástroje jazyka, které má k dispozici, vyvolává v čtenáři podobné chvění, jaké pociťují sami protagonisté, polapení v oku bezčasí: „zdálo se, že celý život je tohle, jenom tohle, nic víc než to: postupné probouzení ze soustředných snů“, třebaže lineární čas v zadním plánu příběhu plyne dál. Chvění, které se stupňuje za nocí, třeba během kuchyňského povídání pana Liodora s Lalinkou, a je výrazem očekávání, nedočkavosti, úzkosti, touhy.

Rozkoš z textu
Titul eseje Rolanda Barthesa Rozkoš z textu, vydaného nedávno česky (Triáda 2008), přesně vystihuje pocit, který se zmocní čtenářů Burití. Rosa pracuje s jazykem jako s nekonečným labyrintem skrytých významů, odkazů, symbolů a využívá k tomu kombinatoriky vztahů mezi výrazem a významem, velký důraz klade na zvukovou podobu slova.

Vlasta Dufková ve výborné doprovodné studii názorně ukazuje, že nelze odhalit a rozšifrovat všechny možné významy a symboly ukryté v textu, i proto, že mnohé vznikají i bez autorova záměru, jsou produktem životadárné prasíly jazyka. Takže je sice možné pohrávat si s textem jako s kukátkem kaleidoskopu, v němž se střípky při každém otočení poskládají do jiného, nového obrazce, ale přece bychom k němu měli přistupovat především jako k vyprávění a držet se záchytných bodů příběhu.

Guimarães Rosa je nejen hledač „dokonalého jazyka“, ale i znamenitý vypravěč, dokonce vypravěč dobrodružných příběhů, a jeho rozhodnutí, že nebude psát poezii (jeho raná básnická sbírka Magma vyšla až posmrtně, roku 1997), nebo lépe řečeno že poezii přenese do prozaického textu, dokládá, že věřil v příběh coby živnou půdu slova. Jeho slovo je tedy povahy spíš zemité než vzdušné, je pevně zakořeněno v životě, v jeho konkrétních a hmatatelných projevech, styl vyprávění se proto drží spíš v hovorové poloze, třebaže výhonky mnohých slov šplhají do výšin transcendence. Rosovo slovo rytmicky tepe životem. Psaní není hra Literární kritici a historikové hledají spojnice vedoucí od Guimarãese Rosy k dalším autorům, kteří využívají modernistických postupů při práci s časem vyprávění a kteří vynikli především jazykovým experimentátorstvím. Jedním z jmen, jež jsou v této souvislosti uváděna, je James Joyce. Z poznámky v doslovu se však dozvídáme, že „sám Rosa spřízněnost s Joycem odmítal, protože ho považoval za příliš intelektuálního“. Toto prohlášení možná nevypovídá ani tak o Jamesi Joyceovi a jeho díle, zajímavé je spíš jako Rosova deklarace způsobu vlastního psaní, jež vycházelo víc ze srdce než z mozku a odmítalo chladné intelektuální konstrukce. Nesmírně sečtělý a vzdělaný polyglot, lékař a diplomat Rosa rovněž nepracuje s literaturou a uměním v postmoderním duchu, tedy jako se zásobárnou citací a odkazů, v níž je možné kdykoli zalovit a s úlovkem si pohrát. Psaní pro něj nebyla hra, nýbrž magie, kouzlo, které chce zachytit nepostižitelný zázrak života.

Může-li zakusit rozkoš z Rosova textu Burití i český čtenář, je to zásluha překladatelky. Nestačí napsat, že překládat Guimarãese Rosu je těžké a náročné, překládat ho, to vyžaduje kromě jazykových a dalších odborných kompetencí překladatelského řemesla také odvahu, empatii a instinkt. Odvahu posouvat či překračovat hranice mateřštiny a testovat její pružnost, empatii potřebnou k tomu, aby se překladatel přiblížil k autorovi do míst, kam už lingvistická cestička nevede, a instinkt, který může být spolehlivý rádce při překladu spisovatele, jenž se cítí být „alchymistou zkoumajícím krev lidského srdce“. Ani jedna z těchto kvalit Vlastě Dufkové nechybí.