
Guimarães Rosa, João
Burití (in LN)
recenze
beletrie zahraniční Život jako probouzení ze snů
João Guimarães Rosa: Burití, přel. Vlasta Dufková, Torst, Praha 2008, 310 stran
Skvěle přeložená novela Burití je dalším dílem, kterým se u nás představuje klasik brazilské moderní literatury João Guimarães Rosa, autor, pro nějž bylo psaní magií zachycující nepostižitelnost života.
Většina Rosových próz by asi bez geraiského sertãa nemohla vůbec existovat, neboť rodný kraj je v tomto případě něčím mnohem víc než kulisou děje, je zakódován přímo v DNA textů. Autor však svým dílem zároveň dalece přesahuje hranice státu Minas Gerais, Brazílie, amerického kontinentu. Lze ho dokonce označit za autora univerzálního (ve významu odvozeném od slova univerzum - kosmos), ačkoliv bývá kvůli přesné místopisné ukotvenosti svých próz také řazen mezi autory regionální.
Konkrétní kraj a krajina totiž u Guimarãese Rosy tvoří obraz, jakousi pars pro toto celého vesmíru. Díky tomu si čtenář, přestože na vlastní oči nikdy neviděl palmu burití (pašáchol vinný, jak se poučí z doslovu) ani ptáka hoko, může Rosův text vychutnat, nechat se jím prostoupit, cítit jeho rytmus a proniknout do jeho mnoha vrstev a významů. Ač je popisovaná flóra a fauna pro nás exotická, není to barvotisková exotika „vonící dálkami“, naopak, Rosovo sertão voní domovem. V díle Guimarãese Rosy se vše konkrétní nebo tělesné pozvedá k abstraktnímu či duchovnímu. Nástrojem i tělem tohoto pnutí je spisovatelův osobitý jazyk.
Chvění stupňované za nocí
Novela Burití je součástí rozsáhlé, vnitřně provázané a promyšleně uspořádané sbírky Taneční soubor (Corpo de baile) z roku 1956 a spolu s povídkou Dál-dál a dál -česky publikovanou taktéž v překladu Vlasty Dufkové ve svazku Pět brazilských novel (1982) - tvoří „noční, lunární“ celek. Rosa v ní hovoří především o podobách a stupních lásky, o hříchu a pokušení. Láska je v textu přítomna jako Eros i jako Psyche, akt fyzického spojení se objevuje i jen jako pouhá potřeba těla pro ukojení chtíče či zvědavosti.
Příběh je prostý: Mladý zootechnik Miguel přijede na statek U dobré palmy burití (Buritiště), setkává se s jeho obyvateli, především s majitelem panem Liodorem, jeho dvěma dcerami, jednou krásnou a druhou ošklivou, a s jeho snachou, dívkou z města. Vzbudí lásku, zamiluje se, odjede a po roce se tam vrací.
Rosa však neodvíjí vyprávění po pořádku, doby Miguelovy absence využívá k tomu, aby ji vyplnil jeho retrospektivním vyprávěním, tvořeným vzpomínkami na první návštěvu statku, kam se spolu s ním přenášíme a kde se role vypravěče ujímají i jiné postavy. Nejvýrazněji promlouvá Liodorova snacha Lalinka, která nás zavede až do doby před Miguelovou první návštěvou, jelikož se vrací v prostoru i v čase, čili zpátky do města a do svého krátkého manželství, od něhož postupuje přes zlomovou událost svého příjezdu na Buritiště zase směrem k přítomnosti.
Rosa se ovšem nespokojí jen se zrakovým vjemem, nutí čtenáře zapojit i další smysly, především sluch. Díky záhadnému nespavci Náčelníku Zequielovi nasloucháme hlučení i tichu nočního sertãa, hlasu divočiny i zvukům „civilizace“. Vzniklá skladba, v níž Rosa rozezvučí všechny nástroje jazyka, které má k dispozici, vyvolává v čtenáři podobné chvění, jaké pociťují sami protagonisté, polapení v oku bezčasí: „zdálo se, že celý život je tohle, jenom tohle, nic víc než to: postupné probouzení ze soustředných snů“, třebaže lineární čas v zadním plánu příběhu plyne dál. Chvění, které se stupňuje za nocí, třeba během kuchyňského povídání pana Liodora s Lalinkou, a je výrazem očekávání, nedočkavosti, úzkosti, touhy.
Rozkoš z textu
Titul eseje Rolanda Barthesa Rozkoš z textu, vydaného nedávno česky (Triáda 2008), přesně vystihuje pocit, který se zmocní čtenářů Burití. Rosa pracuje s jazykem jako s nekonečným labyrintem skrytých významů, odkazů, symbolů a využívá k tomu kombinatoriky vztahů mezi výrazem a významem, velký důraz klade na zvukovou podobu slova.
Vlasta Dufková ve výborné doprovodné studii názorně ukazuje, že nelze odhalit a rozšifrovat všechny možné významy a symboly ukryté v textu, i proto, že mnohé vznikají i bez autorova záměru, jsou produktem životadárné prasíly jazyka. Takže je sice možné pohrávat si s textem jako s kukátkem kaleidoskopu, v němž se střípky při každém otočení poskládají do jiného, nového obrazce, ale přece bychom k němu měli přistupovat především jako k vyprávění a držet se záchytných bodů příběhu.
Guimarães Rosa je nejen hledač „dokonalého jazyka“, ale i znamenitý vypravěč, dokonce vypravěč dobrodružných příběhů, a jeho rozhodnutí, že nebude psát poezii (jeho raná básnická sbírka Magma vyšla až posmrtně, roku 1997), nebo lépe řečeno že poezii přenese do prozaického textu, dokládá, že věřil v příběh coby živnou půdu slova. Jeho slovo je tedy povahy spíš zemité než vzdušné, je pevně zakořeněno v životě, v jeho konkrétních a hmatatelných projevech, styl vyprávění se proto drží spíš v hovorové poloze, třebaže výhonky mnohých slov šplhají do výšin transcendence. Rosovo slovo rytmicky tepe životem. Psaní není hra Literární kritici a historikové hledají spojnice vedoucí od Guimarãese Rosy k dalším autorům, kteří využívají modernistických postupů při práci s časem vyprávění a kteří vynikli především jazykovým experimentátorstvím. Jedním z jmen, jež jsou v této souvislosti uváděna, je James Joyce. Z poznámky v doslovu se však dozvídáme, že „sám Rosa spřízněnost s Joycem odmítal, protože ho považoval za příliš intelektuálního“. Toto prohlášení možná nevypovídá ani tak o Jamesi Joyceovi a jeho díle, zajímavé je spíš jako Rosova deklarace způsobu vlastního psaní, jež vycházelo víc ze srdce než z mozku a odmítalo chladné intelektuální konstrukce. Nesmírně sečtělý a vzdělaný polyglot, lékař a diplomat Rosa rovněž nepracuje s literaturou a uměním v postmoderním duchu, tedy jako se zásobárnou citací a odkazů, v níž je možné kdykoli zalovit a s úlovkem si pohrát. Psaní pro něj nebyla hra, nýbrž magie, kouzlo, které chce zachytit nepostižitelný zázrak života.
Může-li zakusit rozkoš z Rosova textu Burití i český čtenář, je to zásluha překladatelky. Nestačí napsat, že překládat Guimarãese Rosu je těžké a náročné, překládat ho, to vyžaduje kromě jazykových a dalších odborných kompetencí překladatelského řemesla také odvahu, empatii a instinkt. Odvahu posouvat či překračovat hranice mateřštiny a testovat její pružnost, empatii potřebnou k tomu, aby se překladatel přiblížil k autorovi do míst, kam už lingvistická cestička nevede, a instinkt, který může být spolehlivý rádce při překladu spisovatele, jenž se cítí být „alchymistou zkoumajícím krev lidského srdce“. Ani jedna z těchto kvalit Vlastě Dufkové nechybí.
Guimaraes
© Alice Flemrová
článek vyšel v Lidových novinách, sešitu Orientace
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce LN a autorky