Ulickaja, Ljudmila: Daniel Stein, překladatel

Ulickaja, Ljudmila
Daniel Stein, překladatel

ukázka beletrie zahraniční

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.

Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel. Přel. Alena Machoninová. Paseka, Praha 2012, 407 s.

1.
Prosinec 1985, Boston
Ewa Manukianová

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.
Paměť některých lidí sahá do velmi útlého dětství. Moje vzpomínky začínají ve dvou letech, v době, kdy jsem byla v katolickém sirotčinci. Vždycky pro mě bylo hodně důležité vědět, co se dělo se mnou a s mými rodiči celá ta léta, ze kterých si nic nepamatuju. Něco jsem se dozvěděla od staršího bratra Witka. Byl v té době ale moc malý a jeho vzpomínky, které jsem po něm zdědila, nekřísí obrazy. V nemocnici popsal polovinu sešitu – vyprávěl mi všechno, co si pamatoval. Tenkrát jsme netušili, že matka je naživu. Bratr zemřel v šestnácti letech na otravu krve, předtím než se vrátila z lágru. Ve svých dokladech mám jako místo narození uvedené město Emsk. Ve skutečnosti je to místo mého početí. Z emského ghetta moje matka utekla v srpnu 1942, v šestém měsíci těhotenství. Byl s ní můj šestiletý bratr Witek. Narodila jsem se asi sto kilometrů od Emska, v hlubokých lesích, v tajné osadě Židů, kteří utekli z ghetta a schovávali se tam až do osvobození Běloruska v srpnu 1944. Byl to partyzánský oddíl, i když ve skutečnosti to žádný oddíl nebyl, jenom stovky Židů, kteří se snažili přežít v kraji okupovaném Němci. Mám dojem, že ozbrojení muži spíš chránili tohle podzemní město s ženami, starci a několika přeživšími dětmi, než že by bojovali s Němci. Můj otec, jak mi o mnoho let později řekla matka, zůstal v ghettu a zemřel tam – několik dní po útěku všechny obyvatele ghetta zastřelili. Matka mi řekla, že otec odmítl odejít, protože si myslel, že útěk Němce jenom rozčílí a urychlí konečné zúčtování. A tak moje těhotná matka vzala Witka a odešla. Z osmi set obyvatel ghetta se tehdy k útěku odhodlalo jen tři sta.
Do ghetta nahnali obyvatele Emska a Židy z okolních vesnic. Moje matka nebyla místní, ale neocitla se v těch místech náhodou, poslali ji tam ze Lvova jako spojku. Byla to zapálená komunistka. Witka porodila ve lvovském vězení v šestatřicátém, otcem byl její stranický soudruh, mě však měla s jinýmmužem, se kterým se seznámila v ghettu. V životě jsem nepotkala ženu, která by měla menší sklony k mateřství než moje matka. Podle mě jsme se s bratrem narodili jenom proto, že neexistovala antikoncepce a nedělaly se potraty. V mládí jsem ji nenáviděla, pak jsem nad ní řadu let nevšímavě žasla a dodnes s ní v podstatě nemůžu komunikovat. Naštěstí se stýkáme jen velmi zřídka.
Pokaždé, když se jí zeptám na něco z minulosti, rozčílí se a začne řvát: v jejích očích jsem navždycky zůstala apolitickou měšťkou. A taková taky jsem. Ale porodila jsem dítě a jedno vím určitě: když se objeví dítě, život ženy se té skutečnosti podřizuje. Více nebo méně. Jenom ne ten její. Je to stranická fanatička.
Před měsícem mě seznámili s Esther Hantmanovou. Taková okouzlující, průsvitná a bleďoučká stařenka s namodralými šedinami. Je to přítelkyně Karin, pracovaly spolu v nějaké dobročinné organizaci. Karin mi o Esther už kdysi vyprávěla, ale mě to vůbec nezajímalo. Krátce před Vánocemi Karin uspořádala oslavu svých padesátin a já jsem si Esther okamžitě všimla. Něčím se z masy známých i neznámých lidí vydělovala. Večírek byl mnohem srdečnější, než bývá u Američanů zvykem: přece jenom tam bylo hodně Poláků, několik Rusů a pár jugoslávců. Zkrátka, přítomnost Slovanů byla na té americké oslavě příjemně znát, občas bylo slyšet polštinu.
Rusky i polsky mluvím stejně dobře, ale v angličtině mám polský přízvuk, čehož si Esther taky všimla, když jsme si vyměňovaly nějaké bezvýznamné repliky v mezích společenské konverzace.
„Jste z Polska?“ zeptala se.
Tahle otázka mi vždycky dělá trochu problémy. Těžko se mi odpovídá – přece se místo stručné odpovědi nebudu pouštět do vyprávění o tom, že se moje matka narodila ve Varšavě, ale já jsem se narodila v Bělorusku a nevím, s kým mě měla, dětství jsem strávila v Rusku, do Polska jsem se dostala teprve ve čtyřiapadesátém, pak jsem znovu odjela studovat do Ruska, odtud jsem odjela do NDR a teprve potom do Ameriky…
Ale tentokrát jsem kdovíproč řekla to, co nikdy neříkám:
„Pocházím z Emska. Přesněji z Černého lesa.“
Stařenka potichu vzdychla údivem:
„Kdy ses narodila?“
„Ve čtyřicátém druhém.“ Nikdy netajím svůj věk, protože vím, že vypadám mladě, mých třiačtyřicet mi nikdo nehádá.
Objala mě lehounkýma rukama a její namodralý účes se stařecky zatřásl: „Bože můj, bože můj! Takže ty jsi přežila! Ta bláznivá ženská tě porodila v zemljance, u porodu pomáhal můj manžel… A pak, přesně si to nepamatuju, neuplynul ani měsíc, vzala děti a odešla kdovíkam. Všichni ji přemlouvali, aby zůstala, ale ona nikoho neposlouchala. Všichni byli přesvědčení, že vás na cestě nebo v první vesnici chytí… Chválabohu – přežila jsi!“
Okamžitě jsme vyběhly do předsíně. Jednoduše jsme se od sebe nemohly odtrhnout. Strhly jsme z věšáku svoje oblečení. Bylo to komické, ale naše kožichy byly stejné – tlusté, liščí, v americe téměř nepřístojné. Záhy se ukázalo, že i Esther je zimomřivá… Jely jsme k ní. Bydlí v centru Bostonu, na commonwealth avenue, v nádherné čtvrti, deset minut ode mě. Během jízdy – řídila jsem já, ona seděla vedle mě – mě přepadl zvláštní pocit: celý život jsem snila o někom starším, moudrém, kdo by mě mohl vést, koho bych mohla poslouchat, s radostí se mu podřizovat – ale nikdy nikdo takový nebyl. V sirotčinci sice panovala přísná disciplína, ale to bylo něco docela jiného. Ve vlastním životě jsem vždycky ta starší – dospělá nebyla ani moje matka, ani moji manželé, ani přátelé. V té stařence však bylo něco takového, že se mi už předem chtělo souhlasit se vším, co řekne…
Vešly jsme do jejího domu. Rozsvítila. V předsíni stály police s knihami, které pokračovaly dál v bytě. Všimla si mého pohledu.
„To je knihovna mého zesnulého manžela. Četl v pěti jazycích. Je tu i spousta knih o umění. Musím najít nějaké dobré lidi, kterým to svěřím…“
V tu chvíli jsem si vzpomněla, co přesně mi říkala karin: Esther je bezdětná vdova, je poměrně bohatá a velmi osamělá. Téměř všichni její příbuzní zahynuli za války.
A Esther mi řekla toto: poprvé moji matku uviděla v emském ghettu, když do něj začali nahánět obyvatele z okolí – do té doby byli v ghettu jenom Židé z města. Usadili se tam vlastně dobrovolně, protože krátce před tím, než se přestěhovali do ghetta, došlo v městečku k děsivému masakru Židů – shromáždili je na náměstí mezi katolickým a pravoslavným kostelem a začali je vraždit. Zabili jich půldruhého tisíce, a ti, co přežili, odešli do ghetta.
Nebylo to klasické staré ghetto – jedna nebo několik čtvrtí, ve kterých žili Židé od středověku. V Emsku lidé naopak opustili svoje domy ve městě a přestěhovali se do polorozpadlého zámku, který patřil nějakému knížeti. Zámek obehnali ostnatým drátem a postavili k němu stráž. Zpočátku dokonce nebylo docela jasné, kdo, koho a před kým chrání. Policisté byli místní, Bělorusové, pro Němce to bylo pod jejich důstojnost. Zato vztahy s Bělorusy byly naprosto jasné – platilo se jim. Platilo se jim za všechno. Za peníze přinášeli dokonce i zbraně.
„Tvoje matka,“ řekla Esther, „nebyla místní. Byla poměrně hezká, ale velmi rázná. Měla maličkého syna. Vzpomněla jsem si na její příjmení – Kowaczová. Je to tak?“ Až ve mně hrklo. Nenávidím tohle příjmení. Vím určitě, že matka měla jiné, tohle je nějaké stranické krycí jméno nebo příjmení uvedené v jednom z falešných dokladů, se kterými prožila polovinu života. Vdala jsem se vlastně částečně taky proto, abych se toho jména zbavila. Všichni byli tenkrát v šoku: Židovka z Polska si bere Němce! Erich byl ovšem taky komunista, z NDR –jinak by ho nenechali studovat v Rusku. Právě v Rusku jsme se seznámili.
Dívala jsem se na Esther jako dítě na bonbon. Přesně takovou ženu, jemnou a tichou, evropsky elegantní – hedvábná blůzka, italské lodičky, ale zároveň nic na odiv, žádný prostoduchý americký šik – jsem vždycky chtěla mít za matku, tetu, babičku. A říká mi dítě…
Bez jakéhokoli nátlaku z mé strany mi vyprávěla toto:
Ghetto mělo pevnou vnitřní organizaci, vlastní správu a kromě toho i vlastní uznávanou autoritu v osobě proslulého rabína Širmana, velmi vzdělaného muže, a jak se říkávalo, opravdového spravedlivého. Sama Esther a její manžel byli polští Židé, oba lékaři, přijeli do tamního kraje několik let před válkou. Její manžel Isaak Hantman byl chirurg a ona zubařka. Takže ne tak docela lékařka, ale měla kvalitní odborné vzdělání – vystudovala stomatologickou školu ve Frankfurtu. Nebyli to volnomyšlenkáři, zkrátka obyčejní Židé, v sobotu mohli zapálit svíce, ale stejně tak si klidně mohli zajet do sousedního města na koncert. Místní Židé je měli za cizáky, ale léčit se k nim chodili. Když Německo obsadilo Polsko, Isaak ženě okamžitě oznámil, že je všemu konec, že odsud musejí zmizet – kamkoli. Uvažoval dokonce i o Palestině. Ale zatímco přemýšleli a plánovali, přišli Němci a oni se ocitli v ghettu…
Seděly jsme v salonu velmi pěkného bytu, zařízeného na evropský způsob – staromódně a podle mě s velkým vkusem. Kulturní úroveň majitelů byla očividně vyšší než ta moje – vždycky to cítím, protože se s něčím takovým setkávám jen velmi zřídka. Bohatá domácnost. Grafiky, žádné plakáty. Nábytek evidentně posbíraný kousek po kousku, žádný sektor, a na jedné nízké skříňce velká keramická rarita z Mexika – strom světa nebo něco takového.
Esther seděla v hlubokém křesle, nohy složené pod sebou jako holčička, tmavě modré lodičky z hadí kůže ležely na zemi. Vždycky si takových detailů všímám. Ne náhodou mě moje matka považuje za měšťku. Promrzlý sirotčinec i dětský domov dodnes cítím v zádech. Ale matce ta strašlivá bída připadala jako normální život. Možná jí bylo dobře i ve stalinských lágrech. Zato já, když jsem se vyhrabala ze sirotčí bídy, div jsem nezlíbala každý šálek, ručník i punčochu. Erich si během prvního roku našeho života v Berlíně, ve čtvrti Prenzlauer Berg, bral práci navíc, abych mohla nakupovat oblečení, nádobí, zkrátka všechno… Věděl, že se tak léčím z minulosti… Postupně mě ta vášeň přešla. Ale bez ohledu na to i tady v americe jsou mou oblíbenou zálibou všelijaké „garage sales“, výprodeje, bleší trhy… Můj nynější manžel Gríša se na to dívá shovívavě: sám je z Ruska, vyrostl mezi lidmi, kteří hladověli po všem… I můj syn Alex, který se narodil už v Americe, miluje nákupy. Takže jsme opravdoví konzumenti. Zdá se, že Esther to všechno chápe.
„Podmínky v ghettu nám připadaly děsivé – do té doby jsme jednoduše nic horšího neviděli. Tenkrát jsme nevěděli o koncentračních táborech, o rozsahu toho obrovského vyvražďování, které probíhalo v celé Evropě.“ Když o tom všem mluvila, usmívala se a ve výrazu její tváře bylo něco zvláštního: odcizenost, smutek a ještě něco nepostižitelného – snad moudrost. Mluvily jsme polsky, byl to pro mě požitek. „Jak dlouho jste žili v ghettu?“ zeptala jsem se.
„Necelý rok. Od podzimu 1941. Odešli jsme odtamtud 11. srpna 1942. A pak ještě dva roky v Černém lese, v partyzánském oddíle. Žili jsme tam v zemljankách až do osvobození. Byl to rodinný partyzánský tábor. Ze tří set lidí se konce dožilo sto dvacet. Bylo s námi šest dětí. Další dvě děti se narodily v lese. Ty a ještě jeden chlapec, ten však zemřel. Ale všechny děti, které odešlyz ghetta, válku přežily.“ „Proč moje matka odešla z Černého lesa?“ Položila jsem otázku, na kterou jsem znala odpověď od matky, věděla jsem však i to, že matka vždycky lže. Ne, nelže. To jednoduše já nedokážu uvěřit tomu, co říká. Proto pro mě bylo důležité vědět, co řekne Esther. Ta je přece normální.
„Přemlouvali jsme ji. Dobře si pamatuju, jak se Isaak rozčiloval, že riskuje životy svých dětí, když opouští náš úkryt. Ona mu dokonce ani neodpověděla. Vůbec jediným člověkem, se kterým se v ghettu stýkala, byl elektrikář Naum Bauch.“
Tak jsem se dozvěděla jméno svého otce. Matka ho nikdy nevyslovila. Takže kdyby byla normální ženská, byla bych Ewa Bauchová. Zajímavé.
„Povězte mi o něm něco, prosím,“ požádala jsem Esther.
„Moc jsem ho neznala. Myslím, že byl nedostudovaný inženýr.“
Seděla nehybně, zpříma, jako aristokratka. A žádná židovská gestikulace.
„Isaak mi říkal, že ještě před válkou Baucha jednou zavolal do nemocnice, aby opravil nějaký přístroj. Bauch měl v ghettu privilegované postavení. Mimochodem stejně jako Isaak. Někteří Židé pracovali ve městě, měli povolení. Isaak ordinoval v nemocnici. Ve městě pracoval i Bauch.
V ghettu tvoje matka a Naum bydleli spolu. V takové komůrce v levém křídle. Zámek byl polorozpadlý, když nás tam nahnali, začali jsme ho opravovat. Zpočátku jsme dokonce nakupovali i nějaké stavebniny. Ghetto řídila židovská rada. Všechno dopadlo katastrofálně. Rada neustále dávala peníze běloruské policii. Byl tam nějaký ničema, jehož jméno si nepamatuju, místní náčelník, slíbil, že akce – rozumíš mi, že? – se nedotknou obyvatel ghetta, dokud mu budeme platit. V té době začali vyvražďovat všechny místní Židy, kteří žili v okolních vesnicích. Věděli jsme o tom. Židovská rada se jistou dobu vykupovala penězi. Ale i kdyby ten ničema chtěl, stejně by nic nezmohl. Prostě z nás jen tahal prachy. A v té době už nikdo peníze neměl. Ženy odevzdávaly snubní prsteny a poslední šperky. Taky jsem odevzdala snubní prsten. Podrobnosti neznám a teď už navíc nejsou důležité. Leckdo si myslel, že život se dá vykoupit penězi. Proto, když padla nabídka na útěk, svolali něco jako valnou hromadu a výsledkem byla roztržka: polovina byla pro, polovina proti. Ti, kdo byli proti, se domnívali, že po útěku začne šílené pronásledování těch, co zůstanou… chápeš, to už nešlo jen o pronásledování… mezi organizátory útěku byli odhodlaní lidé, skuteční bojovníci, chtěli se rvát… Pomáhali jim z města. Byli v kontaktu s partyzány. My jsme tenkrát nic nevěděli. Ve skutečnosti to celé zorganizoval jeden Žid, mladý kluk, jmenoval se Dieter. Pracoval na gestapu jako tlumočník. Nějak se mu povedlo zatajit, že je Žid. Záhy ho sebrali, ale i on dokázal utéct. Jednou, bylo to už ke konci války, přišel do našeho tábora v Černém lese. Bojoval v ruském partyzánském oddíle a k nám ho poslali s krávou.
Partyzáni koupili nebo snad ukradli krávu a poprosili jednoho z našich, řezníka, aby jim udělal salám. Dieter přivedl krávu, naši ho poznali, měli radost, někdo vytáhl samohonku. Dieter si sedl na pařez a začal mluvit o kristu. Naši si jenom mlčky vyměnili pohledy. V tu chvíli nemohlo být nic hloupějšího než mluvit o Kristu. Myslím, že mu trochu přeskočilo. Představ si, že už byl v té době pokřtěný, všem ukazoval nějaké ikonky. Bylo těžké uvěřit, že právě on zorganizoval útěk. Na začátku pětačtyřicátého, po osvobození jsme s ním jeli prvním vlakem do Polska. Někdo mi potom říkal, že se po válce stal knězem…
Ale tenkrát v ghettu, v noci před útěkem, se konflikt natolik vyostřil, že se dokonce strhla rvačka. Stařičký rabín Širman, kterému bylo už hodně přes osmdesát, všechny utišil. Měl rakovinu prostaty, Isaak ho operoval už na zámku. Ale jakápak operace, zavedl mu cévku… Rabín se postavil na židli a všichni zmlkli. Řekl, že zůstane tady a nikam nepůjde. Kdo nemá sílu odejít, ať zůstane. A kdo má sílu utéct, ať jde. Isaak řekl, že odejdeme a odešli jsme. Tvoje matka se synem odešla, ale Naum zůstal. Nikdo nevěděl, že je těhotná. Věděl to jen Isaak, protože krátce před tím za ním přišla a chtěla, aby jí udělal potrat, ale on odmítl – už na to bylo pozdě.“
Esther pokývala upravenou hlavičkou:
„Vidíš, měl pravdu. Jaká pěkná holčička se narodila. A přežila…“
Esther vypadala dost vyčerpaně a taky už bylo hodně hodin. Odešla jsem. Dohodly jsme se, že se sejdeme. Měla jsem zvláštní pocit – vždycky jsem chtěla vědět o všech tehdejších okolnostech, o svém otci. Ale teď jsem se najednou lekla: stejně silně toužím vědět i NEVĚDĚT. Protože s sebou tolik let vláčím svoji minulost a teprve v posledních letech s Gríšou jako by ze mě spadla – jako bych už nebyla ani maličká holčička Ewa z polského sirotčince v Zagorsku, ani výrostek ze sovětského dětského domova, jako by to byly scény z filmu, který jsem kdysi dávno viděla. Ale najednou se otevírá možnost dozvědět se, jak to všechno bylo doopravdy. Stejně si ale nedokážu představit, co donutí mladou ženu a matku dvou dětí, aby je dala do sirotčince… Pořád mám pocit, jako by v tom bylo něco, co neznám.

Překlad © Alena Machoninová
ukázka je z knihy Daniel Stein, překladatel
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Paseka

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3564x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce