Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce

Adichie, Chimamanda Ngozi
Půl žlutého slunce

recenze beletrie zahraniční

Když se řekne současná africká próza, většině čtenářů se nevybaví téměř nic, a pokud přece jen něco, budou to pravděpodobně díla dvou „afričanek“ bílé pleti, Nadine Gordimerové a Doris Lessingové. Jestliže bude dotyčný dotazovaný čtenář ještě o něco sečtělejší, možná si vzpomene na známá jména jako Chinua Achebe nebo Wole Soyinka.

Chimamanda Ngozi Adichieová: Půl žlutého slunce, přeložil Vladimír Klíma, BB/art, Praha 2008, 446 stran, doporučená cena 299 Kč.

Když se řekne současná africká próza, většině čtenářů se nevybaví téměř nic, a pokud přece jen něco, budou to pravděpodobně díla dvou „Afričanek“ bílé pleti, Nadine Gordimerové a Doris Lessingové. Jestliže bude dotyčný dotazovaný čtenář ještě o něco sečtělejší, možná si vzpomene na známá jména jako Chinua Achebe nebo Wole Soyinka. To však bude asi vše. Ostatně, není se čemu divit.
 
Na rozdíl od ostatní anglicky psané literatury tzv. Commonwealthu, především australské, kanadské a v první řadě (už jen kvůli velikosti čtenářské obce) indické, stojí africká literatura od samého počátku poněkud stranou zájmu. Jen výjimečně se někomu z autorů podaří proniknout do povědomí čtenářů, většinou tehdy, pokud svou tvorbou bojuje za nějaké vyšší cíle, viz třeba zmiňovaní pánové Soyinka nebo Achebe, popřípadě pokud se ve svých knihách věnují nějakým obecnějším tématům, např. jako nigerijská autorka Buchi Emechetaová, která se neúmorně pouští do kritiky postavení nigerijských žen, hlavně v rámci africké diaspory v Británii. Problémem všech těchto zmiňovaných knih je to, že jsou často velice „lokální“ – buď vycházejí do značné míry z místních kulturních tradic podobně jako knihy Achebeho, nebo jsou až příliš politicky angažované, jako tomu je u Soyinky. Navíc tato díla postrádají tolik moderní nádech magického realismu a často až kýčovitou mnohovrstevnost jihoasijské produkce. Podrženo sečteno: jen málokdy se dílo nějakého mladého, neznámého afrického autora dostane až na pulty knihkupectví, natož pak aby bylo dokonce přeloženo do jiného jazyka než angličtiny.
 
Čestnou výjimkou je druhý román Půl žlutého slunce mladé nigerijské prozaičky Chimamandy Ngozi Adichieové, který nedávno vydalo nakladatelství BB/art. Adichieová na sebe upozornila již svou prvotinou, románem Purple Hibiscus (2003), který vyhrál Commonwealth Prize, probojoval se do širšího výběru Bookera a dokonce i do užšího výběru Orange Prize. Co se týče literárních cen, román Půl žlutého slunce až tak úspěšný nebyl. O to větší ohlas však měl u čtenářů, kteří, znalí jména autorky, nehleděli tentokrát tolik na její původ a zaměřili se na jeho skutečné kvality.
 
Kritika přirovnává Adichieovou k britskému klasikovi Dickensovi, hlavně pro její mimořádně pečlivé vykreslení jednotlivých charakterů. Adichieová vskutku zabydlela svůj román nejrůznějšími postavami a postavičkami, které reprezentují celou škálu postav, s jakými bychom se asi mohli v Nigérii konce šedesátých let potkat, počínaje poevropštělými intelektuály a konče v mnohém naivními, tradicemi svázanými venkovskými ženami. Hlavní postava není v tomto románu jedna, ale hned dvě, konkrétně dvojčata Olanna a Kainene, pocházející ze zbohatlické prozápadní rodiny. Jak jsou odlišné vzhledem, tak se liší i povahově. Zatímco intelektuálka Olanna se tak trochu plácá životem po boku nerozhodného milence Odenigba, univerzitního profesora matematiky, Kainene je zase ztělesněním moderního obchodního ducha, ženou bez předsudků a zábran, které nemůže nic překazit její plány.
 
Román nenese titul Půl žlutého slunce jen tak nadarmo. Půlka žhnoucího slunce zářila i na vlajce, již si zvolili v roce 1967 vzbouřenci, kteří v Nigérii vyhlásili samostatný odpadlický stát jménem Biafra. Tento jejich krok se přirozeně neobešel bez protestů, které nakonec trvaly celé tři roky a zvrhly se v krvavou občanskou válku, která si kromě obětí přímých bojů vyžádala i spousty životů civilního obyvatelstva, a to především kvůli strašnému hladomoru, který Nigérii v těchto letech postihl. Právě do tohoto temného období nigerijských dějin situovala Adichieová příběh svých hrdinek Olanny a Kainene. Na rozdíl od výše zmiňovaných autorů jí nešlo o nějakou agitaci ve prospěch politických vězňů, ani o apel na západní velmoci, aby přispěly na hladovějící. Na to už bylo stejně dávno pozdě. Adichieová si toto problematické období zvolila jen jako dramatickou kulisu, v níž mohla rozehrát příběhy svých hrdinů.
 
Válka v románu hraje logicky velkou roli, ale Adichieová to s ní lidově řečeno nijak „nepřehání“. Nelibuje si v líčení válečných hrůz, nelibuje si v popisech umírání a utrpení. Vše je samozřejmě přítomno a je velice působivé, často až šokující. V popředí autorčina zájmu však stojí konkrétní postavy, jejich problémy, které by, pokud bychom si odmysleli válečný stav, mohly potkat kohokoliv kdekoliv ve světě. Nevěra, ztráta důvěry, zrazení ideálů, hledání sebe sama, to vše je západnímu čtenáři blízké a důvěrně známé. Slaboch Odenigbo, který není schopen postavit se dominantní matce a málem kvůli ní ztratí ženu svého života, Olannino škobrtnutí, kdy ve slabé chvilce přebere sestře jejího anglického milence – to vše s příchodem války jako by ztratilo na významu. Teprve v krizi se pozná, co v kom je, a Olanna sama u sebe nalezne nezvyklou rozhodnost a sílu postarat se o rodinu, známé a hlavně milované dítě.
 
Asi nejpečlivěji propracovanou postavou románu je venkovský dospívající chlapec Ugwu, který do rodiny profesora Odenigba přichází jako prostý sluha. Zpočátku naivní dítě, které glosuje nový, fascinující svět, jenž se před ním díky práci otevřel, časem prokoukne pozlátko, které na některých věcech ulpělo, a dokáže si najít svou vlastní, smysluplnou cestu.
 
Román Půl žlutého slunce není po literární stránce bůhvíjak inovativní. Autorka se nepouští do žádných větších experimentů, snad s výjimkou lehce časově přeházené perspektivy. Její jazyk je prostý, přímý, bez zbytečných příkras. I proto může zaujmout mnohem větší spektrum čtenářů, než bývá u podobné literatury obvyklé. V každém případě je to čtivý příběh o lidských vztazích zasazený do nezvyklého, ale velmi atraktivního prostředí, které dodává celé knize na dramatičnosti, jenž navíc čtenáři poodhalí něco z pohnutých dějin země, o níž toho, bez urážky, dozajista moc neví.


 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložil: k, 02.04.2009 08:18
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Hajk: Asi jazyková bariéra. Môj pôvod som zľahka (v skutočnosti je ešte komplikovanejší, obohatený napríklad o násilné medzištátne presídlenie) načrtol, aby bolo zrejmé, že dokážem posúdiť citlivosť témy, o ktorej diskutujeme, a zároveň aby som naznačil, že napriek našim dejinám sa v tomto regióne neposudzuje... tak citlivo a automaticky v negatívnych súvislostiach ako v JAR, keď sa hovorí (diskutuje) o pôvode a (národnej, štátnej) príslušnosti spisovateľa (človeka). To by ste potom museli požadovať, aby sa odstránili všetky zmienky o pôvode autora v recenziách a profiloch, a to už vôbec nehovorím napríklad o pojme "Americká židovská literatúra". === Škoda, čakal som, že mi dáte tip na zaujímavé romány afrických spisovateľov. Tak vám dám ja, skúste napríklad: Mia Couto - Naměsíčná země, Ben Okri - Hladová cesta. === Koniec, môj posledný príspevok na túto tému. === PS (pre všetkých): Ak ste nečítali Rothov román Lidská skvrna, určite tak urobte. Po tejto diskusii je zrejmé, že je to jeho najdôležitejšie dielo.
Vložil: Hajk, 01.04.2009 16:17
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Aha, takže teď se pro změnu oháníte svým vlastním původem, a zase je to zcela od věci. Když chybí racionální argumenty, utíkat se k emocionálním výkřikům nepomůže. Těžko ostatně testovat moje znalosti afrických autorů, když nevíme, jak černý musí africký spisovatel být, aby prošel vaším sítem. Vaše... dedukční schopnosti mě fascinují - jak víte, že nejsem třeba "nachgedunkelte nordische element" nebo převlečený/á Jihoafričan(ka), který/á nepřechyluje prostě proto, že zná svou krajanku Nadine Gordimerovou v nepřechýlené podobě?
Vložil: k, 01.04.2009 14:16
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Hajk: Máte pravdu, oficiálna interpretácia symbolu prepojených kruhov nehovorí o konkrétnej farbe pre konkrétny kontinent. Keďže som si to len tak nevymyslel, niekde sa takáto interpretácia objaviť musela, s najväčšou pravdepodobnosťou som ju zachytil počas niektorého z otváracích ceremoniálov, ktoré... som kedysi dávno zvykol sledovať, a moderátor si to pravdepodobne tiež nevymyslel. Keby som nebol lenivý, možno by som našiel túto interpretáciu aj v niektorej z kníh o olympiáde. Ani neviem, či sa mám vyjadrovať k tomu zvyšku. Napriek holokaustu, napriek komunizmu s jeho kádrovými posudkami, ktoré spôsobili, že žiadne z detí človeka, ktorý si nejaký čas odkrútil v Jáchymove, nemohlo študovať, a teraz hovorím o svojej rodine, napriek tomu, že na Slovensku je nesmierne citlivá téma Slovákov a Maďarov, a to hovorím ako človek, ktorý má časť rodiny na národnostne zmiešanom juhu Slovenska a má veľmi pestrý rodokmeň, tvrdím, že sloboda vyjadrovať sa, a teda aj povedať, že ten alebo onen je Slovák, Maďar alebo Žid, že ten alebo onen človek má taký alebo onaký pôvod, že ten alebo onen bol komunista, fašista by nemala byť obmedzovaná. Zároveň tvrdím, že v našom stredoeurópskom regióne sa nemáme riadiť normami a pravidlami, ktoré si vyžiadalo zrušenie extrémneho spoločenského zriadenia niekde na druhom konci sveta. Podobne ako odmietam ukameňovať moslimku žijúcu na Slovensku, ak ju niekto znásilní, hoci o niekoľko stoviek kilometrov juhovýchodne by ju to neminulo. Na druhej strane, ak sa niekedy vyberiem do Afriky, budem rešpektovať ich kultúru a ich pravidlá. Len tak medzi nami, typický banán je žltý, a červené a zelené môžu od zlosti aj zhnednúť, nič s tým nespravia. Takže vás žiadam, neokliešťujte jazyk a nebráňte mi povedať, že čierna je čierna. A opatrne narábajte aj s označením za rasistu, lebo ak vo svojej zaslepenosti desaťkrát neprávom označíte niekoho za rasistu, tak vám už nikto neuverí, keď ukážete prstom na skutočného. Špeciálne pre vás, v teste si nahraďte Japonku Aziatkou a Švédku Severankou (týmto hnidopišstvom ste iba dokázali, že nedokážete uvažovať nad zmyslom napísaného a text vnímate doslovne). Mimochodom, ktoré knihy od afrických spisovateľov a spisovateliek (pre istotu, človek nikdy nevie, či nie ste aj feministka, ale asi áno, keďže neprechyľujete) ste prečítali?
Vložil: Hajk, 01.04.2009 12:36
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Jsem pro odstranění uvozovek. Jako celoživotní obyvatelka světadílu Afrika je Nadine Gordimer prostě Afričanka. Nebo snad Jižní Afrika v Africe neleží? Zpochybňovat tenhle fakt s odůvodněním, že běloška "židovského původu" není "typická Afričanka" (čímž "k" rozumí "černoška"), zavání rasismem. Je pochybené... vycházet ze stereotypního obrazu Afričanky, Švédky nebo Japonky (nehledě na to, že tu "k" směšuje obyvatele světadílu s příslušníky národa). To je prostě chyba v uvažování - ani vágní narážky na domnělou politickou korektnost nebo nekorektnost na tom nic nezmění. Mimochodem: černý kruh v symbolu olympijských her nepředstavuje Afriku.
Vložil: Magda de Bruin, 31.03.2009 13:10
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Snad jen na upřesněnou: když jsem psala o situaci v Amsterodamu, uváděla jsem prostě fakta, bez jakéhokoliv povýšeného podtónu v duchu „každé malé dítě ví“, jak jste si to možná vyložil. Konstatovala jsem na základě vlastní zkušenosti, že se tu děti minimálně od čtyř let (kdy začíná povinná školní docházka)... pohybují v etnicky smíšené společnosti a mají kamarády nejrůznějšího původu i barev. Když jsem zmínila Maroko, souviselo to se silnou marockou menšinou, které se věnuje velký prostor v médiích a v rámci lepšího soužití jezdí například policisté ze čtvrtí s vysokým procentem Maročanů na studijní cesty do Maroka: v tom smyslu používám formulaci „všichni tady vědí“. Ze zkušeností přátel vím, že podobně to chodí např. i ve velkých britských nebo francouzských městech. I použití spojení „u nás“, když už se na ně tak fixujete, záleží na kontextu – po téměř 27 letech v cizině ho zjevně vnímám jinak než vy (nebo Jan Čulík). Co se týče Búrů (netvrdila jsem ostatně, že by byli prvními bělochy v jižní Africe, na rozdíl od Portugalců tam ale jejich potomci žijí dodnes), opírám se o diplomovou práci Rachelle Conradieové z Leidenské univerzity (psanou v afrikánštině): „Jižní Afrika nikdy nebyla skutečnou nizozemskou kolonií v pravém smyslu slova. Nizozemci založili v Kapském Městě takzvanou občerstvovací stanici pro lodi plující na Východ (t.j. do nynější Indonésie, stanici také nezaložil nizozemský stát, ale Východoindická společnost – pozn. M.d.B.), z níž se postupem času stala osada nově příchozích (nejen Holanďanů, ale i Němců, Skotů atd. – pozn. M.d.B.). Prvním kolonizátorem, který vnutil svou moc místnímu obyvatelstvu, byla Británie.“ Z dříve zmíněné knihy Franka Westermana El Negro vyplývá, že v 19. století byla i situace mezi jednotlivými domorodými kmeny napjatá – zmiňuje např. „smíšené skupiny jako kmen Grikwa (pod vedením jistého Adama Koka), kmen Korana (napůl Prusa a napůl Hotentota Jana Bloema)“, z nichž Grikwové „lovili Křováky, jako by to byla divá zvěř“. Střety Búrů se Zuluy je třeba vidět i v tom světle.
Vložil: Jan Vaněk jr., 31.03.2009 12:12
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
O interpretační posuny tu jde od samého začátku; a ano, také bych nerad, aby byl nesouhlas zaměněn za osočování.
Opravdu jsem vás citoval bez vyznačení vynechávky přívlastku, pro určení místa nepodstatného, a z nepozornosti nahradiv "každý ví" plurálem "všichni vědí", za což se omlouvám. (Pavel... Mikeš zase ve svém počátečním komentáři ani nepoužil slovo "typická", ani se tím konceptem, který přinesl až k po něm, nezabýval.)
Kdyby k žil třeba v Tramtárii, tím spíš by to znamenalo, že není správné ho paušálně strkat do jakékoli geografické škatulky, když o něm nic nevíme. (Nicméně to 30. 3. v 18:05 víceméně nečiníte, takže vaše dnešní argumentace z 9:43 mi přijde protismyslná; asi si zase nerozumíme.)
O Búrech jsme se (já a spolužáci, ale myslím, že mohu mluvit za většinu přítomných) skutečně mnoho neučili, ale dočítám se, že oblast mysu Dobré naděje byla osídlena již před připlutím Holanďanů, jejichž přibývání brzo vedlo k porobení domorodců, stejně jako Velký trek Búrů na nová území vyvolal krvavé střety se Zuluy.
Jsem pro ponechání uvozovek; jako doplňkovou četbu k otázkám naneseným k(-em?) pak doporučuji How to Write about Africa.
Vložil: Magda de Bruin, 31.03.2009 11:40
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Uvozovky tu přece od samého začátku byly jen záminkou k širším úvahám. Takže splnily svůj účel. Přesto bych chtěla poznamenat, že srovnání Nadine Gordimer (rodem, životem i tvorbou Jihoafričanky píšící jedním z úředních jazyků, tedy anglicky) s Rushdiem trochu kulhá.
Vložil: k, 31.03.2009 11:26
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
m.musilova: Presne. Raz sa mi snívalo, že som na poslednej otázke v Milionárovi a pýtajú sa ma, či je Rushdie indický alebo britský spisovateľ. Strašný sen. :-)
Vložil: m.musilova, 31.03.2009 10:51
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
V tom pripade snad davam hlasovat, kdo je pro odstraneni uvozovek a kdo pro ponechani. Trebaze chapu, jake nevhodne interpretace mohou tyto uvozovky vyvolavat, pripada mi cela tato diskuse trochu malicherna. Mnohem zajimavejsi (a pro ctenare iliteratury i prinosnejsi) by byla vecna diskuse na tema africke... literatury jako takove, analyza duvodu, proc je stale v ceskem prostredi do znacne miry opomijena apod.Vsichni zucastneni mohou prispet i nejakym clankem, recenzi nebo studii na dane tema, britska i jiny sekce zde na iliterature je privitaji. P.S. Podobne by se dalo polemizovat i nad jinymi nalepkami typu, britska literatura, anglicka, indicka apod. Zadne z techto oznaceni neni politicky korektni a presne. Podivejme se treba na Rushdieho? je autorem anglickym, britskym, indickym , pakistanskym, nebo dnes snad uz americkym? Jakou jsou vlastne kriteria? Misto narozeni, puvod, trvale bydliste, jazyk lit. del? A takto bychom mohli pokracovat.
Vložil: Magda de Bruin, 31.03.2009 09:59
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Než jsem text vložila, "k" se ozval. Dodala bych jen, že tu přece nikdo Afriku jako kontinent nepřebarvuje nabílo - jde tu jen o to, že si neuvědomujeme tamní etnickou pestrost a historické složitosti (jen drobný příklad: ne každý běloch v Africe je potomek kolonizátorů - Búrové o moc nad nějakým územím... neusilovali a stali se naopak - společně s domorodými národy - jednou ze skupin, kterou později kolonizovali Angličani). Je to prostě velmi složité (a zajímavé) téma, do jisté míry srovnatelné třeba s problematikou českých Němců.
Vložil: Magda de Bruin, 31.03.2009 09:43
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Škoda, že se neozval také „k“ – jádro je tu přece v tom, že z nitra Evropy, bez zkušenosti se skutečně etnicky smíšenou společností (a bez koloniální minulosti) rozhodujeme za spisovatelku, zda je nebo není Afričanka, případně „typická Afričanka“, jak na to upozornil Pavel Mikeš. A s jistotou tvrdíme,... že tak reaguje 95 procent Evropanů. Dotklo se vás (a necitujete mě ani přesně, takže tón, jakým jsem to napsala – a jak jsem to myslela – přizpůsobujete tomu, jak si tu poznámku přejete interpretovat vy), že se snažím upozornit i na jiný pohled na věc založený na jiné zkušenosti. Co se týče formulace „u nás“, volila jsem ji z toho důvodu, že jediné, co o „k“ víme, je, že píše slovensky (měla jsem raději napsat „od Šumavy k Tatrám“? „V ČR i na Slovensku“? Co když „k“ žije třeba v Maďarsku nebo úplně jinde?) Byla by škoda, kdyby tahle – dosud celkem věcná - diskuse sklouzla k nějakému osočování na základě interpretačních posunů, nemyslíte?
Vložil: k, 31.03.2009 09:34
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Ak by ste čítali spomínaný román, tak by ste vedeli, že Philip Roth by si myslel, že pozastavenie sa nad úvodzovkami je v danom kontexte nezmyselný, zbytočný a predovšetkým prehnaný výkrik politckej korektnosti. Dovolím si predpokladať, že každý z diskutujúcich veľmi dobre vie, že aj bez kolonizátorov... a prisťahovalcov nadobúda farba pleti (pôvodných) obyvateľov Afriky mnoho odtieňov. Pokiaľ ide o prisťahovalcov a minimálne prvé dve generácie ich potomkov, nielen v Afrike, kdekoľvek, ak by to s ich získaním novej príslušnosti bolo také jednoznačné, tak by nepísali stovky a stovky kníh o svojej, ehm, vykorenenosti a neukotvenosti. A to ešte nehovorím o ich (ne)prijatí pôvodným obyvateľstvom. Nikto nehovoril, že Afričan nemôže mať svetlú pleť a, naopak, musí mať tmavú, a podobne v Európe, čo však neznamená, že Afrika sa zbaví prívlastku čierny kontinent, čo by určite ani nechcela, to by ste len videli tie reakcie, keby ste chceli povedať, že Afrika nie je čierna ale napríklad biela. Môžete to skúsiť, osobne sa veľmi teším na rozruch, keď sa bude meniť čierny kruh v symbole olympiády na biely.:-)) === Máte pravdu, aj mňa by viac ako diskusia o úvodzovkách (a keď na nich tak záleží, pre mňa za mňa sa pokojne môžu zrušiť) potešilo, keby niekto napísal, čo je africká literatúra a ako ju odlíšiť od literatúry o Afrike, či možno považovať za africkú literatúru knihu európskeho autora odohrávajúcu sa v Afrike alebo knihu afrického spisovateľa napísanú v duchu európskej (západnej) literárnej tradície a založenú na európskom (západnom) vnímaní sveta. Ale poprosím vyvážený text, to znamená, aby rešpektoval pohľad afrických autorov od juhu až po sever a aj rôzne náboženstvá. === A spomínaný test, ideálne medzi škôlkarmi napríklad v Prahe, by bol zaujímavý a určite aj prínosný. A pre (ne)jedného z nás aj prekvapujúci.
Vložil: Jan Vaněk jr., 30.03.2009 23:15
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Ne, nerozumíte: teprve kdyby ona spisovatelka byla potomkem kolonizátorů, psala jejich jazykem a vyrůstala v jejich kultuře spojené se zámořskou mateřskou zemí a nadřazované té domorodé, pak by někteří vnitroevropané počátku 21. století _mohli_ brát jednu z úrovní jejího švédství v potaz nebo aspoň... do uvozovek, jakkoli politicky nekorektní se to jeví jiným. Mimochodem, Jan Čulík kdysi hrozně brojil proti používání "u nás" ve smyslu "v Česku", že prý je to provinčně rasistické nebo tak něco. Ne že bych s jeho černobílým viděním plně souhlasil, ale musím říci, že v jednom odstavci s "bydlím totiž v Amsterodamu a tady všichni vědí" mi to přijde... zamyšleníhodné.
Vložil: Magda de Bruin, 30.03.2009 18:05
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Nevím, co by této diskusi říkal Philip Roth. Já si myslím, že je zajímavá a – jak se ukazuje – i potřebná. Jestli tomu rozumím, tmavovlasá švédská spisovatelka by se tedy podle vás měla označovat jako „Švédka“ v uvozovkách? (Jakou barvu vlasů vlastně měla třeba Astrid Lindgren?) O výsledku testu bych... si ostatně dovolila pochybovat – bydlím totiž v národnostně velmi pestrém Amsterodamu a tady každý už od předškolního věku moc dobře ví, že Afričan se nerovná černoch (třeba už jen proto, že tu víc černochů pochází ze Surinamu nebo z Antil než přímo z Afriky). A všichni tady vědí, že třeba Maroko taky leží v Africe (i když tam nežijí černoši). Vzhledem ke spřízněnosti Holanďanů s jihoafrickými Búry tu je obecné povědomí o tom, jak smíšené obyvatelstvo jižní Afriky je. A totéž jistě platí i pro další evropské země s pestrým složením obyvatelstva a koloniální minulostí. Píše o tom např. Frank Westerman v knize El Negro. Momentálně zpracovávám materiál k nizozemsko-jihoafrickému autorovi Henku van Woerdenovi: jedním z příznaků apartheidu bylo, že se velmi přesně evidovalo, kdo je jakého původu, a podle toho se lidé řadili do rasově vymezených skupin. Mám tak trochu dojem, že váš přístup (a je to možná pohled více lidí u nás, z neznalosti poměrů v Africe – od tohoto konstatování se nakonec celá tahle diskuse začala odvíjet) vychází ze stejného principu. V tom případě je nejvyšší čas, aby se i u nás pohled na to, kdo je a kdo není Afričan, co je a co není africká literatura, odstínil a zpřesnil.
Vložil: k, 30.03.2009 10:17
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Philip Roth (autor románu Lidská skvrna) by asi smutne pokyvkával hlavou nad touto diskusiou. === Typická Afričanka?, hmm, skúsme malý test, obľúbený u psychológov: Nakreslite Japonku, nakreslite Švédku, nakreslite Afričanku. Ak tento test dáte 100 ľuďom v Európe, minimálne 95% obrázkov vystihne našu... predstavu typickej Afričanky (a nezamiešajú sa medzi ne obrázky Švédky :-)), a trúfam si tvrdiť, že to nebudú obrázky potomkov židovských prisťahovalcov. === Hľadanie osobnej identity je už trochu iná téma, a pokojne by sa mohlo stať, že z dvoch detí prisťahovalcov by sa jedno mohlo cítiť ako Afričan a druhé ako, hmm, druhé by v tom nemuselo mať jasno.
Vložil: Magda de Bruin, 28.03.2009 12:00
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Jaká je definice "typické Afričanky"? Když se někdo narodí a vyroste v určité zemi (kde ostatně - v případě Jižní Afriky - žijí běloši už po staletí), má na něj tato skutečnost rozhodně větší vliv než původ rodičů. Rozhodující tady je, jak svou identitu cítí ten člověk sám. (Camusova matka byla ostatně... původem Španělka, on sám patřil k tzv. pieds-noirs - příklady nemám pohotově, ale nebyla bych si tak jistá, že by se sám označoval prostě za Francouze.)
Vložil: k, 27.03.2009 09:13
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Navrhujem úvodzovky ponechať, keďže naznačujú, že spomínané dve autorky nie sú typické Afričanky ani podľa našich predstáv, ani pôvodom, hoci Gordimerová sa narodila v Afrike, ale potom je Afričan aj Albert Camus. === wiki: Lessing was born to Captain Alfred Tayler and Emily Maude Tayler (née McVeagh),... who were both English and of British nationality. === She was born in Springs, Gauteng, an East Rand mining town outside Johannesburg, the daughter of Isidore and Nan Gordimer. Her parents were both Jewish immigrants, her father a watchmaker from Lithuania near the Latvian border, and her mother from London.
Vložil: jovanka, 26.03.2009 23:43
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Pavel Mikeš má pravdu, navrhuji uvozovky zrušit...
Vložil: M.Musilova, 18.03.2009 21:19
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Je bohuzel smutnou skutecnosti,ze je vetsinovemu ceskemu ctenari mnohem znamejsi masova zahranicni produkce, a to predevsim z anglofonnich zemi, popripadne nemecky, spanelsky ci francoouzsky hovoricich. Aniz bych chtela nekomu sahat do svedomi, pochybuji, (a z vlastni zkusenosti vim)ze co se tyce jinych... jazyku a kultur, je povedomi jiz velice chatrne. A to nemusime chodit ani do Afriky. Taktez se obavam, ze vetsine nereknou nic ani vyse zminovana jmena, natoz nejaka nova.neni se ostatne cemu divit, podivame-li se na edicni plany nakladatelstvi, najdeme tam z techto oblasti jen opravdu minimum knih. Navic se tato literatura neuci, a pokud, jen velmi okrajove v podobe vyberoveho seminare pro par fandu (viz treba FFUk apod.)
Vložil: Mikes, 18.03.2009 18:24
Adichie, Chimamanda Ngozi: Půl žlutého slunce
Recenze M.Musilove ukazuje hloubku kulturni izolace, ve ktere se Ceske zeme diky pred 20 lety spadle Zelezne opone ocitly. Africti autori at uz pisi anglicky, francouzsky ci africkymi jazyky vychazeji ve stovkach titulu. Staci navstivit jakekoliv britske ci francouzske knihkupectvi, kde Africane bude... prevazovat nad autory vychodni Evropy. Godimerova a Lessingova jsou Africanky bez uvozovek a zduraznovani jejich bile pleti hned v prvnim odstavci by tu bylo pokladano za urcity nevkus. Nechce se verit, ze by se sectelost ceskeho ctenare omezovala na autory, kteri zacali tvorit v sedesatych letech minuleho stoleti Achebeho a Soyinku. I Svet knihy 2005 v Praze, venovany africkym literaturam, snad ukazal mnohem vice. Pavel Mikes, Addis Abeba
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3570x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce