Ajvaz, Michal: Cesta na jih

Ajvaz, Michal
Cesta na jih

recenze beletrie česká

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění.

Přísliby příběhů prázdna
Michal Ajvaz
: Cesta na jih. Druhé město, Brno 2008, 552 stran

Výprava do útrob příběhu, k hranicím Evropy i vyprávění. Nejnovější román Michala Ajvaze Cesta na jih nabízí poutavý katalog míst, prostorů reálných i fiktivních, postupně se odkrývající detektivní zápletku i úvahy o možnostech narace, o původu příběhů a jejich nevyhnutelném směřování.

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění. A na příběhy vznikající v těchto příbězích. Při večerním posedávání se tak zahajuje odkrývání řetězce měst, dějů a příběhů, mezi kterými nechybí baletní adaptace Kantovy Kritiky čistého rozumu (a při jejím uvádění spáchaná vražda), sci-fi horor, v němž vystupuje i Jan Evangelista Purkyně, nebo nostalgické vyprávění o přátelství mezi robotkou a démonem.

Závrať z množství světů
Kompoziční stavba první části Cesty na jih připomene obrácenou stupňovitou pyramidu, a to pod vodou. Jednotlivé příběhy jsou nejprve zahajovány, procházíme rovinami fikce, sestupujeme stále hlouběji, abychom nakonec, ve chvíli nejhlubšího potopení (ale rozhodně ne na dně) nabrali opačný směr a postupně se jednotlivými příběhy-vrstvami probíjeli k hladině. Použité kompoziční schéma dá vzpomenout na Mitchellův román Atlas mraků; zatímco ale britský autor klade na hranice vrstev spíše časové a žánrové předěly, Ajvaz tamtéž především signalizuje včlenění další vrstvy, dalšího vyprávění ve vyprávění.

Mladý muž Martin (co usrkává ouzo v taverně s naším vypravěčem) nás seznamuje s tím, jak byl svědkem vraždy na kantovském baletu a jak se seznámil s bývalou přítelkyní bratra zavražděného. Ta mu vypráví o Tomášovi, svém expříteli, a jeho „románu“, fantaskním textu, odehrávajícím se v povědomém, ale nereálném středomořském městě, které zrovna začíná z náznaků a přání rekonstruovat svou slavnou minulost. V příběhu vedlejších postav Tomášova románu se ale začíná odvíjet další vnořené vyprávění…

Odkrývání dalších a dalších vrstev fikce ve fikci může snad čtenáři až rozbít ukotvení, přemíra fikčních světů vyvolat nevolnost. Bezstarostnost, s níž jsou jednotlivé příběhy přerušovány novými, nás neustále přibližuje riziku utonutí, Ajvazova stylová a fabulační excelence však utopení v příbězích nedovolí. Jednotlivé roviny se začínají uzavírat, vynořují se přitom nejrůznější netušené souvislosti. Tomáš, autor „románu“ (tedy první „přímo fikční roviny“ Cesty na jih), vytváří své dílo-síť. A potom – nevysvětlitelně, kdesi na jihu – umírá.

Neohraničené dílo a dílo jako prostor bez hranic
„Věděl už, že touhu slov po mateřském mléku prázdna není možné naplnit tím, že se bude vyčerpávat psaním nekonečné knihy a že bude chytat všechny možnosti, které poletují kolem příběhu (…) uvědomoval si, že prales rostoucích obrazů může být v knize přítomný jen jediným způsobem: prostřednictvím svého tichého šumu, obklopujícího písmena: šumu, kterým se bude připomínat, aniž se promění ve slova a uzraje do obrazů.“

Na místo sestupného, vnořováním příběhů vytvářeného nepřehlédnutelného „románu“ nastupuje dílo, z podstaty neohraničený projekt sestávající z nejrůznějších souvisejících (i zdánlivě zcela odlehlých) příběhů, motivů a obrazů. Filmy, brakové seriály, plátna i tvary želatinových bonbónů, to vše se spojuje do sítě, která vytváří jakousi ohromnou seriálovou konstrukci. Příběhy povstávají z prázdna, propojují se nitěmi souvislostí, někdy tyto spoje vznikají z vůle autora, jindy bezděky.

Nabízí se samozřejmě srovnání se staršími Ajvazovými texty, neohraničenost díla; napětí mezi reálně-fikčním a fantaskně-fikčním i splétání sítí souvislostí patří mezi autorova tradiční témata. První polovina Cesty na jih připomene Zlatý věk, román, který nabídl nekonečnou Knihu, text, jenž nekontrolovatelně narůstá, jako by postupně podléhal zhoubnému bujení. Neomezenost příběhů z Tomášova „projektu“, jak se s nimi v náznacích, zmínkách a náhodně nalezených artefaktech setkáváme v druhé části Cesty na jih, oproti tomu zakládá na intertextovosti. Místo jediného, jakkoli rozsáhlého, vždy však finitního díla-textu tak přichází ke slovu dílo-síť, různorodá směsice forem, žánrů, obrazů i epizod, mezi nimiž vznikají nejrůznější vazby, „nitky vyrůstající z rozpuklé prázdnoty protkávají celý svět podivuhodnými souvislostmi, anebo spíš splétají samo tkanivo světa“.

Pospojovat rozpojené
Druhá část Cesty na jih sleduje výpravu Martina a Kristýny, kteří vedeni zahlédnutými vazbami, náznaky souvislostí, projíždějí Evropou a hledají vysvětlení smrti obou bratrů. Vedou je v tom náhodně objevené indicie, důkazy a předměty doličné. Po Tomášově smrti se síť jeho díla roztrhala, po světě jsou roztroušeny jednotlivé útržky, které snad, po správném rozluštění a opětovném sešití, napomohou vyřešit, jak vlastně Tomáš zahynul a proč a kdo zavraždil v libeňském divadle jeho bratra. Ale jsou všechny takové vazby skutečně pravé? A je taková „pravost“ ještě vůbec nějakou významově platnou vlastností? Vztahy mezi příběhy a předměty mohou vznikat samovolně, oslabuje to ale snad nějak jejich výpověď?

Ve svém nejnovějším románu utkal Michal Ajvaz majestátní předivo příběhů a motivů, které za tou v románu popisovanou sítí v ničem nezaostává. Nad všemi žánrovými exkursy ale Cesta na jih především promlouvá o možnostech a (sporných?) limitech vyprávění, o vztahu vyprávění a prázdnoty, o nebezpečích, která v sobě příběhy přechovávají.

Pojme-li síť celý prostor, přestává plnit svou funkci, stává se jen novým rámcem. Ajvaz v Cestě na jih svodům neomezeného vyprávění úspěšně odolává, příběh přivádí k příhodnému konci, uzavírá jej. „Náš svět“ zůstává pohodlně koherentní. Hned pod povrchem, v té nám nejbližší slupce fikce ale probíhají zuřivé útoky i obrany, příběhy se rodí i zmírají, milují se i nenávidí. Každou chvílí se ta hranice mezi oběma vrstvami může rozbořit. Je-li tedy vůbec ještě jaká.

 

© Pavel Kořínek
článek vyšel v časopisu A2 (4/2009)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce A2

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 176 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 4428x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce