Machiavelli, Niccolò: Mandragora

Machiavelli, Niccolò
Mandragora

studie beletrie zahraniční

Niccolò Machiavelli (1469-1527) je u nás známý především svým politickým spisem Vladař a jeho jméno se objevuje rovněž v pojmu “machiavelismus”

Machiavelli, Niccolò: Mandragora, přel. Jaroslav Pokorný, Artur, Praha 2006, 72 stran

„Pokud se občas směji nebo si prozpěvuji, dělám to, protože nemám jak jinak zahnat tento svůj hořký pláč.“ (list Francescu Vettorimu z 15. dubna 1516)

Niccolò Machiavelli (1469-1527) je u nás známý především svým politickým spisem Vladař a jeho jméno se objevuje rovněž v pojmu “machiavelismus”, vžitém jako označení bezzásadového chování, při kterém účel světí prostředky.Toto označení nicméně vzniklo nepřesnou interpretací Machiavelliho politických děl.
 
Mandragora (Mandragola), snad nejzdařilejší renesanční komedie vůbec, je u nás méně známým, avšak na českých i moravských scénách stále hraným Machiavelliho kusem, což by samo o sobě mělo být, po téměř půl tisíciletí od jejího napsání, důkazem jejích kvalit.
 
Mandragora byla poprvé uvedena v roce 1518 (i když někteří kritici se přiklánějí spíše k začátku roku 1520) a sepsána v době, kdy Machiavelli již dávno nebyl oním slavným tajemníkem florentské republiky, cestujícím jako diplomat po celé Evropě. Po návratu Medicejských k moci ve Florencii (1512) se stal téměř politickým vyhnancem, hospodařícím na svém statku v San Cascianu poblíž Florencie, marně usilujícím o jakýkoliv politický post. Datace Mandragory do roku 1518 předpokládá její premiéru při příležitosti svatby knížete Lorenza Medicejského, a vidí ji jako jeden z mnoha neúspěšných pokusů získat zpět ztracenou důvěru staronového vládce Florencie. V této souvislosti také část kritiky navrhla interpretace Mandragory  jako alegorického díla, v němž postava Kallimacha, vtělení všech renesančních ctností, představuje samotného Lorenza a jehož chytrým rádcem Ligurem by mohl být sám Machiavelli. Tato interpretace však nezískala širší kritické uznání a je spíše chápána jako varianta pohodlná či “chtěná”, protože výborně zapadá do kontextu ostatních Machiavelliho politických děl.
 
Komedie, napsaná v próze, je rozdělena do pěti aktů a pojednává o jednom podvedeném manželovi a o tom, jak se tento podvod vyplatil všem zúčastněným. Messer Nicia (pan Mikula), formálně vzdělaný přesto přihlouplý a mírně senilní, tolik touží po tom mít dědice, že je připraven udělat pro to téměř cokoliv. Callimaco (Kallimach) zase touží po jeho manželce, krásné Lukrécii, a je ochoten udělat úplně cokoliv, aby ji získal. Ligurio (Ligur), dohazovač a mazaný příživník, nejvíc touží po penězích, a aby si je vysloužil, vymyslí dokonalou lest, díky které pan Mikula osobně odevzdá počestnou Lukrécii do rukou zamilovaného Kallimacha. Při přemlouvání zpočátku ne příliš povolné Lukrécie hraje důležitou roli také její matka Sostrata a v neposlední řadě i Lukréciin zpovědník, fráter Timoteo (Timotej), jehož snad nejlépe charakterizuje sám autor v Prologu: „mnich – neřád povedený, příživník, v kterém žilky dobré není“
 
A jak do toho všeho zapadá mandragora? Tajemná rostlina, jejíž jedovatý kořen se od starověku používal k nejrůznějším účelům jak v lékařství, tak v lidové magii a čarodějnictví, hraje klíčovou úlohu při obelstění hloupého Mikuly. Kallimach se převleče za doktora a přesvědčí Mikulu, aby podal Lukrécii nápoj z mandragory údajně pro zvýšení její plodnosti. Zároveň však mandragora zahubí prvního muže, se kterým se Lukrécie bude milovat. Kallimach, falešný doktor, se ochotně nabídne, že sám k tomuto účelu najde na ulici náhodného hlupáka. Kdo tímto „náhodným hlupákem“ nakonec je, si snadno domyslíte sami.
Příběh obelstění starého manžela a svedení jeho ženy krásným mladíkem nebyl v literatuře nový, taktéž forma komedie odpovídá klasickému vzoru. Nicméně některé zásadní odchylky od tradičního obsahu komedie zde jsou – například samotný fakt, že komedie má skončit tím, co bychom dnes nazvali happy-endem, kdy se vše špatné urovná, zlo zvítězí nad dobrem, zloduch je potrestán... Zde však nedochází k obnovení původní rovnováhy, nýbrž k nastolení nového pořádku – Kallimach se stane Lukréciiným milencem, aniž by pan Mikula měl nejmenší podezření. Je to „ten, co se nám postaral, abychom jednou měli oporu v stáří,“ sděluje Mikula Lukrécii nadšeně, nevědom si dvojsmyslnosti svých slov. 
 
Jména postav a jejich základní charakteristiky jsou převzaty z klasických komedií, ale Machiavelli je obohatil duchem své doby. Již jsme zmínili postavu Kallimacha, kterému autor vtiskl typické rysy renesančního šlechtice – krásu, vzdělanost, dvornost, výřečnost a vtip. Pan Mikula je zase karikaturou tehdejší konzervativní florentské střední vrstvy – vzdělaným hlupákem. Mluví florentským dialektem, vyjadřuje se rádoby erudovaně, ve skutečnosti však to, co říká, jsou jen otřepané moudrosti a prázdné fráze seskupené jedna vedle druhé.
 
Postava Lukrécie projde ze všech postav nejmarkantnějším vývojem, ne-li přímo přerodem. Ze ženy původně pasivně odevzdané jednotvárnému osudu mladé manželky chátrajícího stařešiny se na konci stává zcela jiná bytost, odevzdaná teď spíše Kallimachovým milostným touhám. Machiavelliho Lukrécie je jednou z prvních představitelek nové role, kterou divadlo šestnáctého století přiřkne ženám.
 
Fráter Timotej, jak by se z výše uvedené citace mohlo zdát, nepatří mezi ony chlípné a chamtivé služebníčky církve, které známe z Boccacciova Dekameronu. Jeho rafinovanost, chladná vypočítavost a odolnost vůči primitivnímu pokušení ho staví o několik tříd výše. Je cynickým pozorovatelem událostí, do kterých vstupuje, pokud si může bezpečně, ale významně přivydělat.
“Mnohé věci nám zdálky připadají hrozné, nesnesitelné, ohavné. A když k nim přijdeš blíž, ukáže se, že jsou zcela lidské, snesitelné a důvěrně blízké,” říká Timotej, když se snaží přesvědčit Lukrécii, že na cizoložství vlastně nic není. Zde promlouvá sám Machiavelli, který se smutně dívá na svět plný špíny, zlomyslnosti a přetvářky, před kterými není úniku. Autor totiž není z těch, kteří věří, že člověk je ve své podstatě dobrý.  „Směji se, smích mi však zůstává jen na rtech“, napsal jednou v dopise svému příteli Francescu Vettorimu. I vy se při této komedii budete smát, vždyť byla Mandragora uváděna pro zábavu a rozptýlení při karnevalech a slavnostech. V nitru však zůstane přesvědčení, že toto není jen tak ledajaká renesanční komedie pro zasmání a že smích možná není tak úplně namístě.
 
Bibliografie:
N. Machiavelli: Mandragora, vydání komentované A. Staeublem, Franco Cesati Editore, Firenze 2004.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 276-277.
M. Martelli – F. Bausi, Machiavelli tra politica e letteratura, in E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 4, Salerno Ed., Roma 1996, s. 308-316.
Z. Digrin, Divadlo učenců a diplomatů, Divadelní ústav, Praha 1995, s. 54-70.
 
Ukázky jsou citovány z vydání N. Machiavelli, Mandragora, přel. Jaroslav Pokorný, Artur, Praha 2006.
 

© Klára Uhlíková.
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.

Diskuse

Vložil: Mrkev, 14.05.2016 01:28
Machiavelli, Niccolò: Mandragora
Perfektní popis :)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 13373x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce