Machiavelli, Niccolò

Machiavelli, Niccolò

portrét beletrie zahraniční

Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii 3. května 1469 jako třetí ze čtyř dětí do staré, ne příliš zámožné rodiny. O jeho dospívání se zachovalo jen velmi málo zpráv, a to málo, co víme, pochází z Knihy pamětí

Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii 3. května 1469 jako třetí ze čtyř dětí do staré, ne příliš zámožné rodiny. O jeho dospívání se zachovalo jen velmi málo zpráv, a to málo, co víme, pochází z Knihy pamětí (Libro di Ricordi) jeho otce Bernarda. Machiavelliho cesta za vzděláním začala v roce 1476, kdy se začal učit latinu, o čtyři léta později se věnoval též matematice. Řecky se pravděpodobně neučil a téměř s jistotou můžeme říct, že nikdy nestudoval na univerzitě.

Vliv na jeho literární začátky měla pravděpodobně jeho matka, Bartolomena de’ Neli, autorka mnoha svatých laud a kapitol pojednávajících o morálce, psaných v národním jazyce. O tom, že Machiavelliho tvorba byla ovlivněná především národní kulturou, svědčí fakt, že kdykoliv překládal něco z latiny, jeho práce byla plná chyb, a to i vážných.
 
Jeho život a dílo jsou velmi úzce spojené s Florencií, v níž  se během šedesáti let vystřídalo několik politických sil. Do roku 1494 vládla rodina Medici, která do té doby vzdorovala různým spiknutím, poté následovalo čtyřleté období vlády oligarchie, jež ukončilo vytvoření lidové republiky a nástup k moci fanatického kazatele a reformátora Girolama Savonaroly. Jeho vláda však netrvala dlouho – roku 1498 byl svržen a odsouzen k smrti upálením. Následovalo období republiky, vedené gonfalonierem Pierem Soderinim, které končí roku 1512, kdy se do Florencie vracejí Medicejští.
 
Machiavelli vstoupil do veřejného života právě roku 1498, kdy se přidal ke skupině šlechticů, kteří se podíleli na Savonarolově pádu. Získal si tak důvěru Piera Soderiniho, který ho pověřil četnými misemi a později mu také svěřil různé úřady. Jedním z těch nejdůležitějších byla funkce tajemníka druhé kanceláře nové republiky. Tehdy se zúčastnil několika důležitých cest, třikrát byl vyslán do Francie, kde žádal pomoc ve válce proti Pise. Roku 1503 byl přítomen konkláve, ze kterého vzešel papež Julius II. Devět měsíců pobýval na dvoře císaře Maxmiliána. Z tohoto období pochází řada politických dokumentů jako Zpráva o německých záležitostech (Rapporto delle cose della Magna, 1508) anebo Popis německých záležitostí (Ritratto delle cose della Magna, 1508).
 
V souvislosti s válkou proti Pise Machiavelli začal uvažovat o vytvoření florentské domobrany, protože ho zneklidňovala nedisciplinovanost žoldnéřů, která zapříčinila několikerou porážku. Jeho snažení našlo příznivou odezvu a v lednu roku 1507 ho Soderini jmenoval tajemníkem devíti důstojníků florentské milice, což vyvolalo značnou nelibost na straně oligarchie, neboť se obávala, že gonfalonier chce získat moc jen do svých rukou.
 
Roku 1512, kdy se do Florencie vrátili Medicejští, byl Machiavelli zbaven všech funkcí, musel zaplatit značnou pokutu a na rok odejít do vyhnanství. V únoru následujícího roku na něj padlo podezření z účasti na protimedicejském spiknutí, byl tedy uvězněn a podroben mučení. Když mu v březnu byla udělena amnestie, uchýlil se se svou ženou a pěti dětmi do své vily v Albergacciu nedaleko Florencie, kde se věnoval psaní svých dvou nejdůležitějších děl Vladař (Il Principe)a Rozpravy nad první dekou Tita Livia (I Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio).V tomto období své nucené veřejné nečinnosti Machiavelli občas navštěvoval Florencii, kde se scházel v zahradách rodiny Rucellaiových se skupinou mladých literátů republikánského zaměření. V tomto období kromě dvou již řečených děl napsal komedii Mandragora (Mandragola), novely Arciďábel Belfagor (Belfagor Arcidiavolo) a Zlatý Osel (L’asino d’oro),a údajně i Rozpravu o našem jazyku (Dialogo intorno alla nostra lingua – jeho autorství není jisté)a o něco později roku 1520 dokončil spis O umění válečném (L’arte della guerra).
 
Od roku 1518 začal být Machiavelli pověřován úkoly nepolitického ražení. Vydal se například do Luccy, aby zastával zájmy některých florentských obchodníků. O rok později se na pozvání řádu menších bratří vydal do města Carpi, aby projednal působení františkánů ve Florencii. Na cestě tam se zastavil v Modeně, kde se setkal s jejím guvernérem Francescem Guicciardinim, s nímž ho pak pojilo vřelé přátelství.
 
Po návratu do rodného města byl Machiavelli na pokyn kardinála Giuliana de’ Medici pověřen sepsáním dějin města. Florentské letopisy (Istorie fiorentine)(1525), které jel Machiavelli osobně předat Giulianovi, tehdy už jako papeži Klimentu VII., se však bohužel nedají řadit k dílům moderní historiografie. Autor v něm upřednostňuje politickou interpretaci doby, často povoluje uzdu svému vypravěčskému umění, a tím se dopouští i faktických chyb. Roku 1526 se Machiavelli stal tajemníkem úřadu pro zajišťování městského opevnění (Procuratori delle mura), jehož zřízení sám navrhl, protože bylo třeba chránit město před hrozícím útokem císařských vojsk. Poté z pověření Francesca Guicciardiniho odešel do Lombardie, aby pohyb vojsk sledoval. Po vyplenění Říma císařskými lancknechty roku 1527 byli Medicejští znovu vypuzeni z města a byla obnovena republika. Machiavelli doufal, že mu bude znovu udělen úřad tajemníka druhé kanceláře, ale byl opomenut. Zemřel ve Florencii 21. června 1527.
           
Ve většině Machiavelliho děl se můžeme setkat s nesouvislým sledem myšlenek. Je to dáno tím, že autor neustále text přepracovával, buď ho krátil, nebo do něj vkládal kratší či delší texty, které rozvíjely již napsanou myšlenku. Bohužel se tomu nevyhnul ani ve svých nejvýznamnějších dílech Vladař a Rozpravy nad první dekou Tita Livia
 
Vladař byl napsán jedním rázem v roce 1513 a je věnován stávajícímu panovníkovi Florencie Lorenzovi de Medici, vévodovi z Urbina. Machiavelli doufal, že na sebe upozorní jako na spolehlivého člověka schopného dobře radit s řízením nového státu a že v blízké době získá nějaký úřad. Touha po úspěchu se ovšem projevuje v některých pasážích podlézavým tónem. Ve své nejslavnější knize Machiavelli definuje úspěšné metody vládnutí a popisuje vladaře jako muže schopného rychle se rozhodovat a uzpůsobovat své jednání měnící se realitě. Jednou z hlavních myšlenek díla je neoddělitelnost morálky od politiky a naopak, neboť morální život existuje jen ve společnosti řízené politikou.
 
Machiavelliho věrnost republikánskému myšlení dokazují Rozpravy nad první dekou Tita Livia, které sepisoval v letech 1513–1517 a jež přerušil, aby mohl napsat Vladaře. Dílo by se mělo číst jako práce politicko-vojenská, ve které autor kritizuje oligarchické a aristokratické systémy a navrhuje inspirovat se římskou republikou. Způsob, jakým jsou Rozpravy napsány, dokazuje, že Machiavelli je spíše spisovatel než humanistický badatel. Text je plný faktických chyb, chronologických omylů, a bylo rovněž zjištěno, že z padesáti osmi použitých citací jich je jen osm doslovných, zatímco většina ostatních je změněna do té míry, že nelze s jistotou identifikovat odpovídající text v originále.
 
Neméně důležité je dílo O umění válečném (1521),které bylo napsáno ze stejného důvodu jako Vladař. Zabývá se tím, jakou má váhu vojenská síla v politickém životě a ukazuje, že jedna z jejích nejdůležitějších funkcí je udržení míru. Traktát se dělí do sedmi knih psaných formou dialogu, v němž vystupují především přátelé, které autor poznal na schůzkách v zahradách Orti Orticellari.
 
Kromě odborných prací psal Machiavelli i díla pro pobavení. Jeho dvě dramata Mandragora (1518)a Clizia (1525) se drží klasického schématu řeckých a latinských děl. Mandragora, v Itálii zakázaná až do roku 1962,je jedna z nejslavnějších italských komedií a dodnes se hraje na celém světě.Pojednává o tom, jak lstivý Callimaco získal ženu hloupého pana Nici poté, co mu namluvil, že vypije-li jeho manželka, krásná Lucrezia, lektvar z mandragory, vyléčí se z neplodnosti, ale ten, kdo s ní bude ležet jako první, zemře. Někteří kritikové považují toto drama za alegorii tehdejší politické situace. V Callimacovi rozpoznali Lorenza, vévodu z Urbina, v Niciovi gonfaloniera Piera Soderiniho a v Lucrezii Florencii.         
 
V následujících deseti letech po Machiavelliho smrti se jeho díla – především Vladař a Rozpravy nad první dekou Tita Livia – dočkala nebývalé popularity, a to v jak pozitivním, tak i v negativním smyslu slova. Byla odsuzována z hlediska etického i náboženského a roku 1559 byla dána na Index zakázaných knih, což ovšem nezabránilo jejich dalšímu šíření.
 
  
V průběhu dalších století Machiavelliho mýtus podstoupil mnohé přeměny, takže označení „ďábelský politik“ bylo postupně změněno například na moderněji viděného „absolutistického teoretika“ nebo „horlivého republikána“. Toto neustálé přetváření dokazuje, jak je originální dílo schopno odpovídat požadavkům různých historických období. Ale dnešní čtenář by si rozhodně měl uvědomit, že Machiavelliho spisy vychází z konkrétní situace v Itálii a Florencii začátku 16. století, a tudíž není možné si podle nich vytvářet politické modely současného světa.
 
 
Bibliografie: 
Bausi, F. – Martelli, M.: „Politica e letteratura: Machiavelli e Guicciardini“, in Storia della Letteratura Italiana, sv. 4. Salerno Editrice, Roma 1996, str. 251-320.
Ferroni, G. “Niccolò Machiavelli.” Profilo storico della letteratura Italiana, sv. 1. Einaudi Scuola, Milano 1994, str. 265–283.
Petronio, G.: L'attività letteraria in Italia. Palumbo, Florencie 1984, str. 278-296.
Skinner, Q.: Machiavelli,překl. S. Pošustová-Menšíková. Argo, Praha 1995.
 
 

© Eva Boudová
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8153x

Inzerce
Inzerce
Inzerce