Gárdonyi, Géza: Egerské hvězdy

Gárdonyi, Géza
Egerské hvězdy

studie beletrie zahraniční

Géza Gárdonyi je znám především jako autor historických románů, které oslavují maďarský národ, z našeho pohledu zcela nekriticky, nicméně v dobovém kontextu pochopitelně. Takový je i román Egerské hvězdy, jehož stěžejním bodem je turecké obléhání pevnosti Eger.

Bitva a národ v románu Egerské hvězdy
Géza Gárdonyi: Egerské hvězdy. Přel. Míla Zadražilová, Mladá fronta, Praha 1959

Géza Gárdonyi a historický román
Géza Gárdonyi (1863–1922) je klasik maďarské literatury přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dnes je znám především jako autor historických románů, které oslavují maďarský národ, z našeho pohledu zcela nekriticky, nicméně v dobovém kontextu zcela pochopitelně. Takový je i román Egerské hvězdy (Egri csillagok), jehož stěžejním bodem je turecké obléhání pevnosti Eger (stalo se tak v roce 1552). Pro vztahy středoevropských národů je příznačné, že kupř. v českých učebnicích dějepisu nenajdeme o této bitvě ani zmínku, kdežto v Maďarsku je stále považována za jednu z nejdůležitějších událostí národních dějin – což dokládá nejen popularita Gárdonyiho románu a jeho různých adaptací, ale i silný turistický ruch v Egeru a jeho okolí. Mohlo by se tedy zdát, že pro českého čtenáře je tento román pouze exotickým čtivem (koneckonců, nejenže nemáme stejný pohled na historii jako obyvatelé panonské nížiny, ale přílišné vědomosti nemáme ani o současné kultuře této oblasti, což je nejen vzhledem k existenci Rakouska-Uherska na pováženou).

Popisované události se totiž přímo týkaly i českého prostoru, který byl v šestnáctém století již začleněn do habsburského soustátí (ideově čerpajícího ze starého imperiálního snu dynastie Lucemburků). Dále se román přímo dotýká našich dlouholetých slovenských spoluobčanů (o tom níže) a v neposlední řadě se jedná o dílo, které lze úspěšně použít při obecném zkoumání historického románu devatenáctého století s poukazem na geografické zvláštnosti – jinak řečeno: Francie má Dumase, Anglie Scotta, my Jiráska a Maďaři Gárdonyiho. U každého z těchto autorů by se našla snaha vytvořit prototypického národního hrdinu (Dumas – čestný a statečný šlechtic či osoba schopná pohybovat se ve vysoce kultivovaném prostředí, Scott – anglický bojovník za tradiční národní práva proti cizákům, tj. Normanům, Jirásek – husita, Gárdonyi – ve všech směrech fyzicky a morálně zdatný bojovník chránící národ a Evropu).

Gárdonyi samozřejmě nebyl autorem jednoho románu, jeho dílo je rozsáhlé, ale pro účely textu není nutné znát celý korpus jeho děl. Jedinou výjimkou je román Neviditelný člověk (Láthatatlan ember, v českém překladu jako Ve stínu hunské slávy). Tento román totiž jasně poukazuje na autorovo místo v dějinách a jeho náhled na ně. Děj je zasazen do doby hunských válek, kdy byl postrachem Evropy Attila, zvaný Bič boží. Gárdonyi byl stoupencem a popularizátorem myšlenky, která má i dnes celou řadu stoupenců, že Hunové byli přímými předky dnešních Maďarů. To by prohlubovalo národní tradici hluboko před desáté století. Zároveň by to dávalo Maďarům slávu pokořitelů Evropy a v kontextu devatenáctého století samozřejmě i bojovníků proti prohnilé a dekadentní římské moci.

Ve stínu hunské slávy
Na románu lze ilustrovat, jak je autor spjat se svým tématem (jednoznačná glorifikace národa a legitimizace jeho politických snah). Gárdonyi je ukázkový příklad autora, který manipuluje v zájmu svého tématu s fakty, autora vycházejícího z vypjatého nacionalismu signifikantního pro celé dlouhé devatenácté století.

Využívá argumentů lingvistických (Hunům vkládá do úst maďarská slova), hudebních (v knize se objeví notový záznam) a samozřejmě národních symbolů (hunské ženy hojně vyšívají vzor tulipánů). Jeho Hunové jsou sice drsní, ale v protikladu s prohnilým Římem čestní a odvážní lidé, kterým navíc nejde pouze o kořistění, ale prohlašují se za zvěstovatele nového řádu a obrody Evropy (vizionářem a vůdcem v jedné osobě je zde samozřejmě Attila).

Zápletka románu se točí kolem mladého řeckého otroka. Oslava národa samozřejmě vyzní lépe, je-li tento nahlížen z vnějšku. Volbou hrdiny se též otevírá cesta k myšlence Hunů-osvoboditelů od otroctví a spojení Hunů s klasickou řeckou tradicí. Ta je příznačně nahlížena pozitivně (v protikladu s tradicí ryze římskou, která „malým“ národům devatenáctého století symbolizovala Germánii a Svatou říši římskou). Mladík se zamiluje do hunské dívky, stává se jedním z nich a účastní se i bitvy na Katalánských polích (kterou autor interpretuje oproti tradičnímu výkladu jakožto hunský triumf – záminkou je fakt, že Attila na bojišti zůstal déle nežli jeho protivníci a již za rok znovu vpadl do římské říše). Nakonec je svědkem smrti Attily a rozpadu hunské moci. Na slávu Hunů ovšem v jeho ideovém pojetí již brzy navážou Maďaři (v románu je tak přímo nazýván jeden z hunských kmenů) – tentokrát už ovšem nikoliv jako zvěstovatelé nového řádu ostře kontrastujícího s prohnilým Římem, ale v doslova mesiášském komplexu ochránců Evropy před mocí Osmanské říše.

Tento stručný exkurz neměl za úkol pouze nastínit děj jednoho v Čechách takřka neznámého románu či dokázat, že Gárdonyi je autorem neodmyslitelně spjatým s dobou, v níž žil a tvořil, a především se svou národností. Hlavním cílem bylo poukázat na to, že jeho díla, z dnešního pohledu velmi schematická a naivní, jsou vhodným materiálem pro interdisciplinární výzkum (historický, literární, sociální, politologický aj.). Z čistě literárního hlediska pak mohu prohlásit, že Gárdonyiho romány (Ve stínu hunské slávy i Egerké hvězdy) nejsou ani tak schematické, jako spíše paradigmatické, jak ukáži dále.

Egerské hvězdy
Egerské hvězdy jsou románem, v němž Maďaři pomyslně vystupují ze stínu svých hunských předků a dobývají definitivně slávy vlastní, stávají se štítem Evropy proti tureckému (pohanskému) nebezpečí (motiv nehynoucí slávy se objeví i v samotném závěru románu ve zmínce o praporcích ukořistěných u Egeru, jimiž se chlubí rod Habsburků, – čtenáři je tak vnucována představa, že to jsou právě Uhry, kdo dal tomuto rodu jeho velikost).

Román je freskou své doby, jeho postavy jsou verbovány z každé společenské vrstvy (např. romantický motiv společensky nerovné lásky, naplněné po velkých nebezpečenstvích dík umu a schopnostem hocha prostého původu), autor je bezmezným pánem nad svými hrdiny i prostředím (a v tomto duchu také z pozice vševědoucího vypravěče komunikuje se čtenářem, když před ním vyjevuje společenské a politické reálie, které však mají vždy podtón blížícího se nebezpečí – jsou připomínány rozpory uherských velmožů, cizost německy hovořících Habsburků, ale i pevnost a odvaha prostých Maďarů.

Gárdonyi provede postavy i čtenáře několika desetiletími, během nichž se odehraje množství dílčích dobrodružství, která jsou od počátku směřována k velkolepě pojaté bitvě u Egeru – k této bitvě směřují v knize dějiny, lidské osudy a konečně i čtenáře. Vše co bitvě předchází je z hlediska vývoje postav pouze příprava. Pro čtenáře se jedná o přípravu také – nejenže získává informace o reáliích a postavách, ale hlavně je na osudech postav postupně citově zainteresován. Tomuto cíli je podřízeno vše – struktura příběhu i způsob vyprávění. Sledujeme několik „epizod“ ze života našich hrdinů, odehrávajících se v různých prostředích a časech. Každá epizoda je přísně ohraničena jak počtem postav, tak místem děje (venkov, hlavní město, Cařihrad) a je striktně dbáno na to, aby děj nebyl nijak komplikovaný, zdlouhavý a aby se v rámci každé z epizod dospělo k jeho relativnímu ukončení. Během těchto epizod se však čtenář seznámí se všemi hrdiny, jak na straně „dobra“, tak na straně „zla“, s jejich motivy i výchozí situací. Poslední dvě části knihy pak všechna vlákna spojí v Egeru, vypravěč rozehrává několik několik dějových linií souběžně a opouští dosavadní jednoduché schéma překážka – její odstranění, které jako by vyskočilo odněkud z románů Karla Maye. Jak May, tak Gárdonyi jsou často v anotacích svých knih označováni za humanisty, většinou s odkazem na čestné jednání jejich hrdinů a jejich častou snahu ušetřit lidské životy, pokud to jen trochu jde – podotýkám, že se jedná o humanismus vzešlý z nacionalismu, a nesmíme tedy být překvapeni, že u obou autorů se setkáme s naprosto negativním vylíčením Židů či naplno vyslovenou myšlenkou o podřadnosti slovanských národů – u Karla Maye např. v cyklu V říši stříbrného lva, o Gárdonyim se v tomto kontextu zmíníme dále.

Bitva
Bitva o Eger je dějovým a emočním vyvrcholením knihy, což také úzce souvisí s konotacemi této události. Bitva je chápána jako akt pozitivní, nejedná se o porušení „řádu“, jak je tomu u války. Naopak, v bitvě se řád obnovuje, simuluje vlastně „boží soud“ nad znesvářenými stranami. Jako takové je jí logicky věnován největší prostor a její fáze jsou dopodrobna propracovány. Dostáváme se k tomu, proč lze tento román považovat za paradigmatický a co jeho paradigmatičnost zakládá. Bitva, potažmo válka, má vždy mnoho rozměrů, nejedná se pouze o střet ozbrojených mas. Bitva je mnohem více střetem sil dobra a zla, nebo lépe: Dobra a Zla (jedná se totiž o boj za národ a ten má nejen v románu Egerské hvězdy náboženský přesah). Nelze ji oddělit od událostí, které ji předcházející, stejně jako nelze pominout to, co následuje po ní. Každý účastník má své místo jednak jako fyzická osoba, jednak duchovně. Jak je tento fakt reflektován na ploše románu?

Bitvu lze popisovat dvěma způsoby. V prvním případě je vypravěč vševědoucí a ví o všem, co se v během bitvy děje. Takový vypravěč si může dovolit střídat panoramatické výjevy se sondami do osudů svých postav (dílčí souboje, zaměření se na zlomové okamžiky bitvy, emočně vyhrocené momenty smrti postav aj.). Strategie takového vyprávění si žádá několik postav, které svými činy a významem přesahují rámec bitvy (vojevůdce, panovník, ale třeba i kazatel) a několik postav, které jsou v bitvě přímo využity (literární obdoba potravy pro děla). To je popis bitvy právě u Gárdonyiho, z moderních autorů se k němu s oblibou uchyluje např. fantasy autor D. Gemmell.

V případě druhém může vypravěč rezignovat na iluzi kontroly nad děním a vševědoucnost, a čtenáře pak bitvou provede pomocí jedné postavy (jen zřídkakdy je postav více či se jedná o uzavřenou skupinku, např. vojenskou jednotku o minimálním počtu členů). To klade mnohem větší důraz na subjektivní vnímání reality. Postava často střídá fáze aktivity a fáze klidu (nalézá uprostřed bitvy jakési oko bouře). Jedná se o postup často patrný u autorů reflektujících světové konflikty dvacátého století (jinými slovy: tento přístup nalézáme tam, kde není v zájmu vypravěče bitvu a válku oslavovat a mytizovat, cílem je odhalit ji jako špinavou a krvavou záležitost, v níž nemá jedinec žádnou cenu).

Gárdonyi využil celou první polovinu své knihy k představení stran Dobra a Zla. Mnohdy se jedná o typizované představy o Odvážném rytířském uherském bojovníkovi a Proradném Turkovi (maďarský bojovník vždy drží své slovo, věří v Boha, jedna z postav dokonce nabízí zajatým Turkům čestný souboj, v němž si mohou vydobýt svobodu, – tento motiv je dokonce dvojitý, protože ukazuje nejen duševní, ale i fyzickou nadřazenost strany Dobra – naopak Turkové, tedy strana Zla, slovo nedrží, podléhají pověrám, dají se snadno oklamat válečnou lstí, ale lsti také proradně využívají k nečestnému boji… Z hlediska devatenáctého století a s ním souvisejícího obrozeneckého hnutí, nejen českého či maďarského národa, je zajímavé zmínit i jazykové prostředky: na straně Zla se můžeme setkat i s odpadlíky, kteří zapomněli jazyk a jsou poníženi doslova na zvířecí úroveň – takové je třeba v knize okamžitě zlikvidovat, vyříznout jako škodlivý nádor, ale kupříkladu i „zbabělci“ z Horních Uher – tedy z dnešního Slovenska. V knize je zmínka o tom, že jednotky z Horních Uher jsou známé svou nespolehlivostí a zbabělostí. Takový obraz obyvatel Horních Uher jakožto zbabělců se nenalézá pouze u maďarských autorů, což by v době, kdy se Slováci snažili o emancipaci, čelíce nátlaku uherské vlády na maďarizaci, nebylo zas až tak nepochopitelné, ale např. i u Karla Maye (cyklus Mahdí , viz též má poznámka o „humanismu“). Tato schematičnost (či přinejmenším zjednodušování) není na škodu – jedná se o naprosto pochopitelný nástroj autora, jakým zpracovává své téma, a navíc se jde o typické prvky historizujícího románu obecně (srovnání např. Normané v protikladu k Anglům v Scottově Ivanhoeovi).

Gárdonyi rozehrává několik epizod, na nichž se v průběhu bitvy o Eger předvede všechna vznešenost i proradnost obou soupeřů. Turek unese dítě, aby jej využil proti Maďarům (lidské drama matky snažící se zachránit své dítě, ale taktéž přesah k tématu janičářů, kterým se v Maďarsku nezabýval pouze Gárdonyi), naopak maďarské ženy se ujímají tureckého sirotka atd. Ukazuje, že Maďaři klidně obětují svůj život za své ideály, kdežto jejich protivníkům jde pouze o osobní prospěch. Evidentně je zde čerpáno z rytířského mýtu, kdy rytíř bojuje za víru, čest, lásku a zemi (v devatenáctém století i za národ – viz poznámka o odpadlících). Tento mýtus byl v maďarském prostředí aplikován již na Huny (viz pasáž o románu Ve stínu hunské slávy). Jedná se tedy o zmnožení významu motivu rytíře jako tradičního maďarského bojovníka a zároveň – v tradičním (tj. původním) duchu – bojovníka proti pohanům.

Egerská bitva byla bitvou o pevnost. Klasické schéma, kdy proti sobě stojí hrstka obránců proti ohromné přesile, zde naplňuje jednak sama historie, jednak autor (abychom parafrázovali Palackého: pokud by u Egeru Turkové neměli přesilu, museli bychom si ji vymyslit). Takováto bitva má určité zákonitosti, liší se od střetu v poli. Již jsem zmínil D. Gemmella. V jeho románech se podobné situace vyskytují poměrně často, stejně jako v celé řadě jiných fantasy děl. Navíc, kupříkladu J. R. R. Tolkien pracoval při popisu bitev ve svých dílech se starými válečnými eposy a bitevní scény v současných historických velkofilmech jsou k nerozlišení od podobných scén ve velkofilmech žánru fantasy. Materiál žánru fantasy tak může být použit (nejen v oblasti bitev) pro zkoumání děl žánru historického – a naopak.

Dojdeme přitom k závěru, že ideální bitevní scéna by měla obsahovat některé základní prvky:
- shromáždění obránců (pokud možno nesourodých či nevycvičených),
- k obráncům se dostávají děsivé zprávy o postupu nepřítele,
- obránci se rozhodují, zda bojovat, či se vzdát (je dobré vyčlenit postavu nebo skupinu postav, které vystupují jako zbabělci a na jejichž selhání o to více vynikne odhodlání ostatních),
- obránci společně proklamují své odhodlání, čtenáři je odhalen zrádce (nikoliv nutně),
- přichází nepřítel, začíná hra slov – obránci seznamují nepřítele se svým odhodláním a nepřítel by měl ukázat svou proradnost (např. porušením válečných zvyklostí) a krutost (pálení usedlostí, mučení aj.),
- obránci podniknou výpad ještě před zahájením samotné bitvy – je třeba získat alespoň drobné vítězství pro posílení morálky,
- je zahájena bitva, nepřítel se prosazuje hrubou silou, obránci naopak svou morálkou a využitím všech zdrojů (nasazení žen do boje – většinou v závěrečné scéně – či použití netradičních zbraní – zde např. rozebrání několika budov na střelivo katapultů apod.),
- nepřítel nasazuje lest a úskok (např. podkopání hradeb, využití zrádce),
- obránci odrážejí útok vedený lstí (často spojeno s obětí na životech některých postav či s napravením zbabělců), zrádci potrestáni,
- blíží se poslední boj, hrdinové se vzájemně utěšují, naposledy proklamují své odhodlání, nepřítel je odhodlán zničit vzdor,
- dochází k poslednímu boji, výsledkem může být vítězství či naprostý masakr hrdinů (závěr ovšem musím mít vždy určitý přesah – oběti boje na straně Dobra nebudou nikdy zapomenuty a v případě, že boj skončil jejich porážkou se stávají symbolem budoucnosti či přímo praporem, pod nímž zvítězí jejich nástupci).

Ne všechny literární bitvy samozřejmě obsahují všechny elementy, ale v případě Gárdonyiho románu tomu tak skutečně je, a díky vypravěčskému umu autora všechny splňují svůj účel, kterým je co největší emoční zaangažování čtenáře a snaha předvést bitvu jako jeden veliký rituál a zdroj katarze. Správné využití těchto schematických prvků a motivů činí z Egerských hvězd, z hlediska podání bitvy, ale i kladné prezentace národa, román paradigmatický, jehož klíčové scény mohou posloužit jako vzor pro rozbor děl napříč žánry i časem.

Kromě popisu fenoménu bitvy u Gárdonyiho by bylo možné věnovat pozornost i mnoha jiným aspektům – obrazu národnostních stereotypů, infiltraci nacionálních a náboženských ideí do umění, společenských a politických podmínek vzniku sledovaného díla či psychologie autora a čtenáře románu... Egerské hvězdy tedy zaslouží naší pozornost i dnes, ačkoliv se nejedná o světoznámé dílo z oblasti „velkých“ literatur. Jelikož se navíc jedná v zemi svého původu dodnes o dílo velmi živé, může sloužit jako výchozí materiál různým komparačním pracím – Egerské hvězdy byly rovněž adaptovány do filmové a komiksové podoby.

 

© Boris Hokr

Diskuse

Vložil: Rob, 08.07.2013 12:00
Gárdonyi, Géza: Egerské hvězdy
Odkaz na dva obrázky popisující mé pocity. Síň slávy: flickr.com. Opevnění: dentaltourshungary.com.
Vložil: Rob, 08.07.2013 11:37
Gárdonyi, Géza: Egerské hvězdy
Předevčírem jsme se vpodstatě čirou náhodou (primárním cílem cesty byly termály) zastavil na Egereském hradě a dojem, kterým na mě zapůsobil ve mě dlouho zůstane. Hrady mám rád, rád zkoumám jejich stavbu obranné možnosti atd... Z tohoto pohledu je Egerský hrad opravdová špička. Když člověk vidí metr... a půl silnou zeď za ní metr široký příkop a následuje další metr a půl silná zeď (vše do výšky 20 metrů) tak přímo fyzicky cítí že bitva musela být opravdu drsná. V tomto srovnání spousta českých hradů působí spíše jako okrasné letohrádky. Co mě, ale naprosto dostalo je "Síň hrdinů" Jednoduchá, strohá místnost, včele deska se jmény padlých obránců, po stranách několik několik velmi hrubě tesaných soch v nadživotní velikosti a pod nimi desky kam pokládají věnce. Neuvěřitelný emocionální zážitek. Viděl jsme několik lidí vycházet se slzami v očích. A to od bitvy uběhlo 500 let!!! Přál bych si abysme i my češi měli nějaký takový symbol ... Knihu si zkusím sehnat přečíst. Pro autora recence Lepší recenzi jsme dlouho nečetl. Je vidět, že toho máte hodně načteno, přemýšlíte a hledáte paraely i tam kde by to jiné vůbec nenapadlo. To srovnání s fantasy je překvapivé, ale naprosto trefné. Dovedu si živě představit, že přesně stejnou síň slávy by fanopušci velmi rádi zbudovali v Helmově žlebu :-).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 5253x

Inzerce