Ježek, Vlastimil: Střepiny chobotnice aneb Národ sobě

Ježek, Vlastimil
Střepiny chobotnice aneb Národ sobě

recenze kultura

Bývalý ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek vydal v den dvouletého výročí vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické soutěže na budovu nové Národní knihovny knihu Střepiny chobotnice aneb Národ sobě.

Vlastimil Ježek: Střepiny chobotnice aneb Národ sobě, Daranus, Řitka 2009
Michal Ajvaz: Druhé město, ilustrace Pavel Čech, Petrov, Brno 2005
Jan Bažant: Knihovna, Paseka, Praha a Litomyšl 2006
Dietmar Rieger: Imaginäre Bibliotheken: Bücherwelten in der Literatur, Fink, München 2002
Miloš Urban: Poslední tečka za Rukopisy: nová literatura faktu, Argo, Praha 2005

Bývalý ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek vydal v den dvouletého výročí vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické soutěže na budovu nové Národní knihovny svoji knihu Střepiny chobotnice aneb Národ sobě. Z velké části se skládá z dokumentů, které autor klade vedle sebe tak, aby co nejvíce zdůraznil svůj pohled na celou kauzu. A ani tam, kde píše jakoby „objektivně“, ještě před vznikem svého sporu s P. Bémem, samozřejmě není a nemůže být nezaujatý. Tak už líčení jeho prvního příchodu do Národní knihovny poté, co mu bylo nabídnuto místo jejího ředitele, je velmi dramatické a podle mne trochu přehnané: „nejpříšernější toalety v Praze byly ještě odpudivější“ než v době jeho studia, okenní rámy byly téměř černé, a korunu jeho zážitku dodala „hromada suti na zaneřáděném dvoře“. Tím si autor připravuje půdu pro líčení sebe sama jako zachránce knihovny (jeho podíl na oživení a zvláště medializaci Národní knihovny ovšem opravdu není možné popírat). Podobných asi trochu umělých kontrastů a gradací je v knize více, ovšem tvrzení z anotace, že v některých fázích dílo „dostává nádech thrilleru a ráz antické tragédie“ především vypovídá o ambicích autora. Jakousi až metafyzickou perspektivu má knize dodat závěrečný, již dříve zveřejněný dopis Václava Havla dceři Kaplického, v níž vizionářsky líčí Prahu už s postavenou Kaplického stavbou, a připomíná, že architekt zemřel v den, kdy i Havel sám „stál před nebeskou branou“. Havlovi se prý často vrací vzpomínka na to, jak „jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval i o respekt k jeho architektonickým vizím“. Kniha se tak pohybuje na hranici mezi literaturou faktu, velmi angažovanou publicistikou, memoáry a snad i fikcí.

Jak už název napovídá, celá kniha se točí kolem imaginární, dosud neexistující knihovny, i když všechny postavy, které v díle vystupují, skutečné jsou. V tomto slova smyslu bychom ji mohli přiřadit k „imaginárním knihovnám“, o kterých píše ve své knize Imaginäre Bibliotheken: Bücherwelten in der Literatur literární vědec Dietmar Rieger. Zatímco ve středověkém pojetí se knihovna nejčastěji jevila jako místo řádu, v novověkém beletristickém ztvárnění knihovny se stále více uplatňovalo pojetí knihovny jako místa podvracejícího řád, či přímo knihovny jako chaosu (či naopak jako místo mrtvolného klidu a řádu), i když podle Riegra se i nyní objevují pokusy o znovuuchopení knihovny jako místa univerzalizujícího (třeba i v rámci dnes hojně rozšířeného zkoumání konceptu „míst paměti“) - u Ježka má být knihovna místem setkávání a akt jejího postavení projevem občanské společnosti a jejího odporu proti zkorumpovaným politikům. Připojme přitom, že nová budova Národní knihovny se dostala do krásné literatury velmi brzy: už roku 2006 vydal profesor klasické archeologie Jan Bažant detektivní román s názvem Knihovna, o němž jeden recenzent vtipně poznamenal, že nám ukazuje, co se honí hlavou akademikovi, leč není prezentovatelné v grantovém projektu. Její děj se z části odehrává ve „zbrusu nové knihovně na Letné“, právě tam také dochází k vraždě, a motiv knihovny je přímou i nepřímou příčinou všeho, co se v románu stane - jak nepřipomenout, že i smrt Jana Kaplického dnes mnozí dávají do souvislosti s budovou knihovny.

Knihovnou, ovšem tou starou, tedy Klementinem, se u nás zabývá v Poslední tečce za Rukopisy také Miloš Urban, a hlavně pak Michal Ajvaz. Ve svém románu Druhé město líčí knihovní fond ve stavu totálního rozkladu, přechodu do přírodního chaosu, v čemž značně předstihuje i Ježkův popis zbědovaného stavu Národní knihovny. Ovšem Ajvaz nepojímá knihovnu jen jako prostor zkázy, ale i coby místo přechodu mezi chaosem a řádem, přírodou a kulturou, tedy nejen jako místo ohrožující řád, ale také jako oblast jeho stálého znovuobnovování.

Klementinum je ovšem tak slavné, že o něm píší i ředitelé cizích Národních knihoven: především té argentinské, jíž řediteloval osmnáct let Jorge L. Borges. V jeho povídce Tajný zázrak stojí knihovník Jaromír Hladík tváří v tvář smrti (jako Havel a Kaplický v Ježkově knize) a je mu poskytnut čas na dokončení jeho úkolu. Jako borgesovský Alef, který obsahuje celý, nezmenšený kosmický prostor, pak působí třeba Kaplického ideál Oka, umístěného v horní části plánované knihovny, ze kterého by bylo možné vidět „katedrálu, Staroměstské náměstí, Klementinum, řeku, horizonty, oblaka, modrou oblohu, sníh, zeleň“. To vše ale zatím zůstává v říši fantazie, a můžeme si o tom nechat jen zdát a - číst si o tom v knihách.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%čtenáři

zhlédnuto 1894x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce