Nad recepcí Jáchyma Topola (2009)

Nad recepcí Jáchyma Topola (2009)

aktualita beletrie česká

Koncem loňského roku vyšly ve švédštině dva tituly Jáchyma Topola. Oba téměř najednou. Noční práce (v překladu Tory Hedinové, nakl. Ersatz) a Zlatá hlava (v překladu Sophie Sköldové, nakl. Rámus)

Nad recepcí Jáchyma Topola aneb Češi jsou ve Švédsku v podezření

Koncem loňského roku vyšly ve švédštině dva tituly Jáchyma Topola. Oba téměř najednou. Noční práce (v překladu Tory Hedinové, nakl. Ersatz) a Zlatá hlava (v překladu Sophie Sköldové, nakl. Rámus). Až na jednu poněkud zapadlou povídku a několik básní (v jednom svazku vydaných též nakladatelstvím Rámus) se jednalo o první uvedení Topola ve Švédsku. A dodejme, že je to jeden z mála současných českých autorů, kteří se ve švédštině objevili. Jak byly Topolovy texty přijaty (tedy necháme-li stranou hojně navštívené autorské čtení)? Recenzí vyšlo něco přes půl tuctu, což ve Švédsku na zahraničního neznámého autora rozhodně není málo. Zdvořilou pozornost věnovaly především Noční práci, hotové furóre napáchala Zlatá hlava.

Recenzenti Noční práce, ač přijali román vcelku pozitivně, nepřinesli svým švédským pohledem na dílo nic moc pozoruhodného. Vesměs představují neznámého autora švédskému publiku, u něhož předpokládají jistá specifika. Namnoze odmítají povrchní marketingovou značku „rockový román“, protože: „Je to – s týmž důrazem na obě slova – magicky realismus. Fantaskno, jenomže prokládané. Ponor do politických podmínek, který však nikdy neodmítá bezmeznou suverenitu fikce. Noční práce, jež jde vstříc snům na denním světle vyhaslým a vzpěčuje se chladně nesmiřitelné skutečnosti“ (Jan Karlsson, Kristianstadsbladet, 30. října 2008). Reprezentativní ukázkou těchto anotačních recenzí, jež počítají se švédským předporozuměním, budiž následující výstřižek: „Literatuře Jáchyma Topola bychom v naší jazykové oblasti měli věnovat pozornost. Tady, kde většina lidí žije, a už dlouho, jako v chráněné dílně. Topolova literatura je závažná, tam se neproblematizuje to, jak se obyvatel elegantní vilové čtvrti cítí stísněně a znuděně. To jméno si zapamatujte“ (Eva Björnbergová, dagensbok.com, 21. října 2008). Dalo by se říci, že recepce Noční práce vypovídá především o způsobu, jakým se recenzenti zahraniční literatury vyrovnávají se zcela neznámou literaturou, knihou, jejím autorem. Převyprávění děje, několik žánrových nálepek, jedna dvě věty obrazného a odměřeného hodnocení...

O spletitých cestách mezinárodní literární recepce však daleko příznačněji svědčí případ Zlaté hlavy. Naplno se zde ukazuje, že to, jakou má recepce zahraniční literatury (v našem případě ve Švédsku) vlastně výpovědní hodnotu, není navzdory výše řečenému vůbec jasné. Vypovídá o přeložené knize? O autorovi a zprostředkovávaném kontextu? O překladu, ať už na rovině lingvistické či na rovině mezikulturní komunikace? Ale kdepak. Případ Zlaté hlavy naznačuje, že vypovídá především o kontextu přijímajícím, a to na osobní a ideové rovině recenzentské; tématem recenzí zdá se býti zvláště ono švédské předporozumění, jež rozporuplný text Topolův pouze aktivizuje. Nuže: románový fragment z Mongolska je ve švédském vydání doplněn rozhovorem, jejž s autorem vedl Petr Placák. Recenzentka si za odrazový můstek zvolila jednu z replik. Topol vzpomíná na sovětské tanky v Praze v srpnu 1968 a dodává, že tehdy začal hluboce a intenzivně nenávidět sovětský komunismus.

K tomu Inga-Lina Lindqvistová: „Jáchym Topol [od té doby] místo sovětského komunismu začal zkrátka a prostě nenávidět Rusy. Rusové znásilnili krásné Mongolsko – a mongolského protagonistu soustavně znásilňuje hrbatá Ruska, jejíž podnapilý otec mu vypíchne oko. […] Mongolsko nabízí spisovateli veškerý prostor, jejž potřebuje, aby mohl dát otevřený průchod své nenávisti vůči Rusům. Školy a zdravotní péče není ani tak lidské právo, nýbrž výmysl zlých Rusů, jak nalákat ryzí Mongoly, aby slezli z koňského hřbetu. Stručně řečeno: rasistický manifest v elegantním literárním hávu“ (Aftonbladet, 30. října 2008). Téhož dne, ve zcela jiném deníku, zcela jiný recenzent, tatáž recenzovaná kniha: „Kdybych choval důvěru v to, že jsou naši ochránci komunismu schopni se vžít nejen do mocenských struktur světa ideologií, ale touž měrou i do lidských osudů, tuto knihu bych jim doporučil. Ale nejspíš by ji z pevných ideových a hluboce zakořeněných důvodů odvrhli jako – v nejlepším případě dobře napsaný – pamflet. Co sejde ve jménu velké věci na nějakém tom oku? Slepí jsou přece všichni ti ostatní!“ (Jan Karlsson, Kristianstadsbladet, 30. října 2008).

Tolik tedy k událostem nedávným. Abychom recepci mezinárodní (opět: v našem případě švédské) recepce domácí literatury ještě dále zproblematizovali – a zapředli do ní též časový aspekt a proměnu české i švédské společnosti – dodejme, že v roce 1929, za zcela odlišné kulturně-politicko-historické situace, vyšla ve Švédsku antologie Čeští vypravěči (Tjeckiska berättare). Obsahuje tři texty tří autorů: Aloise Jiráska Do Němec, Antonína Sovy Pankrác Budecius, Josefa Knapa Réva na zdi. Pozoruhodný je důvod výběru Jiráskovy povídky. Z korespondence překladatele Emila Waltera, toho času kulturního atašé ve Švédsku, a Josefa Knapa se dozvídáme, že Ellen Westerová, překladatelka do švédštiny, vybírala mezi vícerem titulů, „ale rozhodne se patrně pro povídku Do Němec, jednak proto, že si myslí, že je dobrá, za druhé odpovídá rozsahem a za třetí není v ní nic protiněmeckého, tedy z politicko-propagačních důvodů, poněvadž prý ‚Češi jsou ve Švédsku v podezření, že Němce nemají rádi‛“.

© Ondřej Vimr
článek vyšel v literárním obtýdeníku Tvar, 4/2009, s. 13.
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce Tvaru

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3327x

Inzerce
Inzerce