Krátce charakterizovat debut německého spisovatele Thomase Pletzingera (*1975), jehož název by se dal přeložit jako Pohřeb jednoho psa, vůbec není snadné. Románu nechybí napětí, ač není přímo detektivní, baví, ale není humoristický. Nutí k zamyšlení a udivuje mnoha postřehy – zde se téměř blížíme k filosofii... Navíc nemalá dávka psychologie a problesknutí magického realismu. Bildungsromán? Možná i tak by se na dílo dalo pohlížet. Jeho hlavním tématem je láska a její podoby, ale nálepka milostný by byla zavádějící. Jakékoli stručné označení bývá zkrátka vždycky zjednodušující, bude proto lepší se do knihy ponořit.

„Píšu, protože píšu vždycky, když věci začnou být komplikované.“
Dvaatřicetiletý etnolog Daniel Mandelkern, toho času zaměstnaný jako novinář, se z Hamburku vydává k Luganskému jezeru, aby napsal rozhovor se zde žijícím autorem slavné dětské knihy Dirkem Svenssonem. Z plánované krátké návštěvy se stává několikadenní „vystoupení z času“, během něhož Mandelkern postupně odhaluje minulost podivínského spisovatele, a zároveň se pokouší ujasnit si svou vlastní životní situaci, především vztah s manželkou Elisabeth (má se k ní vůbec vracet?)

Román převážně tvoří neuspořádané Mandelkernovy zápisky z pobytu u Svenssona. Zachycuje v nich svá setkání a zážitky ve spisovatelově domě (zároveň s ním je zde na návštěvě tajemná finská lékařka se svým synem, jejíž vztah ke Svenssonovi dlouho není jasný), stejně často se však vrací i ke své minulosti. Záznamy jsou velmi osobní a je zřejmé, že se jejich autor především snaží shrnout a zpřehlednit skutečnost, do níž se zaplétá. Nezapře se přitom jeho etnologické vzdělání a založení – svůj pobyt u Svenssona označuje s mírnou ironií jako „zúčastněné pozorování“, a i do vzpomínek vkládá poznámky, vysvětlivky a upřesnění v závorkách; zachycuje vlastní pocity, letmé dojmy, útržky obrazů, ale i zdánlivě nepodstatné detaily (náhodně přečtené nápisy apod.). Vytváří tak zvláštní, proměnlivý, osobitý lyricko-epický styl, který čtenáře neustále překvapuje a baví.

„Svensson sbírá střepy a skládá si z nich svět, který by dokázal snést.“
Mandelkern se sice neodhodlá spisovateli položit připravené otázky, za to se náhodně dostane k ukrytému rukopisu, kde Svensson vypráví část své minulosti. Obsah rukopisu se dále prolíná s Mandelkernovými vlastními texty, čtenář odhaluje střídavě minulost dvou mužů, kteří se navzájem v mnohém liší a v mnohém podobají. Mandelkern postupně zjišťuje, proč má Svenssonův umírající (mluvící!) pes Lua jen tři nohy, proč se kohouti, které Svensson chová ve vraku modrého fiatu, jmenují William Wordsworth a Robbie Nash, co nutí spisovatele uzavírat se před světem a současností a jak to vše souvisí s Finkou Tuuli. Zajímavé je, že ačkoli mají jeho a Svenssonův příběh rozdílnou formu i děj, nápadně se v nich shodují některé detaily a Mandelkern se při čtení rukopisu chvílemi se spisovatelem ztotožňuje.

Přestože se jedná o debut, je zřejmé, že autor má za sebou určitou životní zkušenost, která z textu vedle jeho vzdělání a fantazie vysvítá (ne náhodou jsou hlavní postavy přibližně v autorově věku). Román je velmi „současný“: odehrává se v roce 2005, vyprávění se týká přibližně předcházejících deseti let. Především ve Svenssonově rukopisu jsou dobře zachyceny fenomény doby, což působí velmi autenticky, mimo jiné se dozvídáme, jak postavy prožívaly 11. září 2001. Navštěvujeme s nimi různá prostředí (kromě Německa a švýcarsko-italské hranice také Brazílii, New York či Finsko), musíme se vyrovnat se vsuvkami v nejrůznějších jazycích, text zpestřuje i švýcarská němčina. Především brazilská chudinská čtvrť je vylíčena tak, že ji čtenář téměř „prožije“. Román příjemně střídá reflexi, popisy a úvahovost s dějem a akcí; je psaný s nadhledem, ale dovolí si i trochu symboliky a patosu.

Nápadný je kontrast mezi charakteristikou hlavní mužských a ženských postav: Mandelkern i Svensson jsou (dle Mandelkernových vlastních slov) „zvláštní“, ale pro čtenáře pochopitelní – dívá se na události jejich očima. Naproti tomu ženy (Tuuli a Elisabeth) vystupují jako milované, ale záhadné, nepochopitelné a nepředvídatelné bytosti. Co se týče dětí, ty působí už téměř jako z jiného světa.

Nakladatel uvádí, že kniha „vypráví o třicátnících naší doby, kteří procestovali mnoho míst, aniž by se někde cítili doma, kteří vyzkoušeli všechno možné, své místo však nenašli, kteří měli velké plány, nakonec se však museli spokojit s málem.“ Vyprávění jako by naznačovalo, že na tomto světě je možné cokoli, ovlivnit či pochopit však můžeme jen málo co, a zcela jistě ne to ze všeho nejzáhadnější - lásku.