(Str. 11)

6. srpna 2005
(A kdo přesně je Daniel Mandelkern?)

Elisabeth vyžadovala rozhodnutí, a já opustil náš byt bez odpovědi. Takhle to nejde. Letadlo z Hamburku do Milána mi letí až za hodinu. Sedím samotný a strašně unavený v hale u východu 08 (z druhé strany letištní plochy borovice na okraji niendorfského lesa). U východu 07 vtipkují dvě italské manažerky. Vstávám, musím se hýbat, abych neusnul. Trochu dál o chodbu níž stojan s časopisy: kupuju Süddeutsche Zeitung, kupuju pohled (motiv: letecký snímek Volksparkstadion Hamburg, 1999), všimnu si zápisníků značky Semikolon. Ty jinak mají jedině v papírnictví vedle Vysoké školy výtvarných umění na ulici Lerchenfeld, což je vždycky výlet na celý den, takže si kupuju rovnou tři. Kupuju cigarety. Začínám teď zase kouřit, kuřáci jsou totiž podstatně méně plodní, jejich spermie nemají takovou výdrž (kuřácké spermie to někdy vzdají). Od mé poslední krabičky cigarety podražily. U automatu si kupuju kafe a vracím se ke svému východu, strhnu celofán ze zápisníku a zaznamenám si svou únavu a bolest hlavy. Potom zaznamenám titulky Süddeutsche Zeitung z 6.–7. srpna 2005:
„Císařský řez – riziko“
„Šílené přemisťování: rychleji, výše, dále, nesmyslněji“
„V miniponorce na dně moře dochází kyslík“.
Píšu, protože píšu vždycky, když věci začnou být komplikované. Jsem sám, mohl bych si zapálit. Mohl bych hodit zápisníky do koše vedle (červeně zeleně modře označený tříděný odpad). Měl bych se zvednout a vrátit se, vrátit se ke své ženě.

(str. 34)

Město už zase funguje, odpadky se zase vyvážejí, po magistrále Brooklyn-Queens Expressway se zase smí jezdit a směle jezdí. Sutiny jsou odklizené, už se nepátrá po přeživších. Tuto noc je mým cílem zbavit se posledních střepin posledních týdnů, takže zavírám zvenku dveře a kupuju si ještě jedno pivo u Giacoma. Jsou chvíle, kdy už je všeho tak akorát, takže u nájezdu zastavuju taxík a říkám, Enid’s, načež se řidič otočí a ptá se, proč chci navštívit jeho matku, a když na něj nechápavě zírám, dodává, to byl jenom fór. Skvělej fór, ty taxikářskej kovboji v klobouku, pomyslím si, dneska nemám náladu na fóry, dneska mám náladu se jednou provždy se vším vypořádat. Lua je černý, navzdory velikosti se může nepozorovaně schovat na podlaze taxíku, čeká na obrubníku a naskočí do vozu, když se otevřou dveře. Opakuju, Enid’s, ten bar prosím, Manhattan Avenue, hned příští výjezd, a aby se dál nevyptával, ale dál poslouchal country, jako bych tam nebyl, tak mu povídám, šlápnul jsem na hřebík, gangréna, to je pak i nejkratší cesta moc dlouhá. Chápu, taxikář na to, má matka, budiž jí země lehká, se jmenovala Enid, tak proto. Před sedmnácti lety ji se sedmi nákupními taškami v ruce přejelo auto, u Zabarʼs na Upper West Side, v den mých narozenin. Pákistánský taxikář. Ty tašky byly kvůli mé oslavě narozenin. Really?, ptám se. Really, říká on, proto jsem se stal taxikářem, Pákistánci a Indové a negři jezděj jako Taliáni. Jsem v provozu, abych držel ulice čistý. Really?, ptám se. Really, říká on, a mimo to prý po smrti matky prostě přestal chodit do školy, Holy Lord, to je teda náhoda, někdo, kdo v den jeho narozenin a na výročí smrti jeho matky chce do baru, co se jmenuje Enidʼs. Jestli by mu nevadilo přestat pořád mluvit, ptám se, mám svoje vlastní problémy. Taxikář si sundá ten svůj kovbojský klobouk, pohlédne do zpětného zrcátka, není o moc starší než já, za normálních okolností dělí v New Yorku taxikáře a zákazníka jazyková bariéra, což je pro oba bezpečnější. Dnešní taxikář je však podle štítku nějaký Jack Vonderlippe, jeho přepážka z plexiskla je polepená hvězdami a pruhy a obrázky newyorských hasičů a policie, New Yorkʼs Finest. Newyorský taxikář, co se jmenuje Vonderlippe, a na zrcátku se navíc pohupuje vlaječka s nápisem Donʼt mess with Texas – not even in NYC!

Loknu si ze své plechovky, Vonderlippe se na mě dívá zrcátkem. No open containers in the car, cituje mdlým hlasem, no open containers, no animals, no weapons, pokračuje Vonderlippe, a zákon má za sebou. Zákony jsou momentálně v módě, Lua zaštěká. Já tu plechovku ale už nemůžu zavřít, říkám, a Vonderlippe prohlásí, že mě kvůli psovi stejně musí vykázat z vozidla. No dobrá, říkám, tak se nedá nic dělat, někdy není cesty zpět, co je jednou načaté, je načaté, přinejmenším pokud jde o plechovky. Vonderlippe zapíná výstražná světla a vpůli Brooklyn-Queens Expressway zajíždí k pravé krajnici. Nemohl byste mě aspoň vysadit až u dalšího výjezdu?, ptám se, ale Vonderlippe jen zavrtí hlavou, tady a teď není čas na kompromisy, takže s Luou vystupujeme. Vonderlippe okamžitě vyráží a nechává nás i s plechovkou uprostřed mostu nad brooklynskými střechami, good luck with your foot, vyřvává okénkem. Happy birthday, kreténe, křičím já a chci za ním hodit plechovku, ale přehnané reakce způsobují v těchto dnech leda nepříjemnosti. Koneckonců přece nemám hřebík v noze, říkám si, mám střepinu v srdci, no bože, tak tedy půjdu pěšky.

(str. 172)

Dnes je mimořádný den, dnes musí začít téct voda. Ráno zašlapávám mravence a pavouky, zametám v pokojích i na dvoře, piju pořádně sladké kafe. Zhubl jsem, zvracení a průjmy už mám za sebou, celé noci jsem probděl vleže vedle záchodu. Na zápěstích teď nosím náramky přátelství, jako všichni Evropané ve Fundação Ajuda, pro zdraví, pro štěstí. V jedenáct nasedáme s Felixem do pick-upu a jedeme do města. Naposledy kupujeme pitnou vodu v kanistrech, tři pytle betonu a dvě železné tyče jako poslední schůdky na naši vodárenskou věž. Kupujeme pivo a lahev šampaňského. Jsme s Felixem slušně sehraní, řežeme, tesáme, přitloukáme. Ve dvoře stojí bosky ve frontě hladoví, je feijoada s rýží, oi, gringos říkají nám s Felixem. V půl dvanácté jsou tyče zohýbané, takže jsou z nich provizorní schody, čtrnáct kovových stupínků až úplně nahoru, poslední dva upevňujeme okolo dvanácté. Testujeme úchyty, spouštíme čerpadlo na zkoušku bez vody. Pak je věž hotová, potřebovali jsme na to dva měsíce, velký plechový sud na čtyřech nohách, zalitý v betonu a šest metrů vysoký. Stojí uprostřed Rua do Lixo, proti sračkám téhle čtvrti, proti otravám, proti bakteriím, proti umírání dětí. Dva měsíce Felix jezdil dennodenně pick-upem do města a za evropské peníze pořizoval beton, trubky, dřevo, drátěné pletivo. Vodovod nelegálně prochází polem mezi Rua do Lixo a Seraverde, čtyři sta metrů umělohmotného potrubí pod dvaceticentimetrovou vrstvou prachu, najatí dělníci ho tu za soumraku zakopali, na městské vedení je připojeno neoficiálně, strážník Santos mohl za přátelskou pozornost práce na vodovodu laskavě přehlédnout, meus amigos. Čerpadlo běží na naftu. Za nepatrný příspěvek, compadres, řekl Santos, to všechno jemu ani jeho psu Lulovi vůbec nebude nápadné. Všichni pomáhali: David umí svářet, já se naučil míchat beton, Felix dokáže viset na lešení a dirigovat dělníky, v ruce knihu, Water-Supply-Systems for Home Farming od Williamse a Steynmana, str. 27 až 35, všechno prostě asi tak krát tři.

Dnes je rozhodující den, dnes Seraverde zmodrá nebo zčervená, dnes se v celém státě Pernambuco konají volby. Modří a rudí rozestavěli na městská prostranství modré a rudé trios elétricos, tahače s pódii a reprobednami, ulicemi projíždějí rudé a modré volkswageny brouky s megafony, ohlašují rudou a modrou slavnost: dnes večer pivo zadarmo a fohor, dnes večer alkohol! Volte modré! Volte rudé! I na Rua do Lixo se rozhoduje, objevuje se Pitú a sliby výměnou za hlasy: když nás zvolíte, meus amigos, dostanete dva pytle betonu každý! Okrskář Santos je kandidát rudých za Rua do Lixo, Strana pracujících PT, na zdech, autech a kárkách zapřažených za osly je on a jeho knír vidět na obrázcích. Ptám se: Proč zrovna ten policajt?, a Felix odpovídá, protože Santose každý zná, všichni mu už platili. Někdy odpoledne Santos ještě jednou korzuje ulicí Odpadků, černý pes Lula! Pojmenovaný po budoucím prezidentovi země, tvrdil, Lula da Silva, zapamatujte si to jméno! Černý pes má kolem krku červenobílý šátek, v barvách Partido dos Trabalhadores. Když mě budeš volit, compadre, nechám ti pokrýt barák, compadre, kvalitní tašky! Modré a rudé děti si hrají na válku, jejich otcové popíjejí třtinovou pálenku, cachaçu. Vsadíš si, Svenssone?, ptá se Felix, a já sázím naše duše a dvacet dolarů na rudé. Kolem poledne zařízne Felix dvě kuřata, od Davida se naučil umění rovnoměrně s nimi zamávat a precizně je setnout malým sekáčkem. Den oslavíme česnekovým kuřetem s koriandrem a novým kořením, strkáme rozpůlené stroužky česneku do sedmasedmdesáti zářezů po noži. Ve čtyři si matky vyzvednou děti a příděly sušeného mléka, v pět se zavřou těžká železná vrata. Padre v kšiltovce odříká večerní modlitbu, otevře lahev vody a rozdá skleničky. Všichni sedí u kulatého stolu na dvoře, padre, David, Ailton, Lucinda, Cris, Felix, Svensson, Ivan. Urinating is good for you, prohlásí padre po třetí sklenici vody. Dnes je mimořádný den, dnes hrají v rádiu Girl from Mars, dnes sem vítr zanáší merengue a fohor z trios elétricos, dnes se uprostřed modlení a přípitků ozývá tiché zaklepání na ocelová vrata Fundação Ajuda de Nossa Senhora. David otevře, a v prachu Rua do Lixo stojí malá světlovláska s batohem a bez bot. Jsem Tuuli, říká, jsem tu dobrovolně. V ulici Odpadků to vře. Je temno, na rovníku spadne každý večer noc jako opona. Vlevo poušť, nad námi nebe, na zelených pahorcích východním směrem město, kde bydlí bohatí, jejich pouliční lampy, světla jejich aut. Na kladkostroji visí kbelík s pivem a mísa se studenými zbytky kuřete. Tuuli rozdává skleničky jako někdo odtud. Všichni odešli, David hlídkuje kolem zdí, zbyli jsme jen Felix, Tuuli a já. Z města sem teď doléhají proslovy o Rua do Lixo, Santos slibuje pořádek a pokrok, Ordem e Progresso pro Rua do Lixo, k tomu lahev Pitú za každý hlas. Merengue prosycuje vzduch, hudba je stále hlasitější, hovor, řev. Nad chatrčemi leží dým ze stovek ohňů, hořící plasty a hlína. Na prázdné pláni mezi skládkou a autobusovým nádražím, které tu říkají Vražedné pole, vztekle štěkají toulaví psi, lidé zpívají a nadávají. Za posledních pár měsíců tu zastřelili tři lidi a čtyři zapíchli. Rudí střílejí po modrých, modří zapichují rudé, chudí se zabíjejí mezi sebou. Před dvěma týdny někdo vystřelil na Felixe, když v modrém tričku seděl na lešení a kouřil, ale onen někdo strefil jenom plechový kbelík vedle. Modří budou rozdávat maso a pivo, proslýchá se, rudí zase mají lepší hudbu. Sem tam k nočnímu nebi vyletí rakety, vlevo červené, vpravo modré. Šampaňské pro všechny, říká Felix a otevírá pivo. Vodojem stojí, na dřevěném poklopu je místo pro tři lidi. David ještě pořád obchází podél zdí, zdola je slyšet jeho hvízdání. Tuuli sedí mezi Felixem a mnou, houpe nohama nad ulicí Odpadků, jí kuře s česnekem a olizuje si prsty a rty. S Felixem ji pozorujeme, jak si balí cigaretu a pije, sledujeme její prsty, její zápěstí bez barevných náramků, sepnuté vlasy, posloucháme její finskou němčinu, vidíme ji pít a smát se a zpívat, zamilováváme se dobrovolně.

Jestli ta voda teď nepoteče, volá Felix zdola do rámusu motoru, vypadá to špatně. Teče? S Tuuli ležíme na věži v úkrytu, Tuuli balí další cigaretu. Křičím: Ne! Nic! Safados! Hudba na náměstích před hodinou utichla. Felix a já se střídáme v chození pro pivo a pokusně startujeme čerpadlo. Je po proslovech, chudí se vrací zpátky do špíny, s plnými břichy a opilí, jásají, pokřikují, rvou se. Rudá! Santos! Modrá! Gonçalves Meirinho! Uléhají do tmavých koutů na ulici Odpadků a spí. Za skládkou vyjí psi z pouště, občas se ozve výstřel, někdy pozdravný, někdy varovný. Slabá linie na obzoru prozrazuje světovou stranu, za hodinu vyjde slunce. Tuuli schovává žhnoucí oharek ve svých malých dlaních, aby ho nikdo neviděl. Z trubky ani neukápne. Nic, volá Tuuli, nic! Felix vytáhuje nahoru další pivo. Macumba je brazilská forma vúdú, prohlásí, když se jeho hlava dostane nad okraj věže, teď použijeme magii! V ruce drží volební plakát Santose a jeho kníru, José Santos Tourão Splitter je tam natištěné, Partido dos Trabalhadores. Má někdo oheň? Tuuli sáhne do kapsy, Felix se postaví na dřevěný poklop vodojemu a přidrží zapalovač u Santosova jména, pak u jeho obličeje. Plakát začne hořet a září ve Felixově natažené ruce. Macumba!, volá Felix a spálí si prsty. S vodou, směje se, by se to nestalo, compadre!

David! David! Někdo buší na železná vrata Fundação Ajuda de Nossa Senhora a dovolává se Davida. Probudím se. Tuuli leží s hlavou na Felixových prsou a nohama mně na břiše. Začíná svítat. David, huláká někdo před zdmi Fundação Ajuda de Nossa Senhora, DAVI bez D, pak se ozve klapot oslích kopyt a zvuk kol odjíždějícího vozíku v kamenitém prachu. Vzbudím ty dva, ze dvora je slyšet Davidův svazek klíčů a pochmurné zaštěkání nějakého psa, pak náhle Davidův povel, rychle! Rychle! Felix a já málem spadneme z věže, protože David nemá daleko ke křiku, jinak nekřičí nikdy. Tuuli je nám v patách. Přeběhneme čerstvě zametený dvůr, já zakopnu o kozu a narazím si koleno. David stojí ve vratech dokořán, v ruce svou pistoli Heckler & Koch. Před vraty leží muž. Všude krev: na schodech, na zdi, na ocelových dveřích. Ten člověk se pochcal, nic neříká a nekřičí, tiše sténá, na rukávech prach a tmavá krev, z cuckovaté díry uprostřed břicha světlejší krev. Rudé stranické triko je roztržené a nasáklé. Chlupy na horní části těla se k sobě lepí jako peří racků v naftě. Leží v krvi a skelnýma očima se dívá na Felixe a na mě. Někdo tomu chlapovi ustřelil kus břicha a položil ho na práh Fundação Ajuda de Nossa Senhora, stopy káry je ještě vidět. Vedle něho stojí velký černý pes, olizuje muži pot z obličeje. Pes má uvázaný červený šátek, jeho řetěz se válí za ním ve špíně, srst je potřísněná od krve, pocákaná krví. Maria Panno, vypraví ze sebe David, to je Santos! Doprdele, říká Felix, rychle! Co rychle?, ptá se Tuuli. Já říkám: auto. Můj strach jako ledová voda. Musíme do nemocnice!
Moment, říká Felix.
Co?
Stejně to přece nezvládne, ne? Je už mrtvej, ne?
Dýchá, nevidíš?
Je to Santos.
To je přece ukradený, kdo to je.
Santos je úplatnej hajzl.
Chceš ho nechat vykrvácet?
Dělá tu všem ze života peklo. Brání tomu, aby se sem dostala voda, podívej se sakra na to, nechtějí ho odprásknout pro nic za nic.
Prosím? Běž pro pick-up, Davide, dělej!
Jo. Má tu nepřátele. Dej mi tu pistoli, Davide.
Zešílel jsi? Chceš si tu hrát na mstitele chudých?
Santos je čurák a je postřelenej, musíme ho zbavit utrpení.
Jsi blázen, Felixi?
Stejně se z toho nedostane, musíme ho zbavit utrpení.
Ten chlap musí do nemocnice!
Zastřelím ho. Akt milosrdenství.
Felixi, přestaň s těma pitomostma.
Uhni.
Felixi!
Zastřelím ho.

Felix zvedl pistoli a přiložil ji policajtovi k hlavě, já se mu pověsil na ruku. Zápasili jsme. Heckler & Koch vypálil. To byla jenom legrace, člověče! Já klečel ve špíně, Felix stál vedle mě, z pistole vystupoval jemný kouř: Felix minul Santose a místo něho trefil psa. Měla to být legrace, Svenssone! Ty idiote! Po té ráně jsme vystřízlivěli. Cestou ke státní nemocnici na Avenida Osvaldo Cruz teď pick-up kličkuje mezi chatrčemi a vyhýbá se jámám, objíždí spící těla a probouzející se psy. David troubí, David řve, David přidává plyn, až odletují kamínky. Vzadu na nákladové ploše drží Tuuli Santosovu hlavu v dlaních, zkorumpovaný okrskář a místní kandidát za Stranu pracujících zavřel oči a dýchá slabě a rychle. Lula leží s hlavou v Santosově blízkosti a pohne se, jen když pick-up poskočí na zpomalovacím prahu. S Felixem jsme ho taky dotáhli do auta, kožešinu ze sedaček jako podložku. Jehněčí kůže i pes i kandidát jsou nasáklí krví. Felix a já máme z velkého psa zdravý respekt, Felix na postřelené zvíře pro jistotu míří zbraní. Tuuli s prstem na kandidátově krku se na mě podívá a usměje se, já se usmívám zpátky a ptám se sám sebe, proč se usmívám. Máme těžce zraněného policajta v autě, pistoli v ruce, polomrtvého psa na kožešině. Uvažuji o otiscích prstů a stopách po střelném prachu. Třesknutí výstřelu nám ještě zní v uších. Když jsme před třemi minutami znovu otevřeli oči, ležel kandidát pořád ještě ve své krvavé louži, oči zavřené a rty stisknuté v očekávání smrti. Pustil jsem Felixovu paži s Davidovým Hecklerem & Kochem a vstal jsem, přestali jsme se prát. Felix se pokusil vysvětlit svůj vtip: nechtěl přece toho chlapa zastřelit, samozřejmě že ne! Legrace, Svenssone, legrace! Rána vyšla sama od sebe, vysvětloval Felix, za žádných okolností by nechtěl doopravdy vypálit. Je potřeba vědět, kdy legrace končí, řekla Tuuli nakonec. Lula ležel v prachu, levou přední packu nalomenou nebo zlomenou nad kloubem. Těžký policajtův pes se dezorientovaně a bezmocně pokoušel postavit na nohy, nevydal při tom ze sebe ani hlásku, žádný štěkot, žádné kňučení, nic. Při každém pokusu vstát položil dříve nebo později na zem levou přední tlapu, kost se však stále znovu vylamovala, noha byla spojená se zbytkem těla jen kůží a šlachami. Kandidátův pes pokaždé upadl na stranu a nakonec zůstal ležet. Krev zvířete se mísila s lidskou, v prachu měly stejnou barvu. Pomozte mi, řekla Tuuli a položila Lulovi ruku na těžkou hlavu. Vzala jeho nohu kývající se sem a tam, a ovázala ji šátkem, který měl pes na krku. Santos mezitím pořád nechtěl přestat dýchat, upnul se na život, na psa a možná že i na Tuuli.

Ten muž umírá, říká Tuuli s prstem na tepně kandidáta, rychleji! Projíždíme hlavní ulicí Seraverde, bary zavírají nebo už zase otevírají, červené a modré papíry poletují uličkami a zachytávají se ve stromech, všude se válí střepy, všude se v odpadcích hrabou psi, metaři zametají, kolem se prochází prase. Trvá nám to moc dlouho. David troubí a porušuje přednost v jízdě, mezi lucernami visí červené girlandy a modré papírové květiny. Žluté světlo nad tím vším bledne, když se dostáváme k nemocnici, bungalovu osvětlenému zářivkami. David zastaví na akutním příjmu a křičí, oi! Edson! Ošetřovatelé pick-up znají, vozí vážné případy z ulice Odpadků, problémové porody, záněty, postřelené. Znají Felixe a Davida, oni platí penězi z nadace, oni platí vždycky okamžitě. Jeden ošetřovatel tlačí ze dveří kovové lehátko, oi, David, meu irmão! Oi, gringos! Za skleněnou stěnou telefonuje lékařka v gumových rukavicích, kouří. Ve čtyřech přestěhujeme Santose na lehátko, už nesténá. Lékařka je dobrovolnice z Birminghamu a svítí Santosovi baterkou do očí. Ležel u dveří, říká David, někdo ho postřelil a položil na práh, safado. Lékařka zašlápne cigaretu, dneska je tu peklo, dneska tu řádí kudly. To je Santos, říká Felix. Ano, říká lékařka a přiloží Santosovi stetoskop na nezakrvavené místo na krku. Máme tu deset lůžek, dodá a zavře obvodnímu komisaři a kandidátovi PT skelné oči, we cannot work wonders for everyone.

Policii jsme řekli skoro všechno, David tlumočil. Psa a výstřel jsme zamlčeli, Heckler & Koch leží v přihrádce v pick-upu. Tuuli s doktorkou vykouřila cigaretu, podepsali jsme protokoly a mohli jsme jít. Zbytek vyřídíme zítra, gringos, říkali policisté, zastavíme se. Na Rua do Lixo bylo rozhodnuto. Rudá je mrtvá, prohlásil Felix, ať žije Modrá! Na Vražedném poli opět vyhrává merengue a fohor z Trio Elétrico. Já, který mám čtyřiadvacet hodin Modré a Rudé v kostech, nevěřím svým očím a uším. Ulice Odpadků se probouzí, jako by se nic nestalo. Křičí děti stejně nahlas jako včera? Kdákají slepice a mečí kozy? Zvedají muži ruce na pozdrav? Oi, gringos? Zvedají lahve? K tomu do taktu kostelní zvon? Máme věřit na macumbu? A tam nahoře na obloze, to jsou supi? Lula pořád ještě leží na nákladové ploše, a já, se svým prvním mrtvým v kostech, sedím vedle zvířete a polykám slzy. David parkuje před vraty, snášíme těžkého psa na oschlou ovčí kožešinu doprostřed dvora. Lula má zavřené oči, neštěká a už ani nekňučí, noha mu přestala krvácet. Už nemůžu. Ptám se sám sebe, jestli Lula přežije, ptám se, jak bez tekoucí vody omyjeme krev. Přemýšlím, jestli nás policisté budou považovat za vrahy, až bude zítra pokračovat vyšetřování, až objeví vodovod, až připadnou na naši pistoli Heckler & Koch, až u nás ti velcí policisté najdou Santosova psa. Sundám Lulovi řetěz z krku a doufám, že zmizí, jenže Lula zmizet nemůže.