Jelinek, Elfriede: Milovnice

Jelinek, Elfriede
Milovnice

recenze beletrie zahraniční

Na knižní pult se již podruhé – tentokrát v upravené podobě – dostává román rakouské spisovatelky a dramatičky Milovnice, kterým v roce 1975 upoutala pozornost literární kritiky.

Pach lidské zkaženosti
Elfriede Jelineková
: Milovnice, přeložila Jitka Jílková, Mladá fronta, Praha 2008, 176 stran, druhé vydání

Na knižní pult se již podruhé – tentokrát v upravené podobě – dostává román rakouské spisovatelky a dramatičky Milovnice, kterým v roce 1975 upoutala pozornost literární kritiky. Dílo je označováno za milostný román či „antiheimatromán“ bořící klasické postupy a klišé prózy o idylickém životě na rakouském venkově. Přestože autorka v prvním plánu kritizuje společenské poměry sousední země, poselství románu lze vnímat univerzálně jako velmi skeptickou vizi rodinných vztahů v nukleárním věku.

Autorka nerozbíjí pouze omšelé konstrukty líbivých žánrů, ale dokonale ničí úzus pojmů, jako jsou láska, rodina, manželství, budoucnost i život sám. S jejich sémantickými významy si hraje jak prostřednictvím fabule, tak i jazykovými experimenty. Osu příběhu tvoří dvě hlavní hrdinky Brigita a Paula a jejich snaha dostat milého k oltáři a založit s ním rodinu. Obě protagonistky jsou spíše metonymicky načrtnuté postavy než hrdinky v pravém slova smyslu, což je jeden z hlavních důvodů, proč dílo působí spíše jako odborný výzkum než klasický román.

Jelineková ani jednu z dívek příliš nešetří, ostatně palbou její ostré kritiky projde i kořist lovu, tedy oba mladíci, rodiče mladých hrdinů a nakonec celá vesnice. Autorka nám zde s využitím rafinované směsice rozličných stylistických prostředků skicuje obraz naprostého rozkladu mezilidských vztahů, v nichž je druhý partner vnímán pouze jako zdroj určitého zisku. Celým románem se prolíná zcela jasné krédo: „každý koneckonců vždycky chce dostat víc, než investoval.“ Hrdinové Jelinekové už jinak než obchodně uvažovat neumí a ani se o to nepokouší. Láska je zde v podstatě chladný kalkul, rozhodnutí, po kterém následuje vášnivě prožívaná, odhodlaná cesta k cíli, cesta za lepším životem. Praktičtější Brigita se řídí heslem „radost pomine, kuchyň zůstane a pračka je taky nutná“ a její úsilí přinese o poznání lepší plody než zcela iracionální rozhodnutí naivnější Pauly za každou cenu dostat krásného, tmavovlasého Ericha, který si rád přihne a jediné, co ho zajímá, jsou motory.

Přestože zde autorka velmi explicitně popisuje vztahy prosáklé lakotou a touhou po majetku, největším otřesem pro čtenáře je zjištění, že potřeba vlastnit se do vztahů nepromítá pouze skrze materiální statky - rovina „mít“ zasahuje život v celé jeho podstatě. To autorka bravurně vyjadřuje i různými obměnami syntaktických vazeb týkajících se slova „život,“ který lze „vlastnit“ a nakonec i „zkonzumovat.“ Na příkladu obou dívek Jelineková plasticky vykresluje majetnický přístup k životu a partnerovi, jehož úkolem je nejen, aby manželku zajistil, ale aby vágnímu, nenaplněnému životu obou hrdinek dal „příběh,“ který ony samy postrádají. „brigita chce jen vlastnit, a pokud možno co nejvíc. brigita chce prostě MÍT a UDRŽET si. paula chce mít a mít ráda, a ukázat lidem, že má a co má a že má ráda.“ Od chvíle, kdy se Brigita pro Heinze rozhodne, znamená pro ni život: „Heinz v tomto speciálním případě znamená život. skutečný život se nejen Heinz jmenuje. skutečný život také Heinz je.“ Chtít po druhém život znamená především vzít si od něho budoucnost: „Brigita chce dostat svou budoucnost už hotovou, sama si ji vyrobit nemůže. Brigita je zaměnitelná a nepotřebná. Heinz má budoucnost, Brigita nemá ani přítomnost.“ I Paula, která „vše prožívá v trpném rodě,“ dochází k závěru, že „budoucnost je vždycky ten druhý, ta vždycky přijde od druhého.“ Autorka sleduje cestu obou hrdinek a způsob, jakým využívají „zákonu podbřišku“, aby se dostaly k vytyčenému cíli. S postupem děje se její pohled radikalizuje, kritika je čím dál nemilosrdnější a přímočařejší.

Ještě než začnou bít zvony a obě hrdinky se dočkají „toužebně očekávaného dne,“ který „vítá azurové nebe,“ obohatí se termíny lásky a milování významovými odstíny znechucení, vzteku a nenávisti. Jelineková neúprosně odhaluje, co se děje v rodinách „za bílými záclonkami“ a jakou podobu mají v praxi vztahy založené na tom, že „jeden druhého potřebuje“. K nejsilnějším momentům četby patří scény líčící manželství druhé a třetí generace, zvláště kapitola „pokračování: pauliny pocity“, v níž autorka popisuje manželství Pauliných prarodičů: „vlastní muž, děda, babi nenávidí, protože ji nenáviděl už v mladších letech, což je milý starý zvyk, kterého se člověk jen tak nezbaví, a tu nenávist si pak podrží i ve stáří, protože co jinak člověk ve stáří má, nic, nic než starou dobrou osvědčenou nenávist.“ Stejně jako v románu Pianistka zde autorka jasně ukazuje, že nenávist může být velmi funkčním tmelem, který váže závislé partnery neschopné plnohodnotného, zralého vztahu, až do smrti: „staří manželé jsou do sebe zakousnutí jako hmyzí sameček a samička, jako dvě zvířata, která se navzájem požírají, jeden už napůl v těle druhého.“ Odkrýváním lidské ubohosti, hrubosti a niterné potřeby ponižovat druhého v manželství připomínají Milovnice drama Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, známé zejména ve své slavné filmové podobě. Jelineková však jde ještě dál a čtenáře nepříjemně děsí obrazem prázdnoty, na jejímž dně už zbývá pouze čekání na smrt: „pro koho nakonec tatí pustošil tenhle podbřišek, pro nemoc. Nemoc sklízí, co se ještě sklidit dá. Moc už toho není.“

Poté, co Paula otěhotní a ztratí tak svou „tržní cenu,“ román nabývá výrazně naturalistických rysů. Erich si nakonec „zbouchnutou Paulu“ vezme a dostane nový, „krásný pocit“ z faktu, že „je na něm někdo ZÁVISLÝ“ a ze zjištění „že má konečně moc nad člověkem, i když je to jen tak nepodstatná postava jako paula“. Hrdinka si celkem bez problému zvykne na život manželky alkoholika, ale jedno klopýtnutí ji přivede nečekaně na šikmou plochu a Paula ve svých šestnácti letech končí zcela bez manžela, dětí a s ostudou na krku „příliš unavená na to, aby byla nespokojená.“ Ve srovnání s ní Brigita výrazně zlepší svůj status a dosáhne útulného blahobytu, obaleného špíčky, ale ani jí nemusí žádná čtenářka závidět.

Jelineková ve svém románovém experimentu zřetelně prokazuje spisovatelské kvality, které byly některými kritiky zpochybňovány poté, co obdržela roku 2004 Nobelovu cenu. Je jen málo autorů, kteří umí propojit jazykové experimenty s příběhem tak, aby forma vrůstala do obsahu a naopak. Způsob, kterým na nás při čtení románu udeří pach lidské zkaženosti, však není nikterak příjemný.

© Kateřina Horváthová
článek vyšel v časopise Host č. 2/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce časopisu Host

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 4311x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce