Said, Edward W.: Orientalismus 2

Said, Edward W.
Orientalismus 2

recenze kultura

Orientalismus vychází v českém překladu přesně třicet let od prvního vydání. Toto klasické dílo literárního historika a komparatisty Edwarda W. Saida se snaží vyrovnávat se západními koncepcemi Orientu.

Orientalismus jako západní koncepce Orientu
Edward W. Said
: Orientalismus, přel. Petra Nagyová, Paseka, Praha 2006, 464 stran

Orientalismus vychází v českém překladu přesně třicet let od prvního vydání. Toto klasické dílo literárního historika a komparatisty Edwarda W. Saida se snaží vyrovnávat se západními koncepcemi Orientu. Orientalismus pro Saida znamená „západní“ přístup k Orientu, který je z největší části tvořený pouhými představami, silně zabarvenými západním přístupem moci k oblasti, již vnímá jako „nižší“, „podřízenou“.
 
Orient, a Said se ve své knize zabývá výhradně arabským Orientem, není pro Evropu pouze sousedem, ale oblastí, v níž se nacházely nejstarší a nejbohatší kolonie, je zdrojem jejích civilizací a jazyků a kulturním rivalem a v neposlední řadě představuje také jednu z nejhlubších a nejčastějších evropských představ jiného světa, jiné kultury. Orient je obrovský komplex obrazů, zvyků a myšlení, který se proti západnímu ukazuje jako jinakost, která relativizuje západní samozřejmost. Said pojmem orientalismus označuje tři různé roviny přístupu, které však podle něj spolu úzce souvisí. Nejčastější vymezení Orientu je vědecké, vyhrazené orientalistice nebo orientalistickým studiím, jehož dějiny a proměny Said analyzuje a odhaluje jako zásadně ovlivněné sdílenými kulturními dogmaty a iluzemi. Obecnější význam orientalismu je postaven na ontologickém a epistemologickém rozlišení mezi „Orientem“ a „Okcidentem“. Z tohoto rozlišení byli mnozí autoři schopni vytvořit složité teorie týkající se orientální mentality, která pokrývá vše, co západní mentalita postrádá a považuje za špatné. Do této oblasti také spadají bohaté literární zdroje (Flaubert, Nerval, Chateaubriand a další), kteří imaginativně vnímají Orient jako exotický prostor plný duchovnosti, nespoutané sexuality, snu atd. Konečně třetí oblast, ve které má smysl mluvit o orientalismu, se objevuje koncem osmnáctého století, kdy je možné sledovat pravidelný pohyb mezi „Orientem“ a „Okcidentem“, a od této doby je možné uvažovat o širším diskursu v oblasti mocenských vztahů jako o společenské instituci zabývající se Orientem, instituci, která předkládá obecně platné názory, objasňuje a řídí Orient. Orientalismus je tedy způsobem, jak si Západ Orient podmaňuje a ovládá, přičemž zároveň tuto svou aktivitu obhajuje, vnímá jako přínosnou pro Orient, nebo alespoň jako bezproblémovou. Saidovou tezí konečně je, že veškeré západní poznatky o Orientu byly a nadále jsou zabarveny mocenskými cíli, imaginativní zaslepeností, vymezováním se vůči jinému, který představuje ohrožení. Od počátku je orientalismus šířením dogmat a jednostranných pohledů, které se vždy uchytily a tradovaly se dále, přes rozvoj filologií, objem vědomostí o Orientu i osobní cesty, které nakonec vždy ukázaly, že Orient je takovým, za jaký byl pokládán. Orientalismus postrádá respekt k jinému, snahu o pravdivé poznání a dialog. Podle Saida stojí právě orientalismus za dnešní silnou opozicí mezi Východem a Západem.
 
Kriticky se vyrovnat se Saidovou prací je úkol přesahující moje osobní kompetence a zároveň prostor této kritiky. Pokusím se pouze naznačit problémy, se kterými se potýkají četné kritiky Saidova díla. V první řadě Saidovu snahu o nezaujatost zpochybňuje skutečnost, že orientalismus je pro něj tématem výsostně osobním: o svém životě mluví Said jako o exilu, jehož příčinou byl právě orientalismus. Narodil se v Jeruzalémě v bohaté rodině palestinských protestantů. Studoval na koloniálních školách v Jeruzalémě, po roce 1948, kdy byla západní část Jeruzaléma, ve které Said žil, připojena k Izraeli, odešel jako uprchlík studovat na koloniální školy v Egyptě, posléze v roce 1951 (kdy mu bylo 15 let) do Spojených států, kde se necítil na svém místě, a celý život se setkával s problematickým přijetím. Tím, že Said relativizuje představu nezaujatého objektivního poznání, kterým se orientalismus domnívá být, vznáší tak navíc i pochybnost o svém vlastním díle. Je třeba říct, že na mnoha místech knihy i v připojeném doslovu a v předmluvě z roku 1995 a 2003 jasně říká, že jeho záměrem není odhalit představy o Orientu jako chybné, případně je napravovat, není pro něj hlavní otázkou, zda se orientalistické představy kryjí se svým objektem (pouze deklaruje svou nedůvěru vůči předpokladu, že existuje něco jako Orient, Orientálec, orientální povaha, podobně jako nevěří v Okcident a západní povahu), pouze zkoumá jejich jazyk, jejich omezený způsob myšlení, zjednodušování, zobecňování a prezentování názorů, které na akademické půdě naprosto neodpovídají standardům v jiných oborech. Veškerý tento diskurs postrádá humanistický postoj, který se Said snaží propagovat. Said studuje textové materiály v časovém rozsahu více než dvou století, pracuje s vědeckými studiemi, epickými a poetickými díly, politickými projevy – obraz orientalismu tedy skládá z velmi odlišných zdrojů, jejichž váhu diferencuje jen velmi málo. Přestože orientalismus považuje za obecný rámec myšlení o Orientu, své zkoumání zaměřuje na Francii, Anglii a Spojené státy, na druhé straně se zase omezuje pouze na arabský Orient a pomíjí další obrovské regiony, jako je Indie nebo Čína. Kulturní vliv vnímá jednostranně jako západní vliv na Východ. Konečně je otázkou, nakolik se Saidem představovaný orientalismus kryje s nějakým skutečným orientalismem, zda a nakolik je orientalismus fikcí Saidovou a jeho výběr materiálu omezen rámcem jeho teze. U četných kritik je třeba vzít v úvahu, že Said je zastáncem palestinské strany izraelského konfliktu, čímž u amerických orientalistů často budí silnou nevoli. Orientalisté mu také vyčítají, že spojuje vznik orientalistiky s nástupem kolonialismu, čímž popírají názor, že by znalosti o Orientu měly od počátku sloužit pouze mocenským cílům západu.
 
Přestože je Saidovo dílo v mnohém problematické, otázky, které nastoluje, považuji za nesmírně důležité. Vznáší zcela základní otázky, jak je možné vůbec přistupovat k jinému, k jiné kultuře, což má zásadní význam v současném kontextu, jenž usiluje o tvořivý mezinárodní a mezináboženský dialog, který chce usilovat o vzájemné pochopení a respekt. Zároveň ukazuje nebezpečí spojené s touhou pochopit jiné a snahou systematizovat, abstrahovat a přehledně srovnávat se známým. Tento postoj se obvykle zakládá na přehánění několika rysů, které nijak neprezentují celek a mají silnou tendenci se uchytit jako „obecné předpoklady“.

© Šimon Grimmich

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3587x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce