Grunberg, Arnon: Tirza

Grunberg, Arnon
Tirza

ukázka beletrie zahraniční

Jörgen Hofmeester stojí v kuchyni a krájí tuňáka na večírek. Přidržuje syrovou rybu levou rukou. Zachází s nožem, jak se to naučil v kursu „Vyrábíme suši a sašimi“, kam chodil před pěti lety s manželkou. Zbytečně netlačit, to je to celé.

Arnon Grunberg: Tirza, přel. Magda de Bruin-Hüblová, Argo, Praha 2009, 381 stran

1

Jörgen Hofmeester stojí v kuchyni a krájí tuňáka na večírek. Přidržuje syrovou rybu levou rukou. Zachází s nožem, jak se to naučil v kursu „Vyrábíme suši a sašimi“, kam chodil před pěti lety s manželkou. Zbytečně netlačit, to je to celé.
Dveře do zahrady jsou napůl otevřené. Jak Tirza doufala, je horko. Už pár dní pozorně pročítá zprávy o počasí, jako by úspěch jejího večírku závisel na povětrnostních podmínkách.
Hosté za chvíli opanují zahradu. Pošlapou kytky. Mládež se usadí na dřevěných schůdkách do obývacího pokoje, ostatní se rozloží ve čtyřech zahradních židlích, které Hofmeester pořídil, když se sem nastěhovali. A zase jiní proniknou až do kůlny, kde Hofmeester už v minulosti po mejdanech nacházel prázdné pivní láhve, vedle sekačky na trávu nedopité sklenice vína, kolem motorové pily, kterou za jarních a podzimních nedělí prořezává jabloň, rozestavené láhve s exotickými názvy. Sáček bramborových lupínků, který někdo zapomněl otevřít a on ho jednou ráno bezmyšlenkovitě vyjedl.
Tirza pořádala mejdany častěji, ale dnešní večer se vymyká. Večírky se – stejně jako životy – mohou vydařit či nevydařit. I když to Tirza neřekla, Hofmeester cítí, že na tom dnešním večeru závisí mnohé. Tirza, jeho nejmladší, nejpovedenější. Výtečně povedená, jak zevnitř, tak zvenčí.
Hofmeester má vysoukané rukávy košile. Na ochranu proti skvrnám si přehodil zástěru, kterou kdysi koupil jako dárek ke Dni matek. Vypadá mužněji než jindy. Šest dní se neholil. Neměl čas. Jakmile ráno vstal, ovládly ho myšlenky, které dřív nemíval, aspoň ne v takové míře: plány, vzpomínky na děti, když se sotva naučily lézt, nápady, které mu v časném ránu připadaly skvělé. Za chvilku se v rychlosti oholí. Chce působit reprezentativně a šarmantně. Tak ho budou vnímat hosté: muž, který nežil pro nic za nic.
Bude nabízet suši a sašimi, pečlivě naaranžované na podnose pořízeném zvlášť za tím účelem v japonském obchodě. Tu a tam se s někým zastaví na slovíčko, mimochodem prohodí: „Ochutnej sépiové sašimi.“ Bude rodičem, který se drží v pozadí. Tajemství rodičovství: zůstávat v pozadí. Rodičovská láska je oběť přinášená mlčky. Každá láska je oběť. Nikdo na něm nic neuvidí. Taky na něm nic vidět není. Někteří mu budou blahopřát k Tirzinu skvělému maturitnímu vysvědčení, těch pár kantorů, kteří jsou pozvaní, se zeptá, co bude Tirza dělat dál, a on odpoví s podnosem v ruce: „Nejdřív bude nějakou dobu cestovat. Namibie. Jižní Afrika. Botswana. Pak se vrátí a půjde na vysokou.“ Bude výtečný hostitel, co má šest párů očí najednou. Nejenže bude hosty krmit a napájet, ale bude si pozorně všímat i těch osamělých a zanedbávaných. Ty, kteří si můžou povídat leda s vlastní sklenicí nebo se suši, Hofmeester zabaví. Ostýchavým hostům nabídne svou společnost. A tančit, tančit se bude taky.

Hofmeester hrábne do kbelíku vlažné rýže, hněte ji a přitom si prohlíží zárubeň kuchyňských dveří, jako by u téhle linky stál prvně. Vidí prýskající nátěr, matnou skvrnu na tapetách vedle zárubně, kde kdysi přistála bota, kterou mu hodila na hlavu Tirza. Předtím křikla „hajzle“. Nebo potom, to už neví jistě. Ještě štěstí, že okno zůstalo celé.
Dívá se na rýži, co mačká v ruce. Japonec to vždycky umí líp. Hofmeestrovo suši je neforemné. Náruživost, s jakou hněte, ho udivuje, tak jako ho udivují pošetilosti z vlastní minulosti. Druh pošetilostí, které nepůsobí příliš škody.
Ještě jednou mrkne na prýskající nátěr, připomíná mu vlastní kůži. Má na to mastičku, ale už pár dní se nestihl namazat. S rýží v ruce začíná uvažovat o tom, že by tenhle dům, svůj dům, prodal. Nejdřív ten nápad nebere vážně, myslí na to jako na záležitosti, které se stejně neuskuteční. Třeba nechat se po smrti zmrazit a probrat se o sto let později. Přesvědčení však zvolna narůstá. Čas dozrál. Jak dlouho má ještě čekat, a na co?
V minulosti takové plány vždy okamžitě zavrhl. Dům byl jeho pýcha. Jabloň, kterou vlastnoručně zasadil, byla jeho třetí dítě. Nápad zbavit se domu a jabloně, až mu poteče do bot, měl sice už dřív, ale nešlo to. Bylo to nemožné, proti přírodě. Kam by se s rodinou poděl? Jabloň by se už nedala přesadit. Byl s tím domem srostlý, byl se vším srostlý. A když přátelé a známí neměli, co by o Hofmeestrovi řekli pěkného, což se čas od času stávalo, našel se vždycky jeden, který poznamenal: „Ale Jörgen aspoň bydlí na úrovni.“
Na úrovni. To bylo pro Hofmeestera zásadní. Někde ty ambice vyústit musí. Obvykle to je adresa. Když uváděl název své ulice, zmocnila se ho vždycky určitá zarputilost. Jako by se jeho identita, všechno, čím je a co představuje, jako by se to všechno sbíhalo v názvu ulice, v čísle domu a poštovním směrovacím čísle. Ještě víc než příjmení Hofmeester, ještě víc než jeho povolání nebo titul doktoranda, který si někdy psal před jméno, aniž se tím prohřešoval proti pravdě, prozrazovalo směrovací číslo jeho čtvrti, kdo je a kým chce být.
Nepotřebuje už bydlet na úrovni. Vědomí, že už to není potřeba, vnímá, když tak řasí plátek tuňáka přes rýži, jako vykoupení.
Je moc starý na to, aby dostal výpověď, řekli mu. A když je někdo moc starý na to, aby dostal výpověď, je taky moc starý na to, aby bydlel na úrovni. Když člověka dělí od pečovatelského domu jen necelé desetiletí, už na tom nesejde. Zná lidi svého věku, kteří jsou dementní. Ale hodně pili, to je fakt.
Pryč z tohohle domu, pryč z téhle čtvrti, pryč z tohohle města, to je všechno, nač ještě dokáže myslet, když hledá obsah slova „řešení“. Jsou lidé, kteří se ráno probudí s myšlenkou: pro tohle se musí najít řešení, takhle to dál nejde. Hofmeester je jedním z nich.
Děti jsou z domu nebo se k tomu chystají, práce vyprchala a změnila se v řiďoučkou činnost, která už nemá nic společného s výkonností, jen s čekáním. Může se rozjet na východ. Když kdysi studoval němčinu a vyslovoval se o expresionistických básnících, jako by je znal osobně, měl v plánu usadit se v Berlíně a napsat rozsáhlou knihu o expresionistické poezii. To může udělat teď. Na takovou knihu není nikdy pozdě.
Směrovací číslo, dojem, jakým jeho adresa na některé lidi působí, mu bude scházet. Náznak životního zdaru, který je s tím spojený. Závan úspěchu. Teď když jeho mladší dcera odjíždí do Afriky, musí se i on oprostit od svého směrovacího čísla. Už není potřeba chodit na rodičovské schůzky, potřásat rukama kantorům. Komu chce ještě imponovat?
Musí přiznat, že ho k tomuhle místu váže už jen sentimentalita a strach ze změn. Vzhledem k tomu, že se Hofmeester ocitl v životním bodě, kdy potřebuje především hotovost a únikovou cestu, východisko, rozhodne se, že svůj strach a sentimentalitu už nebude brát tak vážně.
Zuřivě krájí tuňáka. Tak to dělá mistr suši, sek, sek, sek. Ryba musí nůž uvítat jako přítele. Vloží si do úst sousto. Krevety leží na talířku a čekají na rýži.
Dnes ráno zajel na nákup do velkoobchodu v Diemenu. Syrový tuňák na jazyku vyvolává v Hofmeesterovi pocit libosti. Je čerstvý. To je u sašimi zásadní věc.

Manželka vejde do kuchyně v županu a v trepkách. Zeptá se: „Volala Ibi?“
Hofmeester si na její přítomnost ještě nezvykl. Odešla, je to už tři roky. Přes tři roky. Kurs „Vyrábíme suši a sašimi“ nepomohl.
Ale proti všemu očekávání se vrátila. Před šesti dny. Kolem sedmé večer.
Hofmeester byl v kuchyni. Býval tam často, od té doby, co ho manželka opustila, ale vlastně i předtím. Plotna byla jeho pravé pracoviště. Manželka se nikdy necítila povolaná k tomu, aby se zapojila v kuchyni. Její nadání sahalo dál než k lasagním, bylo naléhavější než výchova dětí. V jejím životě byly důležitější věci než nakrmení rodiny.
Před šesti dny se ozval zvonek a Hofmeester zavolal: „Tirzo, otevřeš?“
„Mám zrovna telefon, tati,“ odpověděla.
Tirza telefonuje hodně. To je normální, jak slyšel od ostatních rodičů. Z telefonování se může stát koníček. On telefonuje zřídka. Když zazvoní telefon, je to pro Tirzu. A jako dokonalý zaměstnanec a znamenitý tatínek říká: „Je k zastižení na mobilu. Tohle je její číslo.“
Hofmeester ten večer připravoval zapékanou tresku s bramborami. Recept měl z kuchařky. Od té doby, co ho manželka opustila, postupně nashromáždil působivou sbírku kuchařek. Improvizování nepovažoval za příznak tvořivosti, ale ryzí lenivost. Pro něj byl recept svatý. Kávová lžička je kávová lžička. Nemohl teď z kuchyně odejít. Trouba byla dostatečně předehřátá. Právě do ní vložil zapékací mísu.
„Tirzo, otevři,“ zavolal ještě jednou. „Já teď nemůžu. To bude soused. Řekni, že k němu zaskočím později večer. Otevři, Tirzo!“
Soused je mladík, který vlastně už není nejmladší, ale oficiálně je ještě svobodný a obývá horní poschodí domu, který se Hofmeesterovi koncem sedmdesátých let poštěstilo tak výhodně koupit. Mladík studuje na notáře a pravidelně si Hofmeesterovi stěžuje na všechno možné, často na totéž: zápach v koupelně. Nejméně jednou týdně stojí u dveří se stížnostmi a nářky.
Hofmeester mu pokaždé přislíbí nápravu, i když mu dva spolehliví instalatéři vysvětlili, že se s tím nedá nic dělat, ledaže by vyměnil celé potrubí, což stojí celé jmění. Jmění nemá, a i kdyby měl, ve snu by ho nenapadlo vložit je do nového potrubí.
Kromě všeho jiného je Hofmeester taky pan domácí.

Slyšel, jak Tirza kleje, slyšel, jak jde ke dveřím. Pak všechno ztichlo a on se soustředil na pokrm v přesvědčení, že na chodníku stojí nájemník s nevyžádanými radami a špatně skrývanými hrozbami.
Ochrana nájemníků, renomovaní advokáti, bytové komise. Čím vším mu už nehrozili? Hofmeester měl jakožto pan domácí už na krku kdekoho, ale na něj si nepřijdou. Šelma Hofmeester jde do protiútoku, proti instancím, proti nájemníkům, proti zákonu, který jako by sloužil jen k tomu, aby si ho pěkně podali. Šelma Hofmeester je houževnatý.
O minutu později, víc to nemohlo být, vešla Tirza do kuchyně. Zdálo se mu, že je bledá, zmatená. Ale nejspíš si to přimyslel dodatečně a vypadala tak vždycky. Aniž si toho všiml, objevilo se jí kdysi na tváři zmatení a už nikdy nezmizelo.
„To je mamka,“ řekla.
Intuitivně vytáhl mísu z trouby a zavřel plyn. Upřeně zíral na pokrm. Treska a brambory. Prosté, ale chutné. Věděl, že tohle bude na dlouho. To není zápach u nájemníka v koupelně. Tohle pro změnu není kanalizace, ale matka jeho dětí.
Manželky sice neplatí nájemné, ale stejně jako nájemník, se kterým je pan domácí zásadně ve válečném stavu, si stěžují. Manželku s nájemníkem pojí stížnost, výčitka. Hrozba. Pruzení. A za tím vším se jako choroba skrývá závislost.
Bytové komise, inspektoři ochrany nájemníků, advokáti: všechny je odbyl a nechal odejít s prázdnou, ale žena, která se skrývá za zapomenutým slovem „mamka“, matka jeho dětí, se nikdy odbýt nenechala. Byla nebezpečnější než ochrana nájemníků, mazanější než inspektor bytového a stavebního dozoru.
Kráčel ke dveřím, v ruce utěrku, kterou vytáhl mísu z trouby. Divil se, že přišla zrovna dnes večer. V době večeře.
První měsíce po jejím zmizení, vlastně první rok, počítal s jejím návratem skoro denně. Někdy zavolal z práce domů, jestli to vezme. Měla ještě klíče a on nenechal vyměnit zámky. Nemohl věřit, že by se už nikdy nevrátila. Nedokázal si představit, že by byla ochotná zaměnit tuhle adresu za mnohem méně význačnou, o tolik banálnější, o tolik bezvýznamnější. Obytný člun, jak se mu doneslo.
Po čase ale musel připustit, že jeho odhad nebyl správný: nevracela se. Ani se nepokoušela dát o sobě vědět nebo si vyzvednout zbylé věci. Byla pryč a pryč zůstávala. Učil se žít s jejím tichem, tak jako předtím žil s její přítomností.
Se starší dcerou, Ibi, byla manželka zpočátku ještě občas ve styku. Scházely se ve městě, v hospůdce, kde se setkávají lidé, kteří nechtějí být viděni. Později ani to ne. O těch setkáních se Hofmeester nedozvěděl mnoho a nijak na Ibi nenaléhal. Jmenovala se vlastně Isabelle, ale od narození jí všichni říkali Ibi. Ne, co Ibi s matkou probírala, zůstalo tajemstvím.
Tirza nechtěla mít s matkou nic společného. S ním, otcem svých dětí, manželka od svého odchodu nevyměnila jediné slovo. Ani dopisem nebo e-mailem. Hofmeester věděl, že ještě žije, že se po období na obytném člunu odebrala do ciziny, ale o mnoho dál jeho znalosti nesahaly. V cizině začínala černá díra. A to mu bylo líto.
Jak se ticho prodlužovalo, lítost narůstala. Čas nehojí všechny rány, zjistil, čas rány jitří, působí otravy a záněty. Smrt snad činí přítrž veškeré bolesti, ale čas to zanedbává.
Hofmeester jí samozřejmě mohl zavolat nebo poslat pohled, neudělal však ani jedno. Měl svou hrdost, čekal v tichosti, až si manželka uvědomí svůj omyl. Láska z mládí na obytném člunu, to je přece jasně omyl. Jak jinak. Už jen ten obytný člun je koneckonců omyl. Žil poklidně dál a čekal, až se manželce otevřou oči.
Nejdřív žil dál se dvěma dětmi. Po půlroce však starší dcera napodobila matku a odešla z domu.
Když se večer ozval zvonek, přistihoval se v prvních měsících ještě při pomyšlení: to je ona, moje manželka, vrátila se. Postupně se však z očekávání stal rituál, zvyk bez obsahu, a současně s očekáváním se vytratila naděje. Matka jeho dětí odešla. To byl fakt, a fakta se tak nazývají, protože jsou převážně neměnná.
Teď tam ale manželka stála, fakta nefakta, v plné kráse. V předsíni. Se stejným kufrem, jako když odcházela. S červeným pojízdným kufrem. Tehdy vyšla klidně ze dveří, z jejího odchodu se nestalo drama, z odchodu ne.
Pohled na manželku na něj zapůsobil víc, než si dokázal představit, když odkládal zapékací mísu v kuchyni na linku. Proč? přemítal Hofmeester. Proč dnes večer? Co se asi stalo? Tuhle návštěvu nechápal, a přitom byl z těch, kteří věcem rádi rozumějí. Iracionálnosti se štítil jako jiní škodlivé havěti.
Jeho touha po racionálních úvahách vedoucích k promyšlenému jednání zůstala naprosto neukojená. Přepadly ho nežádoucí myšlenky. Znervóznilo ho, musel uznat, už jen to, že jeho dcera vyslovila slovo, které v jejich domácnosti přestalo existovat. Mamka.
Co je Bůh pro ateisty, byla mamka pro rodinu Hofmeesterovu. Nikdo o matce od jejího útěku nemluvil. Nikdo to zprofanované slovo nevyslovil. Nikdo neřekl: „Když ještě mamka bydlela s námi...“ Dokonce ani na rodičovských schůzkách, které navštěvoval s jistým fanatismem, se už o ženě, která byla matkou jeho dětí, nezmiňovali. Brali ho jako otce samoživitele, a to tak důkladně, že celé okolí předstíralo, jako by Hofmeester už od narození nebyl nikým jiným. Jako by to bylo jeho předurčení už v batolecím věku. Stvořen k tomu, aby se stal otcem samoživitelem. A jen co je pravda: ve své roli vyzrál.
Žádná mamka tu nebyla. Tím to slovo ztratilo nárok na existenci. Teď tu byl on, otec i matka v jednom. Jediný, tudíž i pravý, ten, kdo zbyl, a s ním se všechno obrátí k lepšímu.
Když teď stál proti ní, uvědomil si Jörgen Hofmeester, že je vzrušený. Ne v sexuálním smyslu slova, ale vzrušený, jako jsme vzrušení před zkouškou, i když víme, že jsme dobře naučení. Kdeco se může zhatit. To mu říkal adrenalin, našeptávalo mu to soustředění, se kterým se na ni díval: všechno možné se může zhatit.
Měřil si ji od hlavy ke kufru. Na okamžik pocítil nepochopitelné nutkání přitisknout ji k sobě, celé minuty ji držet v objetí. Ale pak se jen rádoby nonšalantně opřel pravou rukou o zeď. Utěrka se mu houpala v levé ruce. Hofmeester byl člověk, který celý život hledal správný postoj, a teď, když měl život téměř za sebou, ho pořád ještě nenašel. Postoj ne, jen utěrku.
Vytanulo mu na mysli: stane se to vždycky, když to člověk nečeká. Jako kdyby se to stalo jen proto, že to nečekáme.
Co se natěšil. Jak otevře, a za dveřmi bude stát ona. V minulosti už párkrát odešla, ale vždycky se vrátila. Po pár dnech, po pár týdnech, víc než dva měsíce ty její vrtochy netrvaly. A jednoho dne zase přišla domů. Beze studu, beze slova lítosti, povýšená, lehce agresivní, ale stála tam, u jeho dveří. To se tedy posledně nestalo, posledně to proběhlo jinak než předtím. Posledně to bylo definitivní.
A teď, teď když už to neočekával, teď když už to nepotřeboval očekávat, protože děti vyrostly natolik, aby se obešly bez ní, a on už byl dost starý na to, aby ho lidé měli za mladého vdovce, u něj zazvonila, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Což možná i byla. Pořád ještě je matka jeho dětí. Léta tu bydlela, nejdřív jen s ním, pak s ním a s děvčaty. Možná chtěla jen zkontrolovat, jak to vypadá s jejími hrnci a mísami, obdivovat jeho jabloň, která skutečně řádně povyrostla.
Díval se na ženu, která tvrdila, že jí zničil život, nejen zničil, ale uzmul. Nenechal ji prý žít. Nechal její život zmizet jako kouzelník, třikrát fouknout, a je pryč. Chtěla ho nazpátek, ten svůj život. Proto odešla. Vyšla z domu jako dámy a pánové z ochrany nájemníků, klidně, avšak nikoliv bez záště. Ještě za ní zavolal: „Mám ti objednat taxíka?“ Odpověděla ale: „Pojedu tramvají.“ Načež zavřel dveře a usadil se v obývacím pokoji, s večerníkem na kolenou.
„Řekla jsem si, že se mrknu, jak se ti vede,“ řekla a odhrnula si z obličeje pramínek vlasů. Její pohyby, její postoj – sebejistý, plný důvěry, že tohle je vhodný okamžik k tomu, aby zkontrolovala rodinu, že ze všech večerů nemohla vybrat lepší –, náznak úsměvu kolem úst, sluneční brýle na čele, to všechno snad tvrdilo opak, ale na hlase jí poznal, že i ona je nervózní. Stejně nervózní jako on. Možná přešla třikrát kolem domu, než se odhodlala zazvonit. Nejspíš se vrátila do Amsterodamu už před několika týdny a šmírovala ho cestou do práce, když se tahal s nákupem, když večer doprovázel Tirzu ke kolu, než se rozjela k příteli. A jak pak otálel a zůstal stát, nejdřív aby se podíval, jak Tirza šlape pryč, a pak na svou ulici a park, i to manželka viděla.
Muž před svým domem. Tím za takových večerů byl. Ne, muž v letech před svým domem. Před zrcadlem v koupelně se seznámil s pocitem, že se dívá na něco pominuvšího. A to byla úleva. Právě vědomí, že to má za sebou, ho utěšovalo. Kdyby si dal práci s hledáním, našel by život ve své minulosti.
I to mohla manželka vědět. Všechno mohla vědět, domníval se Hofmeester. O to víc ho překvapilo, že dnes večer provedla to, co buď měla udělat dřív, nebo to navždycky nechat být: totiž zazvonit a trčet tam na chodníku s červeným pojízdným kufrem.
Nechápal, co po něm chce. Sex asi těžko. Mateřská taky nikdy nebyla. Že se naučil tak chutně vařit, nemohla vědět. To bylo až po jejím odchodu. Co se po něm v tomhle bodě života ještě dá chtít? Ať už se vrátila kvůli čemukoliv, kvůli němu tedy ne. Kvůli tomu, kým teď je, tedy určitě ne. Snad kvůli tomu, kým býval dřív? Ale co byl dřív, co byli dřív, to se nedá zopakovat. Ať je to jak chce, přišla pozdě.
Odlepil ruku od zdi. Podíval se na dlaň. Zahradničení na ní zanechalo stopy. Pořád ještě hledal správný postoj. Chtěl působit jako muž, který se zastavil na slovíčko s pošťákem, se zájmem, ale také poněkud nepřítomně, jak už to bývá, když mluvíme s pošťákem.
Lidé odcházejí z určitého důvodu, to je jisté. A vracejí se také z určitého důvodu. Po třech letech člověk nestojí za dveřmi náhodou. Jestli je tohle okamžité vnuknutí, tak co je potom zbytek života?
Prostě se jí zeptá, co po něm chce. Na moment uvažoval, že se optá: „Je to naléhavé? Potřebuju zrovna něco strčit do trouby.“
Nezavřela za sebou. Hofmeester jí přes rameno vyhlížel na ulici.
„Jak ses sem dostala?“ zeptal se. Nakročil dopředu, protáhl se kolem ní, zaznamenal ji i čichem, udělal ještě pár kroků, pak už byl venku. Podíval se vlevo, podíval se vpravo. Ulice byla prázdná. Jako by očekával ještě milence, který spořádaně čeká, než partnerka zkontroluje rodinu. Hezký člověk s modrýma očima. Mladistvý. Typ, pro nějž je žádostivost zátěž, se kterou ho ostatní denodenně obtěžují. Znal ten typ, zjevoval se mu ve snech, špikoval jeho uplynulý životní běh: ten druhý muž, který sice zůstává neviditelný, ale přesto tu stále je, každou vteřinu dne.
V dálce na rohu si hrálo dítě s tenisákem. Milenec nikde. Láska z mládí nikde. Večer na počátku léta. Jeden z mnoha. Vypadalo to na parno – horko, vlhko a dusno, po chuti milovníkům slunce. Hofmeester milovník slunce není.
„Taxíkem,“ řekla.
Vešel zase dovnitř a zavřel dveře. Sebral reklamní letáček. Co manželka potřebuje? Na co si dělá nárok? Děti jsou velké. Ty už nejsou ničí. Mají obě známost, vážně o ní mluví a ještě vážněji přemýšlejí. Jsou to chlapci, které si dovedou představit jako partnery na zbytek života. Zachytil už jednou hovory o zásnubách, ani nebyly ironické. S prstýnky, se vším všudy. Sňatek přešel do útoku. Je to nezničitelná instituce. Žádná válka na něj nestačí. Atomová bomba, ta snad.
Manželčiny oči však jeho zdrženlivosti odporovaly. Dívala se na něj vlídně, skoro měkce. Netvářila se naštvaně nebo chladně, možná ani žádné nároky nemá. Byla – a on nemohl předstírat, že to nevidí – rozrušená.
Nejspíš vidí svou minulost, říkal si. A myslí si: panebože, to jsem celá léta bydlela tady? Je tohle muž, se kterým jsem prožila víc než dvě desetiletí, s přestávkami, ale stejně? Byl tohle můj život? Vidí něco, co je nepopiratelně její, co však přesto nedokáže zařadit.
Tohle shledání vyvolávalo v Hofmeesterovi nutkání rozhihňat se. Hlasitě a dlouze se smát, aby se oprostil od napětí, s nímž si neví rady. Rozpaky ústí nejprve v pochechtávání, později v ticho, ještě později v sex a pak se zase vrátí ticho. Smích, který všechno překoná, včetně minulosti, se nedostavil. Neobjevil se mu na tváři dokonce ani úsměv.
Vzpomněl si, teď když matka jeho dcer stála po letech zase proti němu, na Tirzino narození. Čekání v nemocnici. Jednolůžkový pokoj nebyl k mání. Asi deset žen se té noci rozhodlo, že porodí všechny najednou. Časně ráno šel domů. Nedokázal to. Dal se na úprk před krví a doma, během čekání na telefon z nemocnice, připravil kolébku.
„Jedeš z daleka?“ zeptal se.
„Z nádraží.“
Po jejím odchodu se celá ulice pohoršovala. Měsíce a měsíce. Nemohli se nabažit. Sousedé byli progresivní, nenáviděli imperialismus, ale možnost nad někým se pohoršovat si vzít nenechali. Když u řezníka, zelináře nebo prostě na ulici zaslechl pomluvy, z hrdosti se jí co možná zastával. „Však ono nám to taky neklapalo,“ říkával. „Pro děti je to takhle mnohem lepší.“ Hofmeester předstíral, že to všechno proběhlo k obecné spokojenosti. Manželčino zmizení zahalil mírnou ironií. A když se ho lidi ptali, jestli to pro ta děvčata není těžké, říkal s úsměvem: „Velká část její garderóby ještě visí u mě ve skříni, tak se v životě svých dětí jistě každým dnem zase vynoří.“
Jenže vynoření se nekonalo, navzdory garderóbě. Až do toho večera před šesti dny.

© Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3862x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce