Scheinfeld, Michael: Avedot

Scheinfeld, Michael
Avedot

ukázka beletrie zahraniční

Pověsím ručník na věšák a jdu zpátky do pokoje. Nemám sílu se učit. Otvírám knihu, jejíž děj jsem byl včera večer nucen přerušit. Znovu listuji, vracím se o stránku dozadu a zběžně procházím již přečtené řádky. Zvoní telefon. Pořád zvoní. „Joave? To jsem já, Šaron. Pamatuješ?“ Kniha mi vypadla z rukou a prudce se zavřela. „Jasně, že se pamatuju.“ Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji.

Michael Scheinfeld: Ztráty a nálezy (Avedot), Jediot Achronot – Sifrei Chemed, Tel Aviv 2006, 374 stran

Vycházím z koupelny a nechávám za sebou mokré stopy. Označená stezka až do mého pokoje. Oblékám si kraťasy a vracím se do koupelny. Učesat se a upravit. Pohled do zrcadla. Dívám se sám na sebe. Odraz v zrcadle na zdi.
Pověsím ručník na věšák a jdu zpátky do pokoje. Nemám sílu se učit. Otvírám knihu, jejíž děj jsem byl včera večer nucen přerušit. Znovu listuji, vracím se o stránku dozadu a zběžně procházím již přečtené řádky. Zvoní telefon.
Pořád zvoní.
„Joave? To jsem já, Šaron. Pamatuješ?“ Kniha mi vypadla z rukou a prudce se zavřela.
„Jasně, že se pamatuju.“ Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji.
„Jak se máš?“ ptá se.
„Dobře,“ odpovídám, „dokonce skvěle.“
To je ona. Zavolala.
„Ještě tam pracuješ? V těch Ztrátách a nálezech?“ zeptá se po chvíli.
Skoro jsem uvěřil, že zavolala jen tak, bez důvodu. Prostě si popovídat. Udělat vstřícný krok potom, co já k ní vykročil hned dvěma.
Zachvěl jsem se. „Jo. Zatím se mi tam líbí.“
Chvíle ticha.
„A co u tebe?“ ptám se. „Jak se má periodická soustava prvků? A co nového u vzácných plynů?“
„Koukám, že si z gymplu ještě něco pamatuješ.“
„Jenom názvy. Vzpomínám si, že jsme se cosi učili o substituci, a ještě něco o organické chemii, no a samozřejmě – redoxní reakce. To zapomenout nejde!
Směje se.
Jen tak mluvíme. Bez zjevného důvodu. Ani slovo o zapomenutém listu papíru. A už vůbec ne o řetízku. Vyprávím jí o studiu, pak plynule přejdu k tetě Chaně a svěřuji se jí s posledním vývojem událostí, sám překvapen tou důvěrností. Zmiňuji se také okrajově o zvláštních pocitech, které v poslední době zažívám ve Ztrátách a nálezech. Varuje mě před zlými duchy, které obyčejně přebývají na takových místech, jako je sklepení vlakového nádraží. To mě pobavilo.
Ona zase vypráví o svém bytě, vojenské službě, o tom, jak je daleko od domova. Zmínila, že měla přítele, ale dál to nerozebírá. Co bylo, bylo, a už není. Já se v tom nešťourám. Je příliš brzo. Pak vypráví o svých spolubydlících. Která je mi z nich nejbližší? Těžko říct, nevím. Všechny jsou mi blízké, ale každá trochu jinak. Ptáš se, která se jako první dozví, že jsem ti volala? To je trochu troufalá otázka, ne…? Myslíš si snad, že neví, že ti volám? Kdo si myslíš, že mě pořád přemlouval, abych se ozvala?
Jen tak mluvíme. Nasloucháme si. Slova. Smích. Tlumené věty. Zběžně mrknu na zlaté hodinky. Telefon zazvonil ve tři čtvrtě na dvanáct. Když jsem se na posledy podíval na ručičky, bylo tři čtvrtě na dvě. Mluvíme už celé hodiny a já vůbec nevnímám čas. Mé myšlenky putují k ní, ale přitom zůstávají pořád se mnou.
Říkáš, že máš zítra ráno volno? To se teda máš, já musím být už za dvě a půl hodiny na nádraží. Teď je půl páté ráno. Jseš unavený? Blbost. Spát? Teď? Ani nápad, proč, pospícháš snad někam? Ty jsi unavená?
Rozumí mi. Povídám jí věci, o kterých nikomu jinému nevyprávím, o tátovi a mámě, o tom, jaký vliv má na mě studium. Nejdřív se trochu zaleknu té hloubky, jak moc jí odhaluji, ale pak cítím, že mě hned pochopila, jako bych mluvil sám k sobě a v duchu sledoval, co se ve mně děje. Jo, myslím, že se znám dobře, říká, proč se ptáš, ty snad ne?
Vyprávím jí o Gidim. Když se zmínil o Tamar, vzpomněl jsem si na tebe. Co? Bylo to ode mě směšné znovu volat a zjišťovat podrobnosti o tom řetízku? Bylo to průhledné? No a co, u tebe to bylo stejně tak. Hned změnila téma. Ani slovo o Boazovi.
Vypráví o svých rodičích. Mají také jen dvě děti, jí a její sestru. Jael se jmenuje. Je teď na vojně. Máme spolu krásný vztah, opravdu. Mám ji moc ráda, říká. Je úžasná. Ronit? Pěkné jméno. Starší sestra, to nezní špatně. Směje se. To je fakt, objektivní tedy nejsem. Další matka na krku, co? To mi Jael také někdy říká, že prý jedna matka stačí. Cos povídal? Že tě Ronit zabije, protože jsi jí o mně nevyprávěl? Tak jí řekni, že jde o něco nového. Moje sestra? Jasně, že o tobě ví. Už dávno.
Cože, už je tři čtvrtě na šest?! Jdu se osprchovat, dnes mě čeká docela perný den. Jdeš si lehnout? Tak dobrou noc. Nebo spíš dobré ráno. Jasně, zítra si zavoláme. No to už je vlastně dneska… Já ti zavolám. Zatím se měj, Šaron. Určitě zavolám.

(…)

Tomer vešel do Ztrát a nálezů. „Co se tak potutelně usmíváš?“
Nereaguji a jen ještě protáhnu úsměv. Cítím ubíjející únavu po celém těle, víčka jsou ztěžklá, sotva je udržím. Ale jsem šťastný.
„Co se stalo, Joave? Vypadáš k smrti unavený.“
Postavím se vedle něj, zakletý ve svém úsměvu. „Mám k únavě dost dobrý důvod.“
Podíval se na mě. Odpovídám úsměvem a kývám souhlasně hlavou.
„Neříkej, že…“, vyšle šokovaný pohled.
„Trpělivost růže přináší.“
„Zavolala?!“
„Kdyby jenom to!“
„Nekecej…“ položil na stůl dnešní ztracený předmět a sedl si naproti mně. „No tak vyprávěj, co se přesně stalo?“
„Povídali jsme si celou noc. Ona je fakt výjimečná, to ti teda řeknu.“
„To si jen tak po měsíci vzpomněla?“
„Ty si opravdu myslíš, že na mě se dá tak rychle zapomenout?“
„To je síla.“
„No ale řeknu ti, Tomere, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Celé hodiny jsme kecali, ani nevíš co jsme všechno probrali… Cítil jsem se tak uvolněně, jako bych ji znal nejmíň dvacet let. Fakt!“
„Udělals terno, Joave!“
„No vážně, sám jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Vůbec jsem na takovouhle věc nebyl připravenej. Jsem v sedmém nebi.“
„No tak tam radši zůstaň. Tady dole to rozhodně není lepší,“ vstal a byl na odchodu.
„Tomere, počkej, cos mi to přinesl? Nová ztráta?“
Odchází v zajetí svých myšlenek. Nakláním se nad stolem a prohlížím si „nevylepšenou“ vojenskou známku. Asi nějaký nováček. My jsme je „vylepšili“ už dva týdny po nástupu – to se plíšek zabalí do kousku zelené látky, zapálí se z jednoho konce a pak se musí nakreslit znak brigády. Jak může voják zapomenout známku? Odstraním ochranný obal známky a čtu jménu vyryté na plíšku. „Efrajim Majmon“.
Kolik zmůže jeden jediný rozhovor. Ani zdlouhavý, ani převratný, ale přesto kolem sebe najednou vidím všechno jinak. Větve stromů mi mávají na pozdrav, mraky se seskupují v tvary, které jsem nikdy předtím neviděl, lidé v autobuse se tváří vstřícně, usměvavě, místo toho, aby se jako obvykle mračili. Dokonce i slunce mě po dvou měsících skrývání se za šedivými mraky navštívilo. Dokonce i ona. Dokonce i ty.
Vystupuji z autobusu a mířím k univerzitní bráně. Ostraha mě ani nezkontrolovala a vpustila dovnitř. Jsem tady. Trávníky jsou dneska zelenější než obvykle. Šedivé budovy ještě více šednou. I ten hladký strom, co ho vysadili u hlavní knihovny a nabarvili na bílo, je přímo běloskvoucí. Zdá se, že barvy získaly na ostrosti, na vitalitě i síle.
Unaveně se ploužím na katedru psychologie. Rona a Nadav mi drželi místo a tak si sedám mezi ně. „Tady někdo dneska v noci nespal,“ reaguje Rona na moje kruhy pod očima. Jen se usměju, nemám důvod se ohrazovat. „Něco bychom snad měli vědět?“ ptá se Nadav. Ale to už do třídy vstupuje přednášející s úsměvem od ucha k uchu.
„Cit jakožto fenomén můžeme rozčlenit na několik složek,“ začala bez úvodu a spustila projekci. Mezitím co ona vykládá, my obkreslujeme. „Až se seznámíme s každou zvlášť, pokusíme se odpovědět na otázku, v jakém jsou vůči sobě poměru nebo jaká dynamika mezi těmito faktory panuje. Co je čeho příčinou? Můžeme zde hovořit o kauzativním vztahu? Když sledujeme celý systém, musíme si vždy uvědomit jeho složitost a snažit se jí porozumět.
Cítím únavu. Pokládám pero na psací desku a pohodlně se opírám. Výklad mi jde jedním uchem tam, druhým ven. Do toho se mi míchá Šaronin hlas. Její smích. Neubráním se úsměvu. Ale ta únava. Rozlévá se po celém těle. Jsem v jiném světě.
„Jednou ze základních složek citu je způsob, jakým člověk reaguje na stav citového hnutí. Obecná reakce na stav citového hnutí je tendence zaměřit se na události, které odpovídají našemu momentálnímu rozpoložení spíše než na události, které se jej dotýkají méně. Jiným důsledkem je vliv na naše hodnocení osob a předmětů, stejně jako naší budoucnosti.“ Slova pomalu v dálce doznívají. Už vůbec nevnímám. Přednáška končí až za půl hodiny, ale já už skládám učivo do tašky. Rona po mě od popsaného papíru hodí okem. „Ty odcházíš?“ procedí mezi zuby. „Nic se neděje, v pohodě,“ hlesnu. Využívám momentu, kdy se přednášející podívá opačným směrem a odpovídá na dotaz, který jsem už neslyšel. Pokradmu se vytrácím ze třídy otevřenými dveřmi. Tak, a jdu se domů vyspat.

 

 

Překlad © Pnina Rubešová
Překlad byl pořízen s laskavým svolením Institutu pro překlad hebrejské literatury.

Diskuse

Vložil: Veronika, 24.04.2009 13:19
Scheinfeld, Michael: Avedot
moc hezky, skoda ze to nevyslo cesky
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3593x

Inzerce
Inzerce