Charvát, Radovan

Charvát, Radovan

rozhovor beletrie zahraniční

Přeložím za den tak čtyři pět stránek. Když můžu pracovat někde v tichu, kde se lze dobře soustředit, dá se za den udělat i víc, ale potom se všemi korekturami – čtu si to po sobě třeba i pětkrát – to stejně nakonec vyjde na ty čtyři pět stránek. Austerlitz, to je práce na čtyři až pět měsíců.

Ví toho tolik, že mu to občas až překáží…
Překladatel Radovan Charvát o díle W. G. Sebalda a románu Austerlitz

Nakladatelství Paseka vydalo koncem února 2009 druhý titul z pozoruhodného díla tragicky zesnulého německého prozaika a esejisty W. G. Sebalda. V roce 2006 u nás vyšel v překladu Radovana Charváta soubor čtyř dlouhých povídek nazvaný Vystěhovalci, jehož náklad byl záhy rozebrán. Nyní je na knižních pultech k dostání tematicky blízký román Austerlitz, který autora proslavil po celém světě. Do budoucna se počítá s vydáním Saturnových prstenců.

J.K.: Jak dlouho vznikal český překlad Sebaldova Austerlitze
R.Ch.: Přeložím za den tak čtyři pět stránek. Když můžu pracovat někde v tichu, kde se lze dobře soustředit, dá se za den udělat i víc, ale potom se všemi korekturami – čtu si to po sobě třeba i pětkrát – to stejně nakonec vyjde na ty čtyři pět stránek. Austerlitz, to je práce na čtyři až pět měsíců.

- Před třemi lety vyšel rovněž v nakladatelství Paseka ve vašem překladu soubor Sebaldových próz Vystěhovalci. Pomohla vám nyní při práci dřívější zkušenost? V doslovu k Vystěhovalcům píšete, že román Austerlitz nepřináší v Sebaldově technice psaní ani literárním přístupu mnoho nového…
- … nepřináší mnoho nového v tom smyslu, že základní rovina textů se u Sebalda pořád opakuje, to je ta archeologie vzpomínek. Archeologie vzpomínek nebo estetika faktů, o tom se mluví už v jeho prvních textech, jako je Nach der Natur. Ale rozhodně mi to pomohlo v tom, že jsem věděl, jaké ty jeho věty jsou, jak se obtížně překládají. Jsou totiž příliš konstruované, to není přirozený jazyk. Když se to pokusíte překládat do češtiny přirozeně, tak to prostě nefunguje, ty věty jsou šroubované. I když on i podobně mluvil.

- Při četbě ale nijak nezadrhávají, text se čte plynule…
- Jenomže v tom musíte vidět ty čtyři korektury… Při prvním překladu vás to táhne do stylu, jakým Sebald své věty skládá – to je Verschachtelung, jak se říká v němčině, jakoby vkládání dovnitř, vnoření, nebo to jeho oblíbené vkládání dalších a dalších adjektiv. Nestačí mu zkrátka starý a několikrát opravovaný klášter, on ještě řekne: byl to starý, několikrát opravovaný a mnou mnohokrát vzpomínaný a dokonce před téměř dvanácti lety mou matkou třikrát navštívený… On to velmi komplikuje, a přestože to víte, nezdržíte se, vždyť to jsou stránky a stránky bez odstavců, třeba jedna věta běží přes půldruhé stránky…

- Tyto dlouhé věty jsou navíc psány jazykem, který působí poněkud starobyle.
- Ano, Sebald úmyslně píše takovým zastaralým jazykem. Já si myslím, že ze dvou důvodů. Jednak je v tom záměr – nejraději by se pořád pohyboval v minulosti, chtěl by ji odkrývat. Podle mého bytostně cítí bolest ztracených, zapadlých vzpomínek. A všechny ty výjevy, které vybírá ze starých černobílých fotografií – jako by to pro něho byly léky nebo drogy, kterými si tu svou melancholii léčil. On trpěl tím, že něco zapadá do hlubin, do temných hlubin času. Myslím, že proto své texty záměrně komponoval tak, aby i jazyk byl jakoby z minulosti.
Ale je tu ještě druhá věc – Sebald odešel z Německa někdy ve dvaceti a pak vlastně žil sedmatřicet let v Anglii. Mládí prožil na vesnici, ve Wertachu, do školy chodil v malém městečku a já si myslím, že jeho jazyk prostě zůstal někde stát. Zastavil se v padesátých, na začátku šedesátých let, a on pak už německy mnoho nemluvil. S otcem si moc nerozuměl, čili se spíš bavil s dědečkem, a na vesnici se mluví zkrátka jinak. Já si tedy myslím, že jeho jazyk trochu ustrnul. A není to jen můj názor.

- Vypravěč příběhu reprodukuje vyprávění samotného Austerlitze velmi podrobně, až monotónně, nechává ho pomalu vzpomínat…
- Je to opravdu velmi volné, necháte se jakoby unášet na vlnách, ta pomalost je tam důležitá, jako byste se ocitli v takové pomalosti, kdy zkrátka na čase nezáleží. Já si myslím, že u něho nezáleží na čase.
S pomalostí mimochodem souvisí i jeden překladatelský problém. Člověk by se měl dostat do stejného tempa, aby věty i v češtině působily podobně. V tom je kongenialita překladu, které ale dosáhne opravdu málokdo. Kongeniální vlastně znamená, že překlad bezchybně odpovídá originálu z pohledu přenosu z jedné kultury do druhé. Dosáhnout stejného účinku, to je myslím nejtěžší. U Sebalda by to mělo působit, jako že všechno pomalu plyne, že je to prostě sto let staré, i ta němčina je taková… Nevím, jestli se mi to tak úplně podařilo.

- A nevadila vám ta mimořádná detailnost, časté opakování?
- Musím se přiznat, že někdy jsem si říkal, že ta akribie je místy až nesnesitelná, a samozřejmě překladatel přitom občas hudruje… Ovšem myslím si, že jsou čtenáři, kteří tohle doslova zbožňují, když si v Austerlitzovi mohou přečíst třeba podrobný rozklad o pevnostním stavitelství v 18. století, tak je to fascinuje, berou to jako poučení, a dneska jsou vlastně dokumenty a literatura faktu hodně populární. A když vám někdo spojí literaturu faktu se skutečnou literaturou, spoustu lidí to nadchne…

- Čím vás nejvíc oslovil Max Sebald?
- Líbí se mi například jeho práce s časem; propadání vzpomínek do hlubin času. Sebald tu sice nejspíš zčásti čerpal u Clauda Simona, ale hodně to ještě propracoval. Když přestaneme vnímat čas lineárně, dá se událostem v různých časových obdobích přisuzovat stejný význam, a některé dokonce mohou začít splývat a pak lze přecházet z jedné časové roviny do druhé. A on dokonce šel tak daleko, že přestal rozlišovat mezi smrtí a životem.
Výrazně se také zabýval osudem Německa a katastrofami 20. století, to je jeho velké téma – zlo, katastrofy a ohlížející se anděl smrti, ten Kleeův motiv anděla smrti, který hledí zpátky do historie, ohlíží se za tím, co už se stalo a co nejde napravit, a v tom pohledu je obrovská bolest, že se s tím už nedá nic dělat…
A pak tu jsou stopy bolesti, Sebald vyhledával stopy bolesti v dějinách, a těch je nesčíslně. To jsou tři jeho základní témata, to vycházelo skutečně z něho. Protože to, co je na psaní nejkrásnější, je vlastní prožitek a vlastní fantazie.

- Jak tedy hodnotíte faktografické pasáže knihy, až nerománové množství faktů, které Sebald čtenářům předkládá?
- Rešerše, fotografie, výčty nekonečných faktů a podrobností, stalo se, nestalo, je to zdokumentované, není – to je myslím už jen taková hra. Hodně s tím třeba pracoval i Alexander Kluge. To už jsou takové Sebaldovy napůl řemeslně literární prvky, které člověk může přijmout, nebo nemusí. Někdy fotografie vložená do textu skutečně odpovídá tomu, co se  stalo, někdy je to fikce. V Austerlitzovi je například podle mě fotka Emy Destinové, jenže Sebald z ní udělá protagonistovu matku Agátu, protože nikde jinde ji nemohl najít a zdálo se mu, že na téhle fotografii by to mohla být ona, ten obrázek se mu líbil a hodil se mu. Ale třeba to Ema Destinová není, to už se asi nedozvíme…

- Zmínil jste se o několika jménech a mohli bychom uvést další, která jen potvrzují, že Sebaldova tvorba je literárně velmi poučená.
- Jistě, vždyť Sebald působil od konce osmdesátých let jako profesor evropské literatury na univerzitě ve východoanglickém Norwichi. To je vždy otázka – je spousta autorů, kteří nemají žádné takzvané vzdělání, ale mají to v sobě a píšou, život se u nich přeměňuje ve slova, tam je to takové čisté. Kdežto člověk vzdělaný… Sebald je možná až příliš vzdělaný, ví toho tolik, že mu to občas až překáží. Tam ten čistý tvůrčí proces není, je tam hodně promýšlení, konstrukce. On vlastně až později v životě přešel od literárněvědeckých studií a esejů k literatuře, to byl jeho pozdní záměr i cíl, jeho touha…

© Jitka Kolářová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3182x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce