Anderson, Benedict: Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu 1

Anderson, Benedict
Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu 1

recenze historie

Vztah dějepisectví a krásné beletrie je poměrně úzký: každý historik musí, nebo by měl umět vyprávět, měl by být schopný vcítit se do nitra svých hrdinů, a k tomu všemu mít dostatek fantazie.

Benedict Anderson: Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu, doslov Martin Procházka, z anglického originálu přeložil Petr Fantys, verše Josého Rizala ze španělštiny přeložil Miloslav Uličný, Karolinum, Praha 2008.

Vztah dějepisectví a beletrie je poměrně úzký: každý historik musí, nebo by měl umět vyprávět, měl by být schopný vcítit se do nitra svých hrdinů, a k tomu všemu mít dostatek fantazie. Už i v češtině máme výbornou knihu Poetika českého dějepisectví, v níž její autor Milan Řepa zkoumá vyprávěcí styly vybraných českých historiků, a podobné problémy řeší také sborník O psaní dějin z roku 2007. Onen vztah ovšem jistě není bezkonfliktní: když například literární historik a sémiotik Vladimír Macura ve své knize Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ zdůrazňoval význam literatury a kultury obecně, bylo mu vytýkáno, že obojí přeceňuje. Ovšem právě na úlohu knihtisku a literatury při vzniku moderních národů poukazuje ve své knize Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu také americký politolog a historik, specialista na kultury jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie, Filipíny) Benedict Anderson. Na příkladech právě z literatury zemí, na něž se specializuje, ukazuje, jak i autoři románů si představovali, modelovali i vytvářeli své publikum - národní komunitu, k níž se obraceli. Jestliže podle autora v žertovné, literárné propracované evropské fikci 18. a 19. století zdůrazňuje tropus „náš hrdina“ autorskou hru s jakýmkoli čtenářem, tak v dílech, která intepretuje, je spojení „náš mladý muž“ označením mladého čtenáře, který přináleží ke kolektivu čtenářů indonéštiny, a tudíž také k zárodečné představě indonéského společenství.

Připojme, že u Macury literatura při formování národa funguje trochu jinak: jako důkaz vyspělosti národa, a jednotliví autoři tedy jakoby „plní úkoly“, jejich spisovatelství se pohybuje na rovině hry, snu nebo mystifikace. Když se totiž v začátcích obrození zdálo, že je utvoření skutečné české kultury nemožné, kultura začala být utvářena jako projekt mimo skutečnost, mimo daný čas a prostor, obrozenci si vlastně nejdříve hráli nato, že už mají vyspělou kulturu. Z hlediska toho, o čem psal Macura, je ovšem možné s Andersonem v mnohém polemizovat, například když Američan tvrdí, že možnost vytvoření představy národy vznikla až poté, co svoji moc ztratilo přesvědčení o tom, že konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické realitě. V Evropě naopak spolu ve skutečnosti jednotlivé národy dlouho soupeřily, který jazyk je ten nejpůvodnější, nejvíce blízký jazyku ráje nebo alespoň řečtině či sanskrtu, a zápasu se ovšem účastnila i čeština. V tomto smyslu souhlasím s autorem českého doslovu M. Procházkou, který proti Andersonovi namítá, že velký význam měla v 19. století právě představa národa jako náboženského společenství.

Anderson ve své knize cituje a rozvádí tvrzení E. Renana o tom, že „podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli. Každý francouzský občan již musel nutně zapomenout na Bartolomějskou noc a na jižní masakry ve 13. století“. I to dokládá příklady z literatury: byli to podle něj i američtí spisovatelé, kteří se podíleli na vzniku představy amerického národa skládajícího se z lidí odlišných ras, takže třeba už J. F. Cooper prezentoval ukázkové příklady bělošsko-indiánského přátelství, a u Marka Twaina Anderson nachází první nesmazatelný obraz bělocha a černocha jako „amerických bratrů“. Připojme, že v Čechách potomci Přemyslovců a Slavníkovců, pokud takoví žijí, dávno zapomněli na staré křivdy, a kmeni Čechů nikdo nevyčítá jeho krvavé války proti ostatním kmenům za sjednocení Čech, ani bitva na Bílé hoře dnešní Čechy myslím příliš nerozděluje. Ovšem z hlediska Andersonovy knihy by to nyní chtělo nějaký chytlavý román o česko-vietnamsko-romském přátelství. A Andersonova kniha nás může inspirovat i k otázkám, jak si například naši středověcí kronikáři představovali a jak konstruovali českou komunitu, koho z ní někteří z nich vylučovali (třeba zástupce staroslověnské liturgie) a ke komu se obracel třeba Dalimil, když psal: „Buďte soběstační, buďte hrdí, Češi, na ohnutou šíji sekyra se těší“. Ve 20. století pak máme čerstvou zkušenost specifického konstruktu „československého“ národa, který byl motivován politicky, ale měl své mnohem širší kulturní důsledky.

Každopádně Andersonova kniha je dobře napsaná a postupně si získala velký vliv. O tom svědčí i to, že do roku 2006 vyšla ve 27 jazycích. Její autor ke knize později připojil kapitolu, v níž sleduje právě historii její recepce i jednotlivých překladů. S trochou trpkosti poznamenává, že zatímco v Británii byla kniha téměř okamžitě recenzována předními vědci, v Americe, kde „kvalitní seriózní tisk“ nikdy neexistoval, si jí téměř nikdo nevšiml. Mnohé překlady do jazyků východo- a středoevropských zemí ten český o dost předběhly: srbochorvatsky vyšly Představy společenství už roku 1990, editoři prý tenkrát doufali, že publikování knihy pomůže v boji proti vzrůstajícímu nacionalismu a mýtomanii jednotlivých komunit Jugoslávie. Takový vliv ale zvláště odborné knihy bohužel většinou nemívají. I tak ale stojí zato Andersonovu knihu číst. Když totiž její autor tvrdí, že úspěch jeho knihy „nemá ani tak mnoho společného s jejími kvalitami, ale spíše se skutečností, že původně vyšla v Londýně“ a v jazyce, která má celosvětovou hegemonii, je to od něj nepochybně projev přehnané skromnosti.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 172 čtenářů.

Diskuse

Vložil: David Kalhous, 22.09.2009 08:45
Anderson, Benedict: Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu 1
Anderson je fajn. jen protestuji proti oznaceni Repovy poetiky jako "vytecne knihy". Je to slatanina, kde se clovek dozvi prekvapivou vec, a to ze cesti historici pouzivali retoricke figury. Navic se autor ctenari snazi namluvit, ze to ma cosi spolecneho s Haydenem Whitem.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

51%čtenáři

zhlédnuto 3519x

Koupit knihu

Inzerce