Bachmann, Ingeborg: Místo pro náhody. Eseje, prózy, rozhovory

Bachmann, Ingeborg
Místo pro náhody. Eseje, prózy, rozhovory

recenze beletrie zahraniční

Po básních, povídkových sbírkách a románu Malina se nám rakouská autorka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) představuje s opět jiným typem textů – publicistickými prózami, eseji a rozhovory, v nichž se dotýká společenských, politických, filozofických a poetologických otázek, kde ovšem zaznamenává též střípky bezprostředně žité skutečnosti.

Ingeborg Bachmannová: Místo pro náhody. Eseje, prózy, rozhovory, přel. Michaela Jacobsenová, Triáda, Praha 2009, 288 str.

Po básních, povídkových sbírkách a románu Malina se nám rakouská autorka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) představuje s opět jiným typem textů – publicistickými prózami, eseji a rozhovory, v nichž se dotýká společenských, politických, filozofických a poetologických otázek, kde ovšem zaznamenává též střípky bezprostředně žité skutečnosti. Texty převážně autobiografické povahy má v brzké době doplnit kniha esejů o filozofii, literatuře a hudbě, kterou se rovněž v překladu Michaely Jacobsenové chystá vydat pražské nakladatelství Triáda.

Osnovným tématem nově vydaného svazku Místo pro náhody je problém pro celý spisovatelčin život i tvorbu klíčový – problém jazyka a jeho hranic. Ani zde se nezapře intenzivní souznění s Wittgensteinovou filozofií a jeho tezí: „Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa“. Autorka tyto hranice ctí a je si vědoma faktu, že „míč nelze vyhodit mimo hrací pole“, zároveň však opakovaně poukazuje na svou niternou potřebu usilovat o jejich maximální napínání, o krajní, byť mnohdy bolestné zakoušení tohoto „ohraničeného“ světa. Znamená to tedy hranice možností respektovat, ale přesto v sobě neustále oživovat přání je překračovat, „upírat v nich pohled na to, co je dokonalé, nemožné a nedosažitelné, ať už v lásce, svobodě či každé ryzí velikosti“, rozšiřovat v „protichůdném boji možného a nemožného“ své možnosti, „zaměřovat se na cíl, který se nám při přiblížení samozřejmě opět oddálí“.

Potřebu hledat hraniční případy během psaní i v realitě všedního dne vyjadřuje i v textu Pravdu lze po člověku žádat a dále ji modifikuje v náčrtech prózy Báseň ke čtenáři, která má podobu extatické, implicitně erotické básně v próze. Výjimečně inteligentní žena, jejímž útočištěm bylo myšlení a psaní a která se sama označovala spíše za solitéra, se zaníceně vyznává čtenáři a naznačuje, jak úzce je s ním během psaní spjatá: „A beru si tě na pomoc, představitele sama sebe, abych rozezněla tvé vlohy, poznala je a procítila a tvou krajnost zvrátila do krajní niternosti. Neupustím od tebe, dokud ti neozřejmím, že v tomto okamžiku na nás zákon světa nespočívá“. Odmítá však čtenáři nabízet „útěchu“, o kterou ji žádá.

Vztah ke čtenáři tematizuje i v Řeči k udělení ceny Antona Wildganse z předposledního roku svého života. Bachmannová v tomto pro oficiální příležitost určeném, přesto velmi osobním textu přiznává, že „existuje,“ pouze když píše, jinak se cítí zcela ztracena. Relativizuje zde potřebu „mít názor“ na aktuální dění ve světě a odmítá „idiotské tlachy o roli spisovatele“. V tom, aby zaujímala společenské postoje, nevidí žádný smysl a názory vnímá pouze jako „berličky v rozhovoru“. Proti těmto takzvaným palčivým problémům současnosti, jakožto vždycky příhodným tématům nezávazné konverzace, staví požadavek nalezení skutečně podstatných otázek: „K aktualitám mohu říci jen to, že musíme psát mimo ně a navzdory nim, aktuality své doby musíme korumpovat a nesmíme se nechat zkorumpovat frázemi, jimiž jsou nám vnucovány.“

Mezi reflexivními texty první části svazku působí jako příjemné odlehčení lyricky laděné prózy stojící na začátku výboru, v nichž Bachmannová velmi citlivě zachycuje bezprostřední realitu všedního dne a počáteční okouzlení Itálií, kde se v padesátých letech usadila. Básnířka a prozaička, známá precizní kritickou reflexí a jasným výrazem, zde nechává volný průchod své vnímavosti pro kouzlo prostého okamžiku a křehkou emotivnost. Ovšem ani tato lyrická splývavost v esejích Co jsem v Římě viděla a slyšela a Ferragosto kritický a místy ironický nadhled nevylučuje. Stěžejním textem prvního svazku je esej-próza Místo pro náhody, původně děkovný projev po převzetí ceny Ceny Georga Büchnera v roce 1964. Město Berlín tu v zastoupení současného světa autorce vychází jako místo osamění a zmaru, postižené chorobou šířící se všemi směry. Jakkoli tato realita nedává takřka prostor naději, jistá naděje zůstává ve ztvárnění tohoto bolestného a bezvýchodného stavu, v jeho vyslovení a proniknutí k jeho jádru.

Místy až tragickými názvuky je prodchnuta i druhá část knihy tvořená rozhovory, jež Bachmannová od padesátých let poskytovala médiím. Banální otázky, kterými se žurnalisté často pokoušejí Bachmannovou rozličnými způsoby kategorizovat a odlišit procesy tvoření v závislosti na jednotlivých žánrech, odrážela chladnými, úsečnými a mnohdy mlhavými odpověďmi. V některých případech však mezi ní a novinářem vznikla jakási empatická chemie, která vytvořila půdu nadmíru invenčnímu dialogu, v němž autorka nabízí brilantní postřehy na různé aspekty života a tvorby. K nejzajímavějším pasážím patří místa, v nichž se čtenáři nabízí mnohovrstevný pohled na hlavní téma a strukturu slavného románu o destrukci citu Malina, který končí zánikem „ženského já“. Zejména v pozdních rozhovorech autorka opakovaně krouží kolem tématu smrti a vraždění. V tomto smyslu je tematizována zejména snová kapitola románu, v níž se vynořuje „všemocná otcovská postava“, která se později odhalí jako vrah. Vrah je zde obrazem jakési destruktivní síly, kterou má každý z nás, a která nás ve své koncentrované podobě vraždí v našich snech, „neboť člověk je temná bytost a jen v temnotě je pánem sám nad sebou“. O to, aby nás „tento vrah“ skutečně zničil, se však obvykle „postarají ti druzí“. Bachmannová chápe toto vraždění jako permanentní stav jak ve společenském, tak intimním rozměru.

Jako proces vzájemné likvidace vidí i vztah mezi mužem a ženou – je jí důkazem toho, že člověk není schopen překročit své hranice a přiblížit se k druhému. Na souznění ve vztahu nevěří: „Myslím, že to vyplývá ze všech knížek, že se lidé v jakémkoli vztahu míjejí, hovoří mimo sebe, toto zdánlivé porozumění, kterému říkáme otevřenost, není žádné pochopení – to neexistuje. Otevřenost není nic jiného než naprosté neporozumění. V zásadě je každý sám se svými nepřenosnými pocity a myšlenkami“. Lásku chápe jako výlučný stav, pro nějž ve světě není místo a který vede k nejhlubší osamělosti. Stav, který je natolik intenzivní, že spálí jakoukoli možnost, aby člověk byl schopen vztahovat se k druhému člověku.

K nejsilnějším momentům svazku Místo pro náhody patří pasáže, v nichž se snoubí autorčina chladná reflexe s nejkrajnějším zanícením. Je přitom jedno, zda jde o esej, prózu nebo rozhovor. I v těchto zdánlivě okrajových a často příležitostných textech dokázala Bachmannová umělecky působivě skloubit obě své zdánlivě protichůdné stránky spolu s nevšedním jazykovým citem.

© Kateřina Horváthová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 89 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 2809x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce