Literatura z regionů nebývá příliš známá a když se navíc týká konkrétního místa, většinou ji kritici přejdou nezájmem. Nicméně jde o důležitou součást naší nejen literatury, ale i historie, která by jinak často zůstala v troskách, stejně jako mnoho domů, usedlostí, ale i celých vesnic či oblastí. Slezská autorka Eva Tvrdá (nar. 1963) se pustila do několika příběhů, jejichž středobodem je vesnice Třebom ve Slezsku. Po staletí v ní žili sudetští Němci, kteří byli vysídleni po 2. světové válce. Přišli jiní vysídlenci, volyňští Češi. Ale ani ti se nezdrželi dlouho; režimu nebyli příliš po chuti. Krom toho v Třebomi žili další obyvatelé, z nichž mnozí umřeli, odešli, ale jen několik málo jich zůstalo a snažilo se zapomenout…

Kniha má pět částí. První oddíl, nazvaný Edeltraud, se věnuje příběhu německé rodiny, v níž vyrůstala dívka Edeltraud. Otec narukoval a nakonec zemřel na východní frontě. Zvláště zdařilá je část vyprávění, kdy se po krátkých odstavcích střídají pocity Edeltraud, která žije na statku v Třebomi, a jejího otce, jenž se snaží nezešílet v armádě. Druhá část nese název Ludmila a přináší vyprávění volyňské dívky, jejíž rodina odešla na konci války ze Sovětského svazu a byla umístěna do Třebomi do statku po sudetské rodině Edeltraud. Třetí oddíl s titulem Inge pojednává ve zkratce o Edeltraudině kamarádce Inge, která sice mohla po válce v Československu zůstat, ale svůj život dala do služeb komunismu. Třešňovou alejí je název čtvrté části, v níž se stará Edeltraud jede do Třebomi podívat. A Ztracená paměť obsahuje několik dobových fotografií z Třebomi. Autorka události nehodnotí, pouze je čtenáři předkládá s nabídkou popřemýšlet, zamyslet se a snad i domyslet, co přinesla druhá půlka 20. století, jak obrovským způsobem změnilo konání několika šílených jedinců celou mapu Evropy. Na mikrokosmu malé obci Třebomi a jejích obyčejných obyvatelích lze názorně ukázat a procítit, jak z gruntu se dvěma režimům podařilo vykořenit lidské osudy, duše, celé rodinné historie. Ludmilina rodina musí pohřbít dědečka na cestě z Volyně do Čech, tedy symbolická nejistota, vytrženost; nemá ani hrob, neví, kde je pohřben, tedy pusto a prázdno v duši, stejně jako v téměř zaniklé Třebomi, kam se jede Edeltraud ve stáří podívat, aby zjistila, že jejich dům již dávno nestojí, třešňová alej, kterou chodila do kostela, je přestárlá a z obyvatel nepozná nikoho.