Solstad, Dag: Ostych a důstojnost 2

Solstad, Dag
Ostych a důstojnost 2

recenze beletrie zahraniční

Kdyby žil Franz Kafka v Norsku druhé poloviny 20. století, možná by psal jako Dag Solstad. Ale nejen z toho důvodu je vydání románu Ostych a důstojnost (Genanse og verdighet, 1994) událostí, která zaplňuje jedno velké bílé místo na mapě současné norské literatury v českém jazyce. Konečně je tu román reprezentující rozsáhlé dílo více svérázného než doopravdy kontroverzního norského prozaika Daga Solstada (1941).

Životní křižovatka: kruhový objezd
Solstad, Dag: Ostych a důstojnost, přeložil Ondřej Vimr, Pistorius a Olšanská, Příbram 2008

Kdyby žil Franz Kafka v Norsku druhé poloviny 20. století, možná by psal jako Dag Solstad. Ale nejen z toho důvodu je vydání románu Ostych a důstojnost (Genanse og verdighet, 1994) událostí, která zaplňuje jedno velké bílé místo na mapě současné norské literatury v českém jazyce. Konečně je tu román reprezentující rozsáhlé dílo více svérázného než doopravdy kontroverzního norského prozaika Daga Solstada (1941).
 
Solstad debutoval v šedesátých letech dvěma sbírkami prozaických textů, k nimž v roce 1969 přidal román Irr! Grønt! (Měděnka! Zelená!). Jeho knihám dominuje téma jedince konfrontovaného se společností. V sedmdesátých letech zasazuje své hlavní postavy do tehdy silné vlny zájmu o marxismus-leninismus a maoismus (např.v románu Arild Asnes z roku 1971), se kterou se sám vypořádává až v knize Gymnaslarer Pedersens beretning om den store politiske vekkelsen som har hjemsøkt vårt land (Zpráva gymnaziálního učitele Pedersena o velkém politickém probuzení, které navštívilo naši zemi) z roku 1982; knih byla  i zfilmována, i když odvahy a potřebného odstupu nabyli filmaři až v roce 2006. V roce 1989 získává Cenu Severské rady za literaturu za skoupě nazvaný Roman 1987 (Román 1987),devadesátá léta jsou pak ve znamení markantních románů s typickými solstadovskými reprezentanty tzv. neautentického člověka. Elias Rukla z nejčastěji překládaného románu Ostych a důstojnost je právě jedním z nich.
 
Je říjnové pondělní dopoledne a Elias Rukla stejně jako posledních dvacet pět let vyučuje norskou literaturu na střední škole. Žáci jsou otrávení a jejich pohrdání jej vyvede z míry natolik, že se mu nepodaří uspokojivě zachytit a objasnit náhle objevený zásadní poznatek z Ibsenovy Divoké kachny. Podrážděný a zklamaný se chystá na cestu domů, ale nefunkční deštník je pomyslnou kapkou, kterou nádoba jeho trpělivosti přeteče. Vzteky jej rozmlátí o školní kašnu a výstup završí sprostými nadávkami na adresu jedné studentky, která je náhodou v dosahu. Nastartován tímto výbuchem se žene pryč, neboť je mu jasné, že se do školy již nikdy nevrátí. Ubírá se mimo svou obvyklou trasu až ke kruhovému objezdu na Bislettu, kde se jeho myšlenky vydají cestou zpátky do minulosti.
 
V retrospektivě, která začíná časem studií, je čtenář vtažen do Ruklava vnitřního světa a pochopí zklamání, které ho dovedlo až do zlomového bodu. Rukla se už necítí být součástí společnosti, v níž žije, nemá co říct, stejně jako společnost nemá co říct jemu, komunikace mezi lidmi zpovrchněla a on jen žíznivě a mnohdy zbytečně čeká na signál k diskusi na nějaké opravdu zajímavé téma. „A pak se to přihodilo. Z ničeho nic se to přihodilo. Těsně před zvoněním na první hodinu vešel do sborovny jeden kolega a pravil: Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, neměl jsem vůbec vylézat z postele. V Eliasu Ruklovi hrklo. Slyšel dobře? Zaznělo tu jméno Hanse Castorpa, jen tak nezávazně, úplně mimochodem? […] Ano, přesně tak, a Elias Rukla prožíval zářný okamžik.“Jeho zklamání se však prohloubí, když zjistí, že učitel matematiky použil postavu z Mannova románu čistě účelně bez úmyslu toto své přirovnání dále rozvíjet či s Eliasem Ruklou nějak debatovat.
 
Solstad mistrně popisuje Ruklovy duševní pochody a argumentace, aniž by byť jen na okamžik nudil nebo opustil svůj prakticky apoetický jazyk. Vykresluje Ruklu jako typického představitele průměrného nadprůměru: inteligentního, ale nijak zářného studenta, dobrého posluchače, ale nikoli oslňujícího řečníka. Díky geniálně popsané průměrnosti dosahuje maximálního zaujetí a soucítění čtenáře, v podstatě se mu daří jej obelhat, protože místo sympatií s člověkem, jemuž se hroutí dosavadní soužití s okolní společností, by se mohlo vnímání čtenáře ubírat i jinudy. Proč vlastně nevnímat Eliase Ruklu jako hloupého profesůrka, který se za pětadvacet let nezmohl na jediné oživení výuky nebo alternativní přístup, jako muže, který ke své manželce přišel jen náhodou a nikdy ji nepochopil, a stěží dokáže říct, zda ji opravdu miloval? Ano, i to je možné. Zvlášť pokud nepatříte do Ruklovy generace a namlouváte si, že tohle se vám nemůže nikdy stát.
 
Mohu-li si dovolit soukromou interpretaci názvu knihy, pak „ostych“ je pocit, s nímž se Elias Rukla přibližuje svému okolí a čtenář zase Eliasu Ruklovi. „Důstojnost“ pak budiž tím, co Ruklovi čtenář přiznává, ačkoli si postava myslí, že o to právě přišla. Jediný čtenář totiž může Ruklovi udělit milost, protože Solstad jako by se snažil napodobit v úvodu jmenovaného Kafku právě tím, že je také jakýmsi „mistrem bezvýchodnosti“, a v tomto duchu se chová ke všem svým neautentickým protagonistům. Ačkoli Ostych a důstojnost nelze jednoznačně zaškatulkovat pouze jako generační výpověď, největším přínosem je právě velmi sugestivní popis životní křižovatky člověka, kterému se v životě vlastně všechno zdařilo a ještě měl to štěstí, že se narodil v jedné z nejbohatších zemí světa. Při tomto pohledu člověka až zamrazí. Že by mě tohle ještě teprve čekalo?

 

© Daniela Mrázová
článek vyšel v časopise Host 2/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

68%čtenáři

zhlédnuto 2569x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce