Göbl, Pavel: Tichý společník, komentář

Göbl, Pavel
Tichý společník, komentář

recenze beletrie česká

Tichý společník byl původně scénář pro celovečerní film, ze kterého se ale stala svrchovaná prozaická kniha. Scénář sice skrze knihu prosvítá, ale spíš v rytmizaci jednotlivých kapitol, které si ponechávají členění na obrazy a taky cosi jako klasickou aristotelovskou dramaturgii, kdy děj bryskně spěje od expozice až ke katarzi.

 

Tichý společník
Pavel Göbl
: Tichý společník. Dauphin, Praha 2008, 192 stran
 
Tichý společník byl původně scénář pro celovečerní film, ze kterého se ale stala svrchovaná prozaická kniha. Scénář sice skrze knihu prosvítá, ale spíš v rytmizaci jednotlivých kapitol, které si ponechávají členění na obrazy a taky cosi jako klasickou aristotelovskou dramaturgii, kdy děj bryskně spěje od expozice až ke katarzi. Hlavními klady Göblovy knihy jsou podle mého uměřenost stylu, ale zároveň velice jemné, lyrické postřehy a zcela přirozená schopnost říct o postavách své knihy to důležité, a zároveň jejich charakteristiku patřičně zobecnit. Zarámování Tichého společníka je patřičně bizarní. V knize najdeme agroturisty z Prahy, místního blázna – izraelského teroristu Miru Malinu, strůjce nápadu s pohřbíváním ve stoje, distancovanou čtyřicátnici Lenku, cvičící každé ráno Taj-či na zahradě, nebo insitního, naivistického malíře Fandu, obkreslujícího pastelkami pohlednice. Ale celý ten groteskní pel kryje docela silný smutek, nebo přímo melancholii, která z knihy vyvěrá.
 
V knize si mě hned získalo především přesné vyhmátnutí citového a emocionálního rozpoložení jednotlivých charakterů, které Pavel Göbl podává velice plasticky, hutně a přitom jednoduše, například když Lenku v jedné situaci zastihne takto: „Vnímá, jak jí svlékají pohledy všech přítomných řidičů. Svírá se jí hrdlo, najednou má zase bradu z rosolu a třesou se jí stehna. Chlapi u kamionů si jí však ve skutečnosti nevšímají, mají své starosti. To jen ona sama sebe vidí jak cíl jejich pohledů. Chce se tak vidět.“ Podobně přesných a zároveň překvapivých postřehů nalezneme v knize celou řadu.
 
Další z nesamozřejmých a přitom docela prostých zážitků, které Tichý společník přináší, je jeho čtivost. Skloňovala-li se v souvislosti z dalším nominovaným Martinem Ryšavým, shodou okolností také filmařem, a jeho Cestami na Sibiř krom jiného především čtivost, platí tato záhadná vlastnost prozaického díla rovněž i pro knihu Pavla Göbla.
 
Autor čtivosti dociluje pregnantně deskriptivním, ale nikoli planě popisným stylem, jeho věty mají přirozenou melodii a rytmus a jsou náležitě homeopaticky dávkovány: obsahují přesně tolik informací, lyričtějších zastavení, odpozorovaných situací i nenuceně plynoucího dialogu, kolik je třeba. Göbl má oko pro vystižení nejrůznějších úkonů, atmosférických jevů i vnitřních hnutí mysli, např.: „Celý vesmír, veškerý prostor a všechen čas se setkaly na cestě mezi kůlnou a brankou, aby jí pomohly vynést z vlhkého přítmí zahradního domku dávno nepotřebné a zapomenuté věci.“
 
Leitmotiv knihy, onen groteskní či absurdní motiv vertikálního pohřbívání, jak o něm hovoří vyjádření poroty, není podle mého v knize tím nejdůležitějším. Tvoří sice pevný a bytelný půdorys, ke kterému jsou svedeny všechny započaté dramatické situace, ale jako hlavní téma Tichého společníka mi postupně při čtení vysvítala až jakási elegie vyslovená nad vědomím nepatřičnosti současného světa a bytí vůbec.
 
Jak to na dvou různých místech říká právě Mira Malina: „Víš co ti povím, Leni, to je kult smrti toto! Mladá roba má cecky ukázat – to né, ale fotky mrtvol – ty aj děckám ukazujú.“ A ještě: „Mira má pocit, že požehnání už dávno minulo tento svět. A znovu ho napadne, že je to tím, že málokdo přesáhne svůj život dál než k vlastní závěti.“ Že je právě on původcem a strůjcem nápadu s vertikálním pohřbíváním mrtvých, mi nepřipadá jako náhoda, jako by on, „místní blázen“, když si vypomůžu známým klišé, vracel své obci, svému životními působišti a potažmo i světu, v jakémsi křivém, ale ostrém zrcadle jeho bezednost (jak zní český ekvivalent pro absurditu) a vymknutost z kloubů.  

© Jakub Řehák
článek J. Ř. přednesl na čtení z knihy (Fra, 31.3. 2009)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 181 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 5246x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce