Pelikan, Jaroslav: Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu

Pelikan, Jaroslav
Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu

studie náboženství

„Křesťanství odejde. Vyprchá a zmizí. Nepotřebuji to dokazovat. Momentálně jsme slavnější než Ježíš.“ Pronesením těchto slov vyvolal John Lennon před více než čtyřiceti lety bouři nevole.

Jaroslav Pelikan: Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu, z anglického originálu přeložil Tomáš Jajtner; předmluva k českému vydání Petr Pokorný, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008.

„Křesťanství odejde. Vyprchá a zmizí. Nepotřebuji to dokazovat. Momentálně jsme slavnější než Ježíš.“ Pronesením těchto slov vyvolal John Lennon před více než čtyřiceti lety bouři nevole. Když nedávno vatikánský deník L’Osservatore Romano muzikantova slova omlouval jako „chvástání mladého anglického muzikanta z dělnické třídy, který se potýkal s nečekanou slávou“, pomyslel jsem si, že i onen poprask byl zbytečný - vždyť to, že se na Ježíše skoro 2 000 let po jeho smrti odvolávala a chtěla se s ním poměřovat tehdy celosvětově nejslavnější skupina, by se dalo vykládat i jako velká čest a reklama. Zájem o Ježíše přitom ani dnes neklesá: každý rok o něm vycházejí stále nové a nové knihy, jejichž počet mnohonásobně předčí třeba počty titulů věnovaných Stalinovi a Hitlerovi dohromady. Jaký obraz Ježíše ovšem ony knihy přinášejí?

Každý může svobodně odporovat
Z Vatikánu nedávno vyšla nejen omluva pro Lennona, ale také kniha současného papeže Benedikta XVI. s prostým názvem Ježíš Nazaretský. S úlevou jsem se v úvodu dočetl, že „kniha není aktem učitelského úřadu“, takže autor svým čtenářům velkoryse vzkazuje, že mu „každý může svobodně odporovat“. Kniha ovšem byla poměrně dobře přijata i mezi nekatolíky; u nás ji nadšeně a vřele přivítal i evangelický farář Miloš Rejchrt: kdyby neznal autora, prý by v jejím autorovi hádal spíše protestantského teologa. Papež se v textu zmiňuje o tom, že se staré biblické texty v současných kontextech nově čtou: „slovo poznenáhlu otevírá své vnitřní možnosti, přítomné jako semínka, ale rozvíjející se až ve výzvě nových situací, nově zakoušených a protrpěných“. Jaké jsou ovšem podoby Ježíše v kontextu soudobého světa z katolického hlediska asi nejlépe nastiňuje publikace 50x Ježíš od benediktinského mnicha, ekonoma a psychologa A. Grüna. Mezi těmito mnoha podobami najdeme také Ježíše coby odpůrce výkonu a moci, Ježíše - žrouta a pijana, tuláka vybočujícího z řady, Ježíše coby rodinného terapeuta, nechybí ani Ježíš jako „nespoutaný muž“, Ježíš - vypravěč a Ježíš - klaun. Vedle toho ovšem Grün připojuje i kapitoly o tradičnějších označeních Ježíše coby Žida, Mesiáše, Vykupitele, Krále králů či Božího Syna, kterými byl Ježíš během dějin křesťanství postupně opatřen.

Od Rabbiho k Patologovi
O tom, jak se chápání Ježíšovy postavy měnilo v průběhu staletí, poutavě pojednává kniha Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu. Jejího autora, profesora na univerzitě v Yale slovenského původu Jaroslava Pelikana, označuje anglická Wikipedie za jednu z celosvětově nejvýznamnějších postav zkoumání dějin křesťanství a intelektuálních dějin středověku. Už samotné názvy jednotlivých kapitol Pelikanovy knihy výmluvně vypovídají o tom, nakolik byl obraz Ježíše v průběhu staletí proměnlivý: od židovského Rabbiho přes Kosmického Krista, dále Mnicha, jenž vládne světu až k mystickému Ženichu duše. Kapitolu o renezančním přístupu autor nazývá Univerzální člověk, interpretaci osvícenskou charakterizuje slovy Učitel zdravého rozumu, kteréžto pojetí vystřídal Ježíš coby Básník ducha období romantismu. V předposlední kapitole je Ježíš vykládán jako Osvoboditel, stojící v opozici proti ekonomickým a sociálním nespravedlnostem a nabádající k revoluční změně společenského uspořádání (především takto u nás Ježíše vnímal M. Machovec), v závěrečné kapitole je Ježíš představen jako Člověk, který patří světu, jehož univerzální poselství je určené celému lidstvu. Pelikan v knize zastává tezi, že i v novověku, kdy klesá respekt k organizovaným církvím, souběžně roste úcta k Ježíšovi. Podle autora třeba renezanční humanisté odmítali středověk, ale ve svém obdivu k Ježíšovi a v jeho zbožném uctívání nezaostávali za žádným středověkým teologem - takže i samotný název epochy renezance podle autora souvisel s Ježíšovým varováním, že jestliže se někdo znovu nenarodí, nemůže spatřit Boží království. Podobně jedním z pramenů moderního vědeckého myšlení bylo podle Pelikana (a nejen jeho) dřívější chápání Ježíše jako Logu, jako racionálního principu ovládajícího svět a umožňujícího jej díky tomu také rozumově uchopit.

Kniha je psána z hlediska pravověrného křesťana – připojme, že Pelikan strávil většinu svého života jako člen a dokonce vysvěcený pastor luterské církve, osm let před smrtí pak s manželkou vstoupil do církve pravoslavné. Tomu plně odpovídá to, že i jeho obraz Ježíše, ať je sebevíce proměnlivý, zůstává také velmi pravověrný: nepíše vůbec o tom, jak Ježíše vnímají například muslimové, pro které je jedním ze 4 velkých proroků - předchůdců Mohameda, ani jak Ježíšovu postavu chápali četní heretici a schizmatici či přívrženci různých soudobých sekt, z nichž mnohé vznikly na půdě křesťanství – i když to vše také bezesporu patří ke „kulturním dějinám Ježíšovy osoby“, jak svoji knihu autor také označuje. Neuvádí ani podobu Ježíše jako „Patologa“ (označení F. Gonzálese-Crussiho), jež byla rozšířena v 17. století: v této verzi Ježíš přistupuje k ostatkům hříšníka a orgán po orgánu hledá fyzické příznaky mravní zkaženosti: „Odsekne jazyk, který se dopustil tolika lží; rozseká nohy, jež člověka nutily skákat při těch nejzhýralejších tancích; stáhne kůži a odhalí maso, v němž se skrývá utajená nečestnost“. Mnozí také asi budou, jako já, spíše souhlasit s Arthurem Lovejoyem, podle něhož Ježíšův charakter a učení byly pojímány způsoby tak rozmanitými, že i jejich jednota je hlavně jednotou názvu, tedy jen jména křesťanství – proti čemuž Pelikan soudí, že stále přetrvává nezměněný originální portrét Ježíše věrně zachycený v evangeliích.

Panchart a syn ženy rozvedené
Pokud by se někdo zajímal o „heretické“ verze Ježíše, k jejich studiu mu mohou posloužit knihy Padělatelé Ježíše nebo Kristus podle New Age: kritická analýza. Autor první ze jmenovaných knih, Josef Dirnbeck, poněkud bulvárním způsobem probírá jednotlivé hypotézy o Ježíšově manželství a dětech, o jeho vegetariánství, árijství či o jeho původu z Marsu, se zaujetím vypráví i zkazky o jeho pobytu v Římě, ve Francii, Indii, Japonsku či Americe (mormonská verze). Ironicky poukazuje nato, že mnozí autoři přicházející s „novými“ zjištěními přitom často pouze nevědomky opakují teze několik set let staré. Jedním z předobrazů pozdějších pro křesťany heretických obrazů Ježíše je židovský protikřesťanský pamflet Toledot Yeshu. Podle tohoto spisu, který byl v Evropě a na Blízkém východě široce rozšířen od devátého století a česky vyšel roku 1879 v Milwaukee v překladu F.M. Klácela, byl Ježíš „panchart a syn ženy rozvedené“, divy konal díky „ukradenému kouzlu“ a jeho život skončil ukamenováním a oběšením. Jako jeho otce spis uvádí „pověstného ničemníka“ a „hlavního neřestníka“ Josefa Panderu. Dirnberck píše o tomto původně orálně předávaném textu jako o snůšce „nejapně zfalšovaných historek“, ovšem v nedávno vydané knize Ježíšova dynastie od renomovaného amerického historika Jamese Tabora se právě osoba jménem „Pantera“ znovu vynořuje. Tabor se dokonce v kapitole Rozřešení Panterovy záhady široce rozepisuje o náhrobku jistého Tiberia Julia Pantery, který byl roku 1859 nalezen v Německu - šlo o římského vojáka, který byl původem Žid, pocházel ze syrské Palestiny a byl současníkem Ježíšovy matky Marie. Jak Tabor konstatuje, máme tedy „správné jméno, správné povolání, správné místo a správný čas“, a nenápadně naznačuje, že by se mohlo jednat o hrob skutečného Ježíšova otce. I když jsem v pokušení Taborovu víru interpretovat jako jakousi obdobu zázraků, které ve středověku hojně provázely nenadálé nálezy relikvií, je potřebné dodat, že si Tabor v případě hrobu Ježíšova otce i Ježíšovy rodiny přece jenom zachovává - na rozdíl od mnoha dalších autorů včetně třeba spisovatele Dana Browna - skeptický odstup. Americký historik přitom nebojuje proti křesťanství jako takovému, ale snaží se - jak jinak - o nalezení cesty k „původní“ Ježíšově zvěsti, kterou chápe jako poselství boje proti „všem formám bezpráví a útisku“ (takže známý Pelikanův Ježíš Osvoboditel). Skutečnému historickému Ježíši podle Tabora nejlépe odpovídá Ježíš, ve kterého věří muslimové.

Ježíš jako mimozemšťan?
O Ježíšovy rodinné vztahy a jeho citový či vůbec vnitřní život se ovšem zajímají také mnozí další autoři včetně křesťanů. Benedikt XVI. sice tvrdí, že biblické texty nám nedávají nahlížet do Ježíšova nitra, protože „Ježíš je nad našimi psychologiemi“, ovšem i mnozí katolíci se právě o toto pokoušejí. Bývalý děkan pražské teologické fakulty Václav Wolf ve své publikaci Psychologie Kristovy osobnosti píše o „historii sporů o niternost Ježíše Nazaretského“ - za citát jistě stojí tvrzení o tom, že „Ježíšova lidská duše vytvořila v centrální nervové soustavě svého organismu empirické neurofyziologické centrum, které spolu s celou Ježíšovou niterností není autonomní, ale je neustále nasměrováno ke svému ontickému osobnímu nositeli, kterým je božské Slovo.“ Podobně psycholog Jeroným Klimeš ve své nedávné knize řeší otázku, jak by asi vypadala psychika člověka, který by o sobě byl přesvědčen, že je Boží syn. Klimešova odpověď vychází z tradičního křesťanského učení: Ježíš byl Božím synem, a také se odmalička považoval ne za dítě nějakého muže, ale přímo Boha. „Měl tedy identitu adoptovaného dítěte, které hledá svého pravého otce“. Z toho autor dovozuje nejen to, že motiv adopce je konstitutivní pro celé křesťanství, ale i četné - velmi kritické - soudy o soudobé církevní hierarchii. Jestliže Wolf zdůraznil spíše Ježíšovo „permanentně nepřerušené blažené nazírání na božské předměty“, u Klimeše se Ježíš musí stále vyvíjet a učit, a proto mu také po jeho smrti trvalo tři dny, než objevil cestu zpět mezi živé, „protože to nebylo nic snadného“. Jakousi střední polohu mezi Klimešem a Taborem zaujímá novinář a spisovatel M. Komárek, podle kterého byl Ježíšův otec skutečný člověk a Božím synem se Ježíš stal až v okamžiku, kdy se „otevřela nebesa“ a Bůh jej takto označil. Zcela specifickou podobu Ježíše pak nacházíme u uznávaného českého katolického teologa vyučujícího na většině českých teologických fakult Ctirada V. Pospíšila. Ten se mimo jiné - na rozdíl od Dirnbecka - vážně zabývá Ježíšovým vztahem k hypotetickým mimozemšťanům: jeho univerzální láska dokáže podle teologa zahrnout i je a „různá hypotetická vtělení Božího Syna do jednotlivých kosmických přirozeností by se vzájemně nevylučovala“.

Když slunce v Korutanech spadlo z nebe
Klimeš vyjmenovává řadu uměleckých děl, která se ve 20. století tématem Ježíše zabývala a podotýká, že kristologický syžet najdeme třeba i ve filmu Matrix. Ježíš ve filmu či beletrii by ovšem bylo téma na samostatné pojednání, kristologický syžet je navíc vděčně využíván i v mnoha dalších souvislostech: když například nedávno v Rakousku pohřbívali Jörga Haidera, zaznívala přitom slova o tom, že v okamžiku politikovy smrti „slunce v Korutanech spadlo z nebe, hodiny se zastavily“ a klagenfurtský starosta o něm prohlásil „Ejhle člověk“, což jsou všechno zřetelné odkazy na biblické líčení smrti Ježíše. To je jen jeden z důkazů toho, že i v dnešní sekularizované Evropě stále platí Goethův výrok, že „mateřským jazykem Evropy je křesťanství“, nebo slova I. Kanta, pro kterého „evangelium je pramenem naší civilizace“. Dá se ale význam Ježíše přecenit? Krátce před smrtí prý J. Pelikan řekl, že „pokud Ježíš vstal zmrtvých, na ničem jiném nezáleží; a pokud Ježíš zmrtvých nevstal, pak na ničem jiném (také) nezáleží“. Přestože někteří křesťané zřejmě chápou Ježíšovo zmrtvýchvstání metaforicky, třeba ve smyslu O. Fundy, podle něhož „Kristus vstal do víry svých učedníků“, toto dogma stále zůstává jedním ze základů - fundamentů - křesťanské víry. Pelikanův výrok je přitom jen jakousi zjemněnou verzí slov, kterými měl chalífa Omar zdůvodnit zničení alexandrijské knihovny: pokud ony knihy obsahují učení Koránu, jsou nadbytečné a musí být zničeny, pokud obsahují něco jiného, jsou škodlivé a musí být zničeny rovněž. Dá se souhlasit s výrokem A. Schweitzera o tom, že „žádná jiná historická práce neprozrazuje tolik o autorově já, jako je psaní Života Ježíšova“? Skeptický Čech si zde ovšem vzpomene nato, že už Zdeněk Nejedlý hlásal: „Řekni mi, jaký máš vztah k husitství, a já ti řeknu, kdo jsi.“ To pak obměnil třeba Zdeněk Mahler výrokem: Pověz mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi. Ježíš je jistě slavnější než husité nebo Masaryk, kteří se navíc na něj všichni odvolávali, přesto ale - alespoň pro člověka jiného než křesťanského vyznání - mají všechny tři výroky srovnatelnou vypovídací hodnotu.

I když si pod jeho jménem každý představí něco jiného a mnohé spisovatele i vědce (jako O. Fundu) na něm nejvíce přitahuje otázka, zda-li by býval neudělal lépe, kdyby „tesal stoly v Nazaretě, učinil šťastnou Máří z Magdaly, měl s ní několik hezkých kluků a nepobláznil své současníky a později celý svět“, Ježíš stále zůstává světoznámou Superstar, do budoucna asi slavnější než Beatles.

Josef Dirnbeck: Padělatelé Ježíše, z německého originálu přeložil Miroslav Hubáček, Fontána, Olomouc 2007

Otakar A. Funda: Ježíš a mýtus o Kristu, Karolinum, Praha 2007

Anselm Grün: 50x Ježíš, přeložila Jindra Hubková, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002

Kniha o tom, jak a kdy se byl narodil Ježíš, z anglické verze přeložil F.M. Klácel, Ant. Novák, Milwaukee 1879

Jeroným Klimeš: Psycholog a jeho svědectví o Kristu, Portál, Praha 2008

Martin Komárek: Bůh nezná budoucnost: esej o víře, Prostor, Praha 2008

Alessandro Olivieri Pennesi: Kristus podle New Age: kritická analýza, překlad C.V. Pospíšil, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2000

Ctirad Václav Pospíšil: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Krystal OP, Praha; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006

Joseph Ratzinger - Benedikt XVI.: Ježíš Nazaretský, z německého originálu přeložila Daniela Blahutková, Barrister & Principal, Brno 2007

James D. Tabor: Ježíšova dynastie: skryté dějiny Ježíše, jeho královské rodiny a zrození křesťanství, přeložil Dušan Zbavitel, Knižní klub, Praha 2007

Václav Wolf: Psychologie Kristovy osobnosti: historie sporů o niternost Ježíše Nazaretského, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006

© Jan Lukavec
článek vyšel v Lidových novinách 4.4.2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce LN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3209x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce