Pelikan, Jaroslav: Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu

Pelikan, Jaroslav
Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu

ukázka náboženství

Ať už si o něm osobně myslí kdokoli cokoli, Ježíš z Nazareta je po dvacet století klíčovou postavou dějin západní kultury. Kdyby bylo možné vytáhnout z nich jakýmsi supermagnetem každou částečku, která nese alespoň stopu jeho jména, kolik by zbylo toho ostatního?

Jaroslav Pelikan: Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu, z anglického originálu přeložil Tomáš Jajtner; předmluva k českému vydání Petr Pokorný, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008.

Ať už si o něm osobně myslí kdokoli cokoli, Ježíš z Nazareta je po dvacet století klíčovou postavou dějin západní kultury. Kdyby bylo možné vytáhnout z nich jakýmsi supermagnetem každou částečku, která nese alespoň stopu jeho jména, kolik by zbylo toho ostatního? Od jeho narození datuje většina lidstva své kalendáře, jeho jménem miliony lidí proklínají a v jeho jménu se miliony lidí modlí.
„Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami“ (Žid 13,8–9). Těmito slovy napomínal anonymní (a dodnes neznámý) autor dokumentu z prvního století, dnes známého jako List Židům, své čtenáře – pravděpodobně čerstvé konvertity od judaismu ke křesťanství –, aby zůstali věrní pokladu autentické, autoritativní tradice o Kristu, jak jim byla předána apoštoly první křesťanské generace, z nichž někteří byli stále ještě naživu.

Obrat „stejný včera i dnes i navěky“ posléze nabyl metafyzického a teologického významu: slovo „stejný“ vyjadřovalo, že Ježíš Kristus je ve svém věčném bytí „obraz neviditelného Boha, a proto také bez proměny.“ V této knize se ale budeme zabývat především historickým, nikoli metafyzickým či teologickým přínosem této formulace. Jak bude zjevné z mnohých, patrně i matoucích detailů zmíněných na samém konci těchto dějin obrazů Ježíše během staletí, jejich nejnápadnějším rysem není stejnost, ale kaleidoskopická pestrost. Nebylo by lepší nahradit formulaci prvního století „stejný včera i dnes i navěky“ slovy Alberta Schweitzera ze století dvacátého? „Každá nová epocha,“ říká Schweitzer, „nacházela v Ježíšovi své myšlenky, což byl ostatně jediný způsob, jak ho uchovat v paměti.“ Je příznačné, jak si ho člověk „utvářel podle vlastního charakteru. (...) Žádná jiná historická práce neprozrazuje tolik o vlastním já, jako je psaní Života Ježíšova.“

Tato kniha představuje dějiny těchto obrazů Ježíše, jak se objevovaly od prvního do dvacátého století. Právě proto, že pro každou dobu bylo – jak říká Schweitzer – příznačné zobrazovat Ježíše podle vlastního charakteru –, bude důležitou součástí naší práce umístit tyto obrazy do jejich historického kontextu. Naším cílem bude rozpoznat, co každá epocha k Ježíšovu portrétu přidala. Pro každou epochu totiž Ježíšův život a jeho učení představovaly odpověď (nebo ještě častěji tu pravou odpověď) na nejzákladnější otázky lidské existence a lidského údělu; tyto otázky byly ovšem určeny Ježíšově osobě, jak ji zachytila evangelia. Chceme-li porozumět odpovědím nalezeným v předchozích staletích, musíme proniknout i k jejich otázkám, které velmi často nejsou otázkami našimi a dokonce v mnoha případech explicitně ani otázkami jejich. Proto, jak provokativně říká Alfred North Whitehead, „pokud kritizuješ [nebo, jak by se dalo dodat, interpretuješ] filozofii určité epochy, nezabývej se pouze intelektuálními postoji, které její představitelé pociťovali za nezbytné výslovně bránit. Objeví se několik základních předpokladů, které zastánci všech rozmanitých systémů oné doby podvědomě přejímají. Tyto hypotézy se zdají natolik samozřejmé, že lidem ani nedochází, že je předpokládají, jelikož jiný způsob kladení otázek jim nikdy nepřišel na mysl. A s těmito předpoklady je slučitelný pouze ohraničený počet typů filozofických systémů.“ Máloco – pokud vůbec něco – za posledních 2000 let prozrazovalo tyto „základní předpoklady“ každé jednotlivé epochy tak vytrvale jako snaha vyrovnat se s významem postavy Ježíše z Nazareta.
Právě proto však vzájemná vazba mezi tím, čemu Whitehead říká „filozofie doby“, a jejím obrazem Ježíše odhaluje též pravdu: způsob, jakým určitá epocha Ježíše zobrazovala, je často klíčem k jejímu specifickému géniu. Snažíme-li se, ať už jako profesionální či amatérští studenti historie, pochopit a docenit nějaký úsek dějin, jsme stále frustrováni nejen nedostatkem potřebného množství památek odhalujících tuto zkušenost (jelikož se nám zachovaly pouze drobné zlomky, ne vždy pak ty nejreprezentativnější), ale také tím, že se nám nedostává vhodné „antény“ pro příjem signálů jiné doby a jiného místa. Nemůžeme a nesmíme předpokládat, že náš selský rozum nám cizí jazyky minulosti přeloží. Všechny jazyky minulosti jsou už z definice cizí, i když k nám minulost promlouvá v naší mateřštině. Citlivost k této frustraci je nezbytná, může se však stát i historikovou nemocí z povolání: může si nakonec nad tímto úsilím zoufat a stát se – jak to kdosi trefně pojmenoval – obětí „paralýzy z analýzy“.

Součástí každé metody, která se chce s takovou frustrací vyrovnat, musí být hledání příkladů kontinuity uprostřed změn a rozmanitosti, a pokud je to možné, předložení otázek a témat, která dokumentují jak změnu, tak i kontinuitu. Můžeme to ukázat odkazem k oboru historického výzkumu, který je problémům této knihy dosti vzdálen. Od časů hebrejské Bible a doby Homérovy je olivový olej stále podstatnou součástí stravy farmakopoeia a obchodování mezi národy okolo Středozemního moře. Proto Fernand Braudel, jeden z nejvýznamnějších současných historiků sociálních a hospodářských dějin, může Středozemí zeměpisně definovat jako „oblast, která se táhne od severní hranice výskytu olivovníku až po severní hranici výskytu palem. První olivovník cestou na jih označuje počátek středozemního regionu a první hustý palmový háj pak jeho konec“. Ale i srovnání Homéra s hebrejskou Biblí nám ukáže něco z této rozmanitosti jak v doslovném, tak metaforickém užití olivového oleje. Pokud by tedy někdo studoval dějiny olivy jako koření a kosmetické suroviny, jako součásti kultury i jako obchodní komodity, jistě by v oblasti Středomoří v posledních třech tisíciletích objevil mnohé, co přetrvává dál, a mnohé, co už neexistuje.

Podobně i v dějinách obrazů Ježíše v minulých dvou tisíciletích nacházíme zároveň kontinuitu i diskontinuitu. Arthur O. Lovejoy, zakladatel dějin idejí jako zvláštní disciplíny v moderní americké vědě, zmiňuje Ježíše jako příklad této diskontinuity. „Termín křesťanství,“ napsal ve Velkém řetězci bytí, „není označením uceleného jevu takového typu, jaký historik určitých specifických idejí hledá.“ Lovejoy se totiž vůbec nedíval na dějiny křesťanství jako na určitou jednotu, ale spíše jako na „řadu faktů, které – pokud je bereme jako celek – nemají kromě pojmenování společného téměř nic.“ Ačkoli byl ochoten uznat – k čemuž ho tato řada faktů zavazovala –, že jednu věc společnou přece jen mají, totiž „uctívání jisté osoby“, osoby Ježíše Krista, přesto dodává, že jeho „charakter a učení (...) byly pojímány způsoby tak rozmanitými, že i jejich jednota je hlavně jednotou názvu“. Lovejoy by však byl také nucen uznat, že každá z nesčetných a nekonečně rozmanitých konstrukcí tohoto pojmenování si smí nárokovat určité zakotvení kdesi v originálním portrétu (či portrétech) Ježíše v evangeliích. Jakkoli tedy v těchto dějinách existuje kontinuita, zůstává stejně tak podstatnou charakteristikou toho, jak byl význam Ježíše Krista v dějinách popisován, i diskontinuita.

Jedním z důsledků této diskontinuity je velká rozmanitost a nevyrovnanost v konceptech a termínech, které byly pro tento popis používány: od nejnaivnějších a nejjednodušších až po nejhlubší a nejkomplikovanější. Podle evangelií se Ježíš modlil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Lk 10,21). Tato slova byla připomínkou teologům a filozofům, že „poznání člověka je tak ochromeno, že mu brání dospět k Božím tajemstvím, která byla odhalena ‘pouze maličkým’.“ Ježíš však v následujícím verši prohlašuje: „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Lk 10,22). Celá staletí trvaly v dějinách myšlení spekulace a spory „moudrých a chytrých“, kteří se snažili odhalit důsledky tohoto prohlášení. Výsledkem byla metafyzická tradice, která od Augustina až po Hegela vysvětlovala Trojici jako nejhlubší ze všech tajemství bytí. Některé obrazy popisované v této knize budou tudíž docela prosté a jasné, a jiné naopak důmyslné a obtížné na pochopení; součástí historie jsou však obě tyto stránky. Řečeno oblíbenou metaforou církevních otců: evangelia jsou jako řeka, v níž se slon může utopit a komár plavat. Z týchž důvodů budou obrazy v pozdějších kapitolách této knihy podstatně rozostřenější, neboť v druhém tisíciletí těchto dějin prestiž institucionálního křesťanství v západní společnosti postupně upadala. Bylo to ale zároveň období, v němž paradoxně význam Ježíše jako jedinečné osobnosti vzrostl a jeho pověst se šířila daleko za hranice organizované církve.

Přestože se tato změť různých obrazů Ježíše může očím víry, která hledá utvrzení v onom „včera i dnes i navěky“, jevit jako rozostření jeho portrétu, je přesto pokladnicí dějin kultury, a to pro způsob, jakým spojuje kontinuitu s diskontinuitou. Ježíšův portrét není v žádné epoše omezen pouze na příběh víry, jakkoli je pro něj tento příběh ústřední. Je pochopitelně správné – nebo obecně známými slovy Knihy společných modliteb „spravedlivé, dobré a spasitelné“ –, aby se dějiny víry, tedy i dějiny víry v Ježíše Krista, staly předmětem vědeckého zkoumání a výkladu svého druhu. Vzestup dějin křesťanské nauky jako svébytné historické disciplíny na počátku 19. století – odlišné od dějin filozofie, dějin křesťanské církve a doktrinální teologie (ačkoli je se všemi těmito obory stále ve styku) – tvoří důležitou kapitolu v dějinách moderní vědy. Příběhem komplexního vývoje nauky o Kristu, definované jako to, „co církev Ježíše Krista na základě Božího slova věří, učí a vyznává,“ se však dějiny významu, který Ježíš pro vývoj lidské kultury měl a má, ani zdaleka nevyčerpávají. Neboť, slovy Janova evangelia, „všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1,16). Tato plnost se ukázala jako nevyčerpatelná, ale také neredukovatelná na formule, ať už dogmatické či nedogmatické. Použijeme-li rozlišení Wernera Elerta, tak vedle „dogmatu o Kristu“ vždy existoval „obraz Krista“. Kniha Ježíš v proměnách staletí je dějinami tohoto „obrazu Krista“.

Nejde tedy ani o Ježíšův životopis, ani o dějiny křesťanství jako hnutí či instituce. Vytvoření žánru životopisné literatury známého jako život Ježíšův je striktně vzato moderní fenomén. Vznikl v době, kdy se badatelé domnívali, že aplikace metodologie kritické historiografie na pramenné materiály v evangeliích umožní rekonstruovat příběh Ježíšova života: Schweitzerovo Hledání historického Ježíše zůstává klasickým dokladem vzestupu této literatury od 18. do 20. století. Rekonstrukce Ježíšova života z kterékoli doby, počínaje rekonstrukcemi evangelními, přirozeně poslouží jako nepostradatelné artefakty pro naše dějiny Ježíše během staletí. Nás tu ale bude zajímat něco víc než jen dějiny idejí, ať už teologických, neteologických nebo dokonce antiteologických. Součástí našeho příběhu je i úsilí zachytit postavu Ježíše vizuálně. Svou roli sehrály tyto pokusy nejen tehdy, když se v byzantské říši 8. a 9. století a znovu během reformace ve století šestnáctém staly předmětem vášnivých debat s dalekosáhlými důsledky jak pro dějiny umění a estetiky, tak i pro dějiny evropské politiky na Východě i na Západě. Zachycení Krista v takových uměleckých dílech, jako jsou kříže podél cest v anglosaské Northumbrii, karolinské miniatury či renesanční malby, nám v každé kapitole poslouží jako základní materiál ke kulturním dějinám Ježíšovy osoby a na jeden takový portrét vždy zaměříme svůj pohled. Podobně tomu bude i s literárními díly od staroanglického Snu o kříži přes Božskou komedii až po Dostojevského povídku o Velkém inkvizitorovi v Bratrech Karamazových: půjde nám o to, zhodnotit Ježíšův význam pro kulturu.

Termín kultura v podtitulu neodkazuje výhradně k tomu, čemu se říká „vysoká kultura“, tedy to, co je dílem básníků, filozofů a umělců. Nebylo by snad velkou ironií, kdyby ten, kdo byl svými současníky napadán jako přítel vyvrhelů slušné společnosti, měl být vykládán pouze na základě toho, jak přispěl k povznesení a zkrášlení života a myšlení bohatých a vzdělaných vrstev? Pojem kultura užíváme v této knize v podobném významu jako v antropologii, zahrnujeme do něj i život společnosti a státu, stejně jako literaturu, filozofii a výtvarné umění. Budeme se totiž zabývat i politickými, sociálními a hospodářskými dějinami interpretace Ježíšovy osoby, a sem patří také případy dovolávání se Ježíšova jména k ospravedlnění politických aktivit, jak tuto praxi můžeme pozorovat v dějinách radikálních a reakčních hnutí. Nejobecnější myšlenkový rámec pro takovou paletu obrazů nabízí klasická triáda „pravda, dobro a krása“, která sehrála podstatnou roli v dějinách křesťanského myšlení. Této triádě odpovídá – i když s ní v žádném případě není totožná – biblická triáda o Ježíši Kristu jako Cestě, Pravdě a Životu, jak se on sám označuje v líčení Janova evangelia (Jan 14,6). Tato věta inspirovala pozoruhodné zobrazení Ježíše v arcibiskupské kapli v Ravenně: „EGO SUM VIA VERITAS ET VITA“. Jak už předtím napsal jeden starokřesťanský autor, „ten, který řekl ‘Já jsem cesta’, (...) nás znovu utváří ke svému vlastnímu obrazu“, což se, jak říká jiný raněkřesťanský autor, vyjadřuje „kvalitou krásy“; Kristus jako Pravda začal být postupně vnímán jako naplnění a ztělesnění všeho pravdivého, jako „světlo pravé, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9); Kristus jako Život byl pak „pramenem“ veškeré opravdové dobroty. Mozaika v Ravenně tak shrnuje Krista jako Cestu, Pravdu a Život, ale také jako Krásu, Pravdu a Dobro.

V cyklu veřejných přednášek pronesených na berlínské univerzitě v akademickém roce 1899/1900 si nejslavnější badatel této školy Adolf von Harnack dal za úkol odpovědět na otázku „Co je křesťanství?“. Kniha, která na základě jeho přednášek vyšla, dosáhla v originále nákladu více než 100 000 výtisků, byla přeložena do více než deseti jazyků a je stále vydávána německy, anglicky i v dalších jazycích. Harnackův úvod začíná slovy, která dobře poslouží i jako shrnutí úvodu našeho: „Velký anglický filozof John Stuart Mill jednou řekl, že čím častěji se bude lidem připomínat, že kdysi žil muž jménem Sokrates, tím lépe. To je v pořádku. Ale ještě důležitější je připomínat jim, že uprostřed nich kdysi stál muž jménem Ježíš Kristus.“ Obrazy této knihy představují řadu takových připomenutí „v proměnách staletí“.

Překlad © Tomáš Jajtner
ukázka z knihy J. Pelikana Ježíš v proměnách staletí
na iLiteratura.cz se souhlasem Karmelitánského nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2979x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce