Eliade, Mircea: Paměti

Eliade, Mircea
Paměti

recenze historie

„Narodil jsem se v Bukurešti 9. března 1907 (25. února podle juliánského kalendáře).“ Tak začíná své Paměti Mircea Eliade, rumuský vědec, novinář a spisovatel. Paměti vyšly v českém překladu Jiřího Našince v roce 2007 u příležitosti stého výročí autorova narození.

Několik poznámek k Pamětem Mircei Eliada
Mircea Eliade: Paměti, přel. Jiří Našinec, H&H, Praha 2007, 581 stran

„Narodil jsem se v Bukurešti 9. března 1907 (25. února podle juliánského kalendáře).“1 Tak začíná své Paměti Mircea Eliade, rumuský vědec, novinář a spisovatel. Paměti vyšly v českém překladu Jiřího Našince v roce 2007 u příležitosti stého výročí autorova narození.

Paměti jsou formálně rozvrženy do dvou dílů. První díl, který je ohraničen roky 1907 – 1937, popisuje dobu neomezené tvůrčí svobody Eliadovy generace v meziválečném období a končí předzvěstí příchodu období, „kdy si už nebudeme moci dělat, co chceme.“2 Druhý díl, kde zaznívají vzpomínky na období mezi roky 1937 a 1960, popisuje válečná léta a období Eliadova pařížského a amerického exilu 50. a 60. let.

Osu Pamětí tvoří události Eliadova života a hledání jejich hlubších významů. Důležitou kapitolou Pamětí pak je Eliadova studijní cesta do Indie, kterou uskutečňuje v letech 1928 – 1931 s cílem napsat u profesora Suréndranáthy Dásgupty doktorskou práci o józe. Nejprve je přitahován indickým způsobem bytí ve světě – je zaujat lidmi, jídlem a kroji. Záhy však tuto Indii ztrácí kvůli roztržce s profesorem Dásguptou, který ho vyhostí ze svého domu poté, co se dozví o Eliadově lásce k jeho dceři Maitrejí: „Trpěl jsem jako zvíře. Trpěl jsem o to víc, že jsem pochopil, že s Maitrejí jsem ztratil celou Indii.“3 Po této události Eliade odchází do Ršikéše a Hardváru, „bájného kraje v Himaláji, který si po staletí a možná tisíciletí vybírali indičtí asketové a rozjímatelé.“4 Po večerech „poslouchal Gangu a hledal sám sebe, pokoušeje se usebrat, pochopit.“5 V Himalájích si uvědomí, že k roztržce s Dásguptou došlo proto, aby mu byl zapovězen indický způsob života a otevřela se mu cesta k Indii věčné, a mnohem později dospěje k poznání, že jeho pravá cesta nespočívá v objevování „historické“ ani věčné Indie: „Tenkrát jsem nemohl vědět, že věčná mája ve své nezbadatelné moudrosti vyvolala i tohle druhé malentendu, aby mi pomohla znovu najít tu pravou cestu. Ani život ,osvojeného Bengálce, ani život himalájského poustevníka by mi neumožnily rozvinout schopnosti, se kterými jsem přišel na svět. (...) Tvůrcem jsem mohl být pouze za předpokladu, že zůstanu věrný svému vlastnímu světu, který byl v první řadě světem rumunského jazyka a kultury.“6

Pamětech Eliade píše, že čtenářský zážitek může být natolik hluboký, že svou intenzitou předčí prožívání samotného života: „(...) chtěl jsem ukázat, že alespoň pro mě jsou knihy někdy živější než lidé, že některé z nich mohou obsahovat výbušnou směs, že ze setkání s nimi může člověk vyjít rozerván nebo desetkrát silnější, než za jakého se dosud považoval.“7 Přečtená literatura proniká do Eliadova života, o čemž svědčí autorovy aluze na oblíbeného spisovatele, Honoré de Balzaka, jehož romány spojuje s popisem určité události vlastního života. Když prochází kolem univerzitní budovy, pomyslí si spolu s Rastignakem: „Et maintenant à nous deux.“8 Francouzského nakladatele Gustava Payota zase přirovnává k balzakovské postavě s „její lakotností, smyslem pro obchod, útočností (když vám při prvních setkáních oznamoval, že je hluchý, měli jste dojem, že se s vámi popere...) a drobnými mániemi (trpíval jako pes, když ho někteří kolegové, zahraniční nakladatelé připravili o několik set franků).“9

Životní události slouží do určité míry jako inspirace pro Eliadovy romány, což zřejmě souvisí s cílem generace třicátých let vytvářet literaturu založenou „na přímém pozorování a bezprostředních zkušenostech,“10 tedy s požadavkem „autentičnosti“, „v jejímž znamení vznikají i první prózy.11 Román krátkozrakého jinocha, v němž Eliade popisuje své dospívání, se vyznačuje „snahou o co nejautentičtější záznam mezních intelektuálních a citových prožitků.“12 Opuštění lásky k R. a obrazy ze studentského života mu byly inspirací pro sepsání románu Gaudeamus a inspiraci k sepsání románu o lásce k Maitrejí nachází v Indii: „Přesvědčivost Maitrejí vyvěrá nesporně z toho, že pod literární slupkou cítíme žhavé magma reálného, neboť protagonistou románu, přetaveným v postavu Allana, je – autor sám.“13 O míře inspirace vlastním životem se autor zmiňuje v souvislosti s románem Isabel a ďáblovy vody: „Chtěl jsem do něj vtělit některé zážitky z Indie, ale zasadit je do jiného prostředí. Pár obrazů z jižní Indie, rodina švédského pastora, která mi poskytla ubytování v Madrásu, postřehy z penzionu paní Perrisové, několik jmen a postav, které jsem poznal za svých nedávných nočních toulek s Catherine a Norinne. Jak jsem pokračoval v psaní, námět románu nabýval pevnějších obrysů. (...) Nejzvláštnější na tom je, že román působí jako autobiografie, ale jeho děj jsem si od a až do zet vymyslel. (...) Občas mi připadalo, že se ztotožňuji s postavou podivínského ,Doktora, který přijel jako já do Indie studovat nikoli místní filozofii, ale umění. Ale měl jsem s ním vůbec něco společného?“14

Důležitým pojítkem mezi Eliadovým životem a jeho tvorbou je téma iniciace, která je mu cestou k osvobození. Roztržka s indickým profesorem měla podle Eliada znaky iniciačního vztahu mezi učitelem a žákem. Eliade píše, že „vztahy s Dásguptou musely překonat prvotní stadium nevinnosti a nenucenosti a poznat napětí a střety, které jsou příznačné pro začátek vztahů mezi guruem a žákem.“15 Navíc si je vědom toho, že utrpení, jež ve svém životě prožil, se stala součástí této cesty: „Beznaděj, deprese a utrpení všeho druhu,“ píše Eliade, „měly svůj smysl: musel jsem je chápat jako řadu ,iniciačních muk připravujících symbolickou smrt a duchovní znovuzrození, k němuž jsem směřoval.“16 Eliade vysvětluje, že „přemíra utrpení vyvolává touhu osvobodit se, že čím ,ztracenější se člověk cítí, tím je vlastně blíže ,vykoupení‘, tedy osvobození, že v skutečně tragickém postavení je člověk ,šťastný‘, ,spokojený sám se sebou‘“.17 Stejně jako Eliade prožívá utrpení v životě, setkává se s nimi při psaní svých románů. Utrpení, která prožívá autorova fantazie, jsou předzvěstí smrti některé z literárních postav: „Zavíral jsem se do pozdních večerních hodin v ordinaci doktora Laforgua a jako u vytržení, téměř zběsile psal, i když mě občas zaplavoval smutek: to když se valná část hrdinů mého románu postupně chystala naplnit svůj osud a smrt už byla na dosah. Nikdy jsem necítil tak přesně jako tenkrát v zimě roku 1953 analogii mezi iniciačním, tedy symbolicko-rituálním usmrcením a utrpením či nenadálými a záhadnými událostmi, jež v autorově fantazii předjímají smrt některé důležité postavy.“18

Eliade v Indii pochopí, že jeho cesta bude naplněna tvůrčí činností, což je v souladu s celkovým vyzněním Pamětí, které doslova přetékají poznámkami o velkém nadšení, s nímž Eliade psal romány, články či vědecká pojednání. Kniha tak vede čtenáře k objevování vědeckých a literárních textů stojících v centru Eliadovy pozornosti v určité životní etapě, čímž se stává jakýmsi labyrintem textů o vlastním díle, o nejrůznějších vědních oborech a dílech jiných autorů. Tím, že Paměti překypují poznámkami o textech, které vztahují text Pamětí k dalším textům, stávají se širokým, jakoby nekončícím textem, jenž shrnuje autorovu širokou erudici. Zdá se, že Eliadova touha po poznání nikde neutichá a jeho sebevzdělávání nikde nekončí. Proto je příznačné, že Paměti Mircei Eliada, jehož jiný významný rumunský spisovatel, Lucian Blaga, nazval „všestraným duchem“19, zůstaly nedokončeny.

1 Eliade, M.: Paměti. Nakladatelství H&H, Praha 2007, s. 9. Z rumunského originálu přeložil a doslovem opatřil Jiří Našinec.

2 Tamtéž, s. 352.

3 Tamtéž, s. 203.

4 Tamtéž, s. 204.

5 Tamtéž, s. 206.

6 Tamtéž, s. 218.

7 Tamtéž, s. 93.

8 Tamtéž, s. 110.

9 Tamtéž, s. 536.

10 Valentová, L.: Rumunská literatura”. In: Valentová, L. a kol.: Slovník rumunských spisovatelů, Libri, Praha 2001, s. 19.

11 Tamtéž, s. 19.

12 Kavková, M. a kol.: Slovník spisovatelů: Rumunsko, Odeon, Praha 1984, s. 177.

13 Našinec, J.: Život románu a romány života”. Doslov in : Eliade, M.: Bengálská noc, Melantrich, Praha 1989,s. 311.

14 Eliade, M.: Paměti. Nakladatelství H&H, Praha 2007, s. 183-184.

15 Tamtéž, s. 206.

16 Tamtéž, s. 420.

17 Tamtéž, s. 207.

18 Tamtéž, s. 482-483.

19 Tamtéž, s. 361.

 

© Věra Vyhnánková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 121 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 3950x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce