Doba dovolených začíná být na dohled, a tak mě napadá, že přibalit si na cestu román Mozkoman švédské spisovatelky Gabrielly Håkanssonové by možná nebyl špatný nápad. Nejenže se jedná o útlou skladnou knížku, jež vypráví vcelku napínavý příběh, navíc vstřícně rozdělený do krátkých kapitol, ale také může poskytnout jistou útěchu pro případ, že čtenáři pár dní proprší nebo mu v hotelu budou zapomínat pravidelně vyměňovat ručníky. Po jejím přečtení totiž představa „nevydařené dovolené“ získává úplně nový rozměr.

Hans Herman Gustavsson odjíždí takřka proti své vůli na třítýdenní pobyt do indonéského letoviska. Tímto dárkem se s ním taktně loučí jeho zaměstnavatelé. Pro Hermana to od počátku znamená nepříjemnosti, není na cestování zvyklý a netouží po žádných změnách, zvlášť když přinášejí nutnost kontaktu s lidmi. Ano, máme zde vděčného hrdinu – asociálního outsidera. Existuje nějaký důvod, proč číst další román o postarším, nepřitažlivém zoufalci, který propadá různým formám šílenství?

Herman má však jednu zvláštnost. Tvorečka žijícího uvnitř jeho hlavy a významně zasahujícího do jeho života. Právě to je Mozkoman, prapodivný tyran, který Hermanovi sice trochu pomáhá v jeho naprosté bezradnosti v praktickém životě, ale zároveň s ním manipuluje a páchá mu různé naschvály. Je to bytost velmi mnohoznačná – představuje jakoby rozum a nános civilizace, k čemuž se Herman upíná, vše ale v poněkud pokroucené podobě. Po nocích ho nutí spisovat pseudofilozofické traktáty na nejrůznější témata, touží pojednat vše na světě i mimo něj, zejména se zaměřuje na definici člověka a jeho vymezení vůči ostatním entitám.

Pravé peklo ze života pak svému „hostiteli“ začne dělat zrovna v tropech, kde ho přemíra tepla, světla a odporných turistů dohání k zuřivosti. Říká se, že dovolená je těžkou zkouškou pro každý vztah, a co teprve když toho druhého nosíte uvnitř hlavy? A tak si Herman – pozor, teď vyzradím zápletku a rozuzlení díla – postupně uvědomí, že se chce od Mozkomana osvobodit a „stát se sám sebou“, být přirozený jako domorodé děti, které mu na ostrově prodávají ananas a které ho svou bezprostředností zcela okouzlí. Dochází tedy k podivnému, místy komickému souboji dvou myslí, ten však nemůže skončit dobře. Mozkoman je zkrátka Hermanovou součástí a nakonec zvítězí, splyne s ním a ovládne ho.

Nejen hlavní postavě Mozkoman působí zmatek v hlavě. Podobně je na tom čtenář, kterého zvláštní příběh a také přítomnost různých aluzí neustále nutí hledat nejšílenější alegorické interpretace, z nichž se ale škodolibému Mozkomanovi vždy podaří nějakým překvapivým manévrem vyklouznout. Jako správný hrdina současné literatury nás tedy především dokonale splete a ponechá vlastním nešťastným myšlenkám, vše je o to složitější, že není vždy snadné poznat, co autorka myslí vážně a kdy jde o ironii.

Co z knihy dělá zajímavé dílo, které stojí za přečtení, je však spíše než příběh jeho styl a jazyk: důmyslný, nápaditý, hravý způsob vyprávění, nezaujatý a expresivní zároveň, absurdní i tragikomické prvky, odvaha k obšírným (někdy možná až příliš) popisům nejpodivnějších stavů a vjemů. To vše zůstalo zachováno v překladu (jenž by právě takovýto text snadno mohl pohřbít), především se nevytratila jazyková pestrost, a tak například myšlenky „skotačí“, Mozkoman mimo jiné „hudruje“ a čtenářova slovní zásoba nekrní.

Vidím tedy v Mozkomanovi více zábavné než hlubokomyslné čtení, zdařilý styl mě smiřuje i s klišé typu „jak najít sám sebe mezi primitivními domorodci“ a někdy až samoúčelně působícími výstřelky. Je jisté, že se jedná o knihu, která mezi čtenáři vzbudí různorodé reakce.