Łuksza, Mira:  Běž a najdi si štěstí

Łuksza, Mira
Běž a najdi si štěstí

ukázka beletrie zahraniční

Kolik mi bude let? Už to bude přes osmdesát! Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak dlouho na světě! A teď abych žila ještě dýl. Vlastní děti jsem měla jenom tři, naživu jsou dvě, protože holčička, co se narodila před Stasikem, umřela, když jí bylo pět měsíců.

Mira Łukszová: Běž a najdi si štěstí, překlad Miroslav Tomek

Kolik mi bude let? Už to bude přes osmdesát! Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak dlouho na světě! A teď abych žila ještě dýl. Vlastní děti jsem měla jenom tři, naživu jsou dvě, protože holčička, co se narodila před Stasikem, umřela, když jí bylo pět měsíců. Maruśka se vdala a žije v Bialystoku. Stasik je tady u nás, v hospodářství. Dětí mýho muže bylo sedm, a stejně jsem se za něj vdala, i když jsem se moc bála – tolik dětí. Nejstarší je Jaśko; je nemocný, ani jeho žena není zdravá, druhý je Žoržyk, a Kolja, který si našel manželku z Piš...zajímá se akorát sama o sebe, aby se dobře najedla, aby spala v měkkym a o muže se nestará... Zinky dcera se vdala za Poláka, i její syn si našel Polku, no, nějak žijou...ta synova u nás nedávno byla, říkala: "Babuliu, ja na wioskę w życiu nie póidę, jedną noc przenocować, i to ciężko"...Všechny Maksimovy děti mám jako svoje, všech devět jsem vychovávala. Všechny se rozletěly po světě, jen Stasik ne. Nemá dobrý osud, Bůh mu ho nepřál. Co by ne, i on se oženil. To zrovna byl výjimečný stav. Právě se vrátil z vojny - oni tam v armádě všechno strašně prožívali, ztratili nervy. A nějaká holka od nás, ze sousední vesnice, Kaŭpaků, o pět let starší než on, se na něj pověsila. Tak jsem Stasika přemlouvala, říkám mu: "Neber si ji. Vždyť je starší, jsi proti ní kluk, a vyrostla bez táty, je rozmazlená!" No a stejně si ji vzal. Rok u nás pobyla, všechno dobrý. Ani jednou jsme se nehádali, ani trošku, všechno dobrý, žádný problémy. A pak ji něco chytlo, pustila se do hledání lepšího života. Stasik takhle jednou večer přišel, a říká: "Proč vy, mámo, sami uklízíte, kde je Kryśka? Půjdu se po ní podívat". Šel hledat ženu, já jsem všechno udělala sama, a že v hospodářství bylo dost práce: dvě krávy, kůň, dvě hříbata... Čekáme, čekáme, až za nimi šel i táta. Nakonec se objevila Kryśka. Kdes byla? Ta si sedla a jen zpívá. Nic neříká, sedí, divně kouká a zpívá. Neposlouchá, že jí Stasik říká: "Tak ty takhle? Ty si myslíš, že tohle bude pořád?! Kdo to kdy viděl!". Měl v neděli ráno odjet, musel něco vyřídit, ale nevydržel to, jel už v sobotu. Říkala jsem jim: "Snad se smíříte, bude to dobrý". Ale ne, odjel, nesmířili se. A Kryśka začla vyvádět, samí kamarádi, večírky, zábavy. Všechno, co jsem jim dala, odnesla k rodičům do svých Kaŭpak. Našla si novýho ctitele, u nás je málo ženských, každá si najde milovníka, i ta nejhorší, a s ní zvlášť to měli chlapi lehký. Stasik se na to nemoh koukat, rozvedl se.

Našel si jinou, rozvedenou, co měla vlastní malou holčičku. Sama byla mladá, vdala se už v sedmnácti, přes soud. A takový to bylo budižkničemu! Stasik přijde z práce, musí uvařit, nakrmit děti (narodil se jim chlapeček), všechno umýt. Říkala jsem mu: "Neber si ženskou s dítětem! Já jsem sama přišla do takový rodiny, bylo 35 let, vím, jak je těžký živit cizí děti, zalíbit se každýmu, být matkou i svým, i cizím. A i pro mně to bude těžký, budu vám muset pomáhat! Ta tvoje ani povlečení nevypere - copak neumí zapnout pračku!? A je nějaká divná: přijde, sedne si, otevře si plnou ledničku, podívá se. Sedí, pak si vezme čokoládu, sní ji, vody se napije, a říká, že už se najedla. A dítě běhá, prosí ji: "Mámo, dej mi, mámo, dej mi!" A vona mu nic nedá, sama spořádá celou tabulku a jen se voblízne. Já se na to nemůžu koukat, je mi jedno, jestli to je její Aniečka, nebo můj vnouček: jak je možný tak zacházet s dítětem! Až mi začaly slzy téct, tak je mi toho malýho líto. Nám, starejm, pro ně není ničeho líto, pomáháme jim, všechno-všecičko jim dáváme – vemte si koberec, vemte si nábytek, vemte si všechno, děti. A ona, chápeš to, všechno, co jí dáme, odnese a hodí do řeky! I hovězí svíčkovou, i sukni, a kdoví co ještě! Jako by nebyla normální! Stasik za mnou jednou přišel, a říká: „Mámo, moje Lilka si chce koupit pěkný kožich. Můj plat mi nestačí, půjčte mi“. Dali jsme jim. Stasik jí dal svou výplatu, Lilka s matkou jely nejdřív do Hajnaŭky, ale tam se jim kožichy nelíbily. Zajely si do Vorlu. Ani v Bielsku nenašly žádný slušný kožich. A kde jsou peníze? Za co jich mohla tolik utratit? Za tu blůzku? Stasik to nevydržel, roztrhal ji a:“Když jsi taková, Lilko, běž od nás pryč!“ A dítěte je škoda. Co naděláš. Malej tu s náma už tři roky nebydlí, a je mu teď šest let. Takový to bylo roztomilý škvrně. Pamatuju si, jak se díval z okna: „Babí, koukni, náš dědeček jde“. Tehdy ještě Maksim mohl chodit, něco dělal na dvorku. A malý pořád za dědečkem, všechno po něm. A jak byl roztomilej, veselej... a ty jeho vlásky. Všichni jsme ho měli moc rádi, a jeho sestřičku, dceru Lilky, jsme nikdy nešidili, starali jsme se o ni, jako o vlastní, všeho jsme jim dávali oboum stejně. Ale jak se to dá vydržet s takovou mámou, která si ani po sobě nic neuklidí! Přišla za mnou Lilčina matka, začla křičet: „Čí to je vina, že se rozvádí? Nejspíš jeho, ona je mladá a hloupá, musí ji naučit, jak se má chovat, ukázat jí pevnou ruku, a ne ji hned nechat!“ A zkuste si to, i kdybyste byl anděl, nevydržíte to — na každym kroku vám hraje na nervy!

Stasik začal po tom všem pít, ale nemůžem si na něj stěžovat. Je to dobrý syn. O tátu se stará, jako dcera – je potřeba ho i koupat, i obracet na lůžku. Já jsem slabá, nevím si rady. Stasik u nás doma má pořád co dělat – uklízí, vaří, pere. Žádná ženská to nezvládne jako on, umí dokonce upéct koláč. Snaží se. Kdyby ho nebylo, dávno bychom oba dva lehli do hrobu, a hospodářství by zarostlo kopřivama. Jen štěstí moc nemá, já stará vidím, jak hořkej má život. Co naděláš! Jak jsme se jen starali, pomáhali mu, ve všem jsme ustupovali, ale stejně mu to nepomohlo, nenašel rodinný štěstí. Asi to už je jeho osud, ne? Hloupej osud. A jakej byl můj život? Já sem přišla už ne zrovna mladá, nemohla jsem se vdát dřív, byla válka, potom mi zemřela matka, musela jsem pomáhat otci. A že to bylo těžký, tolik bídy jsem zkusila. A nikomu se tehdy nežilo sladce. Kolik hoře jsem měla, to se nedá ani všechno povědít! Teď si lehnu, na chvíli usnu, pak se vzbudím, a je mi všeho tak líto, pláču nad životem... nervy... Žiju tady už skoro 50 let, a zdá se mi o té samotě, kde jsem se narodila...

Tolik sil jsem tu nechala, tolik dětí jsem vychovala, a zůstala jsem skoro sama. K Maksimovi už jednou musel přijít pop, starý sotva dýchá, a co je to vůbec za život... A Stasik mi chřadne před očima. Co s tím nadělám, řekněte...

Překlad © Miroslav Tomek
Povídka vyšla jako doprovodný text k  Měsíci autorského čtení v r. 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2449x

Inzerce
Inzerce