Łuksza, Mira: Roman a Jula

Łuksza, Mira
Roman a Jula

ukázka beletrie zahraniční

„Co je s tebou, Romanku, co tak šišláš?“ „Vždyť nemám zuby, a na to abych si nechal dát protézu, nemám peníze...“ „Hlupáčku...Tak přijeď, co už...“

Mira Łukszová: Běž a najdi si štěstí, překlad Miroslav Tomek

„Co je s tebou, Romanku, co tak šišláš?“

„Vždyť nemám zuby, a na to abych si nechal dát protézu, nemám peníze...“ „Hlupáčku... Tak přijeď, co už...“

Bába Julka pokládá svou suchou bílou dlaní telefonní sluchátko zpátky na přístroj. Upravuje si uzel šátku pod bradou, pomaloučku se zvedá z vrzajícího pleteného křesla v předsíni, a v předklonu, opírajíc se o stěnu, se šourá do kuchyně.

Bába Julka teď není právě zdravá, onemocněla. Před půl rokem by ji nikdo v takovém šátku neviděl. Do práce chodí v čepci. A vlasy si barvila henou, na svou hustou hřívu vypotřebovala pokaždé dva balíčky, které ji zbarvily do kaštanova s měděným odstínem. Její postava teprv nedávno ztratila své linie, a hlava, již, obtočenou bujným copem, nosila ještě nedávno hrdě vztyčenou nad štíhlým labutím krkem a výrazným poprsím v bílém plášti, nyní vypadá vyčerpaně. Babka Jula pracuje už třicet sedm let jako zdravotní sestra v nemocnici ve městě, které jí vyrostlo před očima. Před půl rokem měla Jula Kowalská infarkt, a teď musí trochu víc přemýšlet i o vlastním zdraví.

S Romanem Kowalskim se seznámila na zábavě. Právě začala pracovat v nemocnici, neměla moc známých. Mladý, hezký, vysoký chlapec ve vojenské uniformě se mladinké sestřičce v modrých kostičkovaných šatech moc zalíbil. Julka stála v hloučku okázale veselých děvčat, mrkajících na pěkné mládence, co přijeli z okolních vesnic za prací nebo sloužit. Mezi slečnami bylo nejvíc drzých děvčat ze závodu — ty se první pustily do tance. Julka si uhlazovala záhyby šatů s s pohledem upřeným na boty se jen skromně pousmála, když k ní přišel snědý junák s veselýma očima.

S každým jiným by se jí mluvilo snadněji než s ním, jenž během chvilky donutil její srdce, aby tlouklo v hrudi tak zběsile jako do dlaně chycené ptáče. Roman, tak se krasavec jmenoval, už končil vojnu v X., chystal se nejdřív vrátit domů, do vesnice u Kielců, a potom se uchytit někde ve východním Prusku nebo v dolech. Ve vesnici na něj kromě rodičů a kamenitých mezí čekala jakási Maryla (to Julce pověděl Kolja Zacharevič, který sloužil společně s Romanem), jediná dcera okresního boháče, jejíž dopisy v modrých obálkách předčítal šťastný adresát celému oddílu. Maryla psala moc krásně, jako z knížky, a vojáci opisovali všechny ty kudrlinky do svých dopisů, kde měnili jen jména a některé podrobnosti. Na dívky tahle literatura asi zabírala. S neskrývanou žárlivostí se Julka na tajemnou Marylu vyptávala u chlapců. Říkali, že ji viděli, přijela jednou s kamarádkou, na tu druhou vzpomíná s potěšením celý prapor, a Maryla hleděla do očí jen jednomu – Romanovi. A když mládenec promluvil k Juli, jako by recitoval báseň o lásce, ta to nevydržela, a i když ji při tom píchlo u srdce, zeptala se:

„Copak, Románku, zkoušíš na mě Marylinu básničku? Jedné vyprávíš o lásce, a druhou svádíš? Nemůžeš si takhle zahrávat s city lidí, kteří tě milují!“

„Já si s ničím nezahrávám! Doopravdy tě miluju, navěky! Každá jiná na tvém místě by mi už dávno uvěřila! Padám před tebou na kolena, podívej!“

„Takže si mě vezmeš?...“

„Samozřejmě, proč bychom se neměli vzít! Pojedem k tvým rodičům, ať jen přichystají svatbu, ať zapíchnou sele...“

Rodiče samozřejmě zabili víc než jedno prasátko, na porážku šli i dva býčci a pár tuctů slepic... Sňatek byl jen občanský, na místním výboru. Bílé atlasové šaty si Julka půjčila od kamarádky, co je v Prusku koupila od Němky. Trochu kluzká látka dobře seděla na horkém těle a Julka se nemohla dočkat své první ženské noci, všechno jí kroužilo před očima, jakoby v mlze. Svatba trvala tři dny, a po celou tu dobu neutichal zpěv. Roman svou, od samohonky notně ztěžklou hlavou, vůbec nemohl pochopit, kde se to octl, odkud se tu vzaly ty písně, kromě „Szla dzieweczka do laseczka“, „Siadła pszczółka, na jabłoni“, „Plynal strumyk przez zielony las“, které zněly na začátku zábavy, bylo slyšet i nějaké „ruské“ , třeba „Badziahu“, které si staří přivezli z dřívějšího domova na východě. Ukrajinské, ruské, běloruské, a slova každé z nich každý host zpíval po svém, svým způsobem, protože se sešli svatebčané z pěti vesnic, a každá měla vlastní nářečí. Zazpívali si i o nešťastném traktoristu Koljovi, protože ho znali – všechno se to stálo teprv nedávno. Pustili se i do častušek, co přišly do módy „za sovětů“... A od Romana nepřijel nikdo. Snad kvůli tomu, že jsme se tak rychle rozhodli? Anebo že by dopisy nedošly? Svatebčanům ještě pořád hučelo v hlavách, léčili si rozbolavělé lebky a vyschlá hrdla poslední „hořkou vodkou“, a Roman s Julkou už s kufry v rukách kráčeli na vlak. Jeli domů, do X., do Julčina bytu.

Žili tam týden. Julce doktor, se kterým se dalo dohodnout, napsal na týden neschopenku. Opravdu nevstávala z postele, ani aby se najedla, protože skříňku s jídlem přistavili k posteli. Když musela novopečená manželka přece jen do práce, Roman zašel do obchodu pro chleba a zápalky.

Nevrátil se. Za dva měsíce přišel do X. dopis z Bieszczad. Tam se Roman Kowalski „uchytil“, na pile. Vydělává dost, jak psal, ale potřebuje čas, aby si všechno rozmyslel, uspořádal si své záležitosti. Samozřejmě strašně miluje svou drahou ženu, ale, bohužel, zatím se k ní nemůže ani vrátit, ani, tím spíš, ji vzít k sobě. Není s to jí dát štěstí, a ona si, bezpochyby, štěstí zaslouží. No, když je to takhle, ať to štěstí hledá sama...

Jula neměla kdy přemýšlet o tom, co se dočetla. Těhotenství mělo těžký průběh, nepříjemný, ale doposledka musela chodit do práce. V pátek v noci byla na směně v nemocnici, a v pondělí ráno, po jedenáctihodinovém porodu, už měla syna – tlusťoučkého a úplně zdravého. Dala mu jméno Voleś.

Voleś první tři roky prožil na vesnici, u dědečka a babičky. Když Julka přijela a neuslyšela od malého jediné polské slovo, zděsila se: co z něj bude! Rozhodla se ho zachránit, poslala ho do školky. Byt už měla svůj, služební. A to bylo všechno, co měla: práci a domov, a maličký paprsek – Volesik. A stále čekala na dopis od Romana. Vždyť ji nemohl takhle opustit, když tak krásně mluvil o lásce, a psal přece, že nikdy nezapomene... A má synka, jak může dítě vyrůstat bez otce! Napsala Romanovým rodičům, zpravila je o dítěti, adresu napsala takovou: państwu Kowalskim, wioska M., Kielské vojevodství. A państwo Kowalští dopis dostali, dokonce odpověděli: ty nejsi našemu synu ženou před Bohem, jsi neřestnice a svůdkyně, a ženu má od nás, katoličku, Marylu z rodiny Zawadských, a má malou dcerku... A dopis přišel i od Maryly, psaný fialovým písmem, rozpitým od slz, a jakoby ta písmena, ta slova nebyla psána už tou rukou, jakoby je už nepsala ta Maryla, jejíž listy přiváděly v nadšení vojáky i jejich dívky. Maryla Juli napsala prostě: náš muž Roman je obyčejný nevychovanec, lenoch a pudivítr, lhář a chuligán. Maryla vychovává jeho dcerku, a není to špatné, malá roste, a ještě lepší je, že tátu vzal čert, ať mu nikde pod sluncem není klidného místa, protože než mít takového tátu, to je už lepší žádný; Bůh dá a dítě vyroste bez něj, hlavní je, že se mu nebudou posmívat, otce má, ze zákona je malá Hanusia jeho dcera... A ony, maminky – jsou mladé, zdravé, krásné, štěstí jim neuteče...

Julka neměla ani sílu, ani čas to štěstí hledat. V práci a starostech si ani nevšimla, jak Voleś vychodil základní školu a pak lyceum. Byl to tichý chlapec, výborný žák, pomáhal mamince i bábě a dědovi na vesnici. Šel na polytechniku, pracoval ve studentském kooperativu, trochu se věnoval obchodu, nosil domů peníze.

Jednou přinesl barevný balíček. Vzrušeně držel na rukou nevelký uzlík, ze kterého koukala červená tvářička se vzhůru zahnutým nosíkem. Za Volesiem stála vyplašená dívka, spíš dívenka, ostříhaná jako kluk.

„Tohle je můj syn, maminko. A to je jeho matka, Asia, moje spolužačka. Miluju ji, je to dobrá holka, a ty si ji určitě taky zamiluješ. Pomůžeš nám?...“

Čtyři roky, dokud rodiče nedostudovali, Robert na ně čekal buď u babky Juli, nebo u prarodičů, Hanny a Ivana. Rostl. Měli ho jako Julčina synka, jako její pozdní děťátko. A pak Voleś s Asiou odjeli do ciziny. Když se ve Státech zařídili, vzali tam i syna. Bába Jula musela poslat za moře patnáctiletého vnuka, kterému pod nosem už rašil knírek, vysokého, silného – na rozloučenou na letišti Robert babičku zvedl vysoko do vzduchu, políbil ji, a pak odletěl kamsi daleko... Slíbil, že bude psát.

Jula zůstala sama. Ne, není sama. Má nemocné, o které se stará. Jejich starosti a bolesti jsou i její. A neříká, nepláče, nestěžuje si, že má svého smutku dost, že jí je samotné těžko, že cizí břemeno neutáhne a že o něj ani moc nestojí.

Jednou se u Juli doma rozdrnčel telefon. Unavenou rukou sáhla po sluchátku.

„Julečko, to jsem já, Roman Kowalski. Tvůj muž. Pamatuješ si na mě? Jak se máš? Jsi šťastná? Já... tohleto... nemám zuby...“

„Přijeď...“

Překlad © Miroslav Tomek
Povídka vyšla jako doprovodný text k  Měsíci autorského čtení v r. 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2771x

Inzerce
Inzerce