Veselovský, Zdeněk: Etologie: biologie chování zvířat

Veselovský, Zdeněk
Etologie: biologie chování zvířat

studie přírodní vědy

V minulém roce vyšlo už druhé vydání rozsáhlé knihy Etologie: biologie chování zvířat od zakladatele české etologie, prof. Zdeňka Veselovského. Etologie přitom v Čechách ani v dalších státech Východního bloku neměla snadné počátky.

Zrcadlo etologie
Zdeněk Veselovský
: Etologie: biologie chování zvířat, Academia, 2008

Stanislav Komárek: Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie, Academia, 2008
František Mikš: Gombrich: tajemství obrazu a jazyk umění: pozvání k dějinám a teorii umění, Barrister & Principal, 2008
Matt Ridley: Genom: životopis lidského druhu v třiadvaceti kapitolách, z angl. přel. Ivo Müller, Portál, 2001
Matt Ridley: Původ ctnosti: o evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka, z angl. přel. Martin Konvička, Portál, 2000
Bobbie Sandoz: Tajemství delfínů a jejich radostný život, z angl. přel. Viktor Faktor, Pragma, 2001
Robert Wright: Morální zvíře: proč jsme to, co jsme, z angl. přel. Antonín Hradilek, Nakladatelství Lidové noviny, 2002

V minulém roce vyšlo už druhé vydání rozsáhlé knihy Etologie: biologie chování zvířat od zakladatele české etologie, prof. Zdeňka Veselovského. Etologie přitom v Čechách ani v dalších státech Východního bloku neměla snadné počátky. Jak vzpomíná Veselovský, například jeho první populární etologická kniha musela nést nevinný název Praobyčejná zvířata. A na Západě úspěšné knihy jeho učitele, nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Konrada Lorenze, u nás až do roku 1989 nesměly vycházet vůbec. Velmi se o to prý zasloužila jeho publikace Takzvané zlo, kladoucí důraz na vrozené vzorce chování: podle Veselovského doslova šokovala marxistické ideology, přesvědčené o neomezené manipulovatelnosti širokých mas. Je pravda, že u nás vyšla jedna kniha Lorenzova spolupracovníka N. Tinbergena, nebo Nahá opice od D. Morrise. Jak ale uvádí antropolog Marco Stella, po celou dobu komunismu si etologie zachovávala jistý nádech poloilegality a samotné slovo „etologie“ bylo do té míry spojováno se jménem Konrada Lorenze, že na některých pracovištích byl pro ni raději používán název „psychozoologie“. Ještě v roce 1989 ovšem vyšla na svou dobu kvalitní kniha Filozofické problémy klasické a moderní etologie, která se sice povinně snažila etologii vykládat v kontextu marxistické dialektiky biosociálního, individuálního a společenského, ale s jistou mírou kritičnosti už také propagovala právě Lorenzovo dílo. Po převratu pak dochází k publikačnímu „boomu“: kromě mnoha Lorenzových knih a dalších populárně-vědných publikací dnes mohou čeští čtenáři číst hned tři obsáhlé přehledy etologie, kromě díla Veselovského ještě další od Lorenze a D. Francka. Mezi jejich čtenáře přitom zdaleka nepatří jen biologové. Jaké jsou ale širší společenské kontexty etologie? A jaké vědní discipliny zde můžou hledat inspiraci, nebo alespoň zárodky jevů, které zkoumají?

Něco pro neetology
Uvedu jen pár příkladů. Pro lingvisty může být zajímavé tvrzení, že se u některých druhů ptáků dají odlišit v rámci téhož druhu odlišné dialekty, a to jednak u populací oddělených třeba pohořím, ale i u skupin, které spolu sousedí. Tam, kde se dialekty stýkají, mohou příslušníci obou populací vládnout oběma dialekty (u lidí se pak mluví o diglosii), nebo je jejich projev smíšený. Škoda jen, že jejich komunikaci nerozumíme natolik, abych mohli zkoumat, jak u nich dochází k přepínání kódu – přechodu z jednoho dialektu do druhého. O tom, že jednotlivé populace zvířat tvoří odlišné kultury s vlastním způsobem komunikace a zacházení s nástroji, vypovídají četné příklady. Možná se ale dají objevit i jisté prvky historické paměti, jak o tom svědčí popis konkrétního stáda afrických slonů, které se vyznačovalo převážně noční aktivitou a bylo nezvykle agresivní vůči člověku. Ukázalo se, že předci tohoto stáda zažili v roce 1919 velmi krutý odstřel. Tyto zážitky se zřejmě podle Veselovského vepsaly do paměti celého pokolení – žádný ze slonů nemohl onu tragickou událost sám zažít. Na to, jak hluboce jsou v nás uloženy mechanismy, díky nimž na nás působí reklamy, zase ukazuje princip tzv. „nadnormálních spouštěčů“: ptáci upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést, ale ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány proto, že jsou kýženou nadnormativní atrapou běžného mláděte s širokým žlutým jícnem; mláďata racků stříbřitých pro svou orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v reálných podmínkách vůbec nevyskytují. Tentýž mechnismus ovšem působí také při vnímání výtvarného umění, jak kunsthistorici ukázali třeba při svých analýzách dětských postaviček „putti“, které podle F. Mikše „zarputile“ přežívaly v západním malířství a sochařství velmi dlouho.

Všechny uvedené paralely je ale nutné brát s rezervou, protože i z genetického hlediska se lidé od nám nejbližších šimpanzů liší více než jen oním jedním procentem. Postupně totiž zjišťujeme typy rozdílů, které jsme dřívě nebrali v úvahu. Jak nedávno v pořadu Meteor uváděl biolog Jaroslav Petr, záleží totiž na tom, co přesně srovnáváme, a pokud vezmeme v úvahu i ty úseky DNA, které jsou u lidí v porovnání s šimpanzi „namnoženy“, je rozdíl už více jak 17 procent! Jak dovozuje v jedné své knize S. Komárek, sama příroda žádnou ideologii nemá a fantazií obdařený interpret v ní vždy najde potvrzení myšlenky, již se z nějaké „nezbadatelné příčiny rozhodl věřit“. Jako příklad volí „ideologické vytěžování“ zkoumání homosexuality u zvířat. Pokud by se ukázalo, že u zvířat je přirozená – jako že spíše je, může z toho plynout dvojí závěr: buď je pak v pořádku i u lidí, nebo se jedná o zvěrstvo. Pokud by se bylo ukázalo, že u zvířat přirozená není, pak by u lidí šlo buďto o nepřirozený rozmar (hřích či chorobu), nebo o výsostně lidský znak (podobný řeči a sofistikovanému používání nástrojů).

Projekce a zrcadlení
O tom, že naše vnímání přírody je z velké části projekcí, u nás vytrvale píše také S. Komárek. Týká se to roviny celospolečenské (představa o tom, že egoismus je hybnou silou společenského chodu, předcházela projekci téhož do přírody) i soukromé (Darwinova záliba v pohlavním výběru, s nímž ve svém soukromém životě udělal „velmi dobrou zkušenost“, kontrastuje s Wallacem, který ve svém vlastním životě měl v tomto směru negativní zážitky, a pohlavní výběr v přírodě nepřipouštěl).

Tytéž projekce nacházíme i u mnoha soudobých autorů, protože je asi nemožné se jim zcela vyhnout. Jestliže tedy v minulosti etologii zneužil nacismus (bohužel i s přispěním K. Lorenze) a později se o totéž snažil komunismus, dnes ne příliš překvapivě opět nacházíme v přírodě i ve vlastním těle fungovat takřka „tržní“ pravidla. Někteří s takovými analogiemi dokonce explicitně pracují, například britský vědecký popularizátor Matt Ridley, často odkazující i na příklady z etologie. V jedné ze svých knih čtenářům praví: nejste mozek, který aktivací hormonů ovládá tělo; nejste tělo, které aktivací hormonových receptorů ovládá genom; nejste ani genom, který aktivací genů ovládá mozek; „jste všechno toto naráz“. Tělo je podle něj jen jedním z mnoha takových systémů, protože celý svět je plný „složitých, chytře vymyšlených a vzájemně propojených systémů, které nemají řídící centrum“. Takovým systémem je i ekonomika, tvrdí Riddley, podle něhož jsou ekonomiky „trhy s decentralizovaným, rozptýleným řízením“ (další analogií je ovšem třeba vyvážený systém tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní).

O pelikánech a delfíním náboženství
Etologie má v interpretaci mnoha autorů přesahy také směrem k náboženství - někteří badatelé spekulují o jistých rysech protonáboženského chování u zvířat, ať už jde o skupinové vytí vlků nebo deštné tance šimpanzů. Jiní zacházejí ještě dál: Bobbie Sandoz, která ovšem není žádná etoložka, ve své knize Tajemství delfínů a jejich radostný život tvrdí, že nám delfíni přináší poselství „milujícího soucitu, harmonie a půvabu.“ Pokud podle ní přijmeme tyto „velké bytosti za učitele, a naučíme-li se od nich, jak kdekoli projevovat všem lásku, bude energie, kterou z tohoto neviditelného zdroje načerpáme, tak silná, že dokáže otáčet velryby a roztáčet galaxie“. Pak budeme podle ní stejně jako delfíni „skákat jen pro radost - svobodně a půvabně“ a vytvoříme – jako Oni – „pohyblivou a otevřenou společnost, bez manipulace s druhými či ostrých loktů při boji o postavení“. Delfíni se v tomto pojetí stávají modelem ideální harmonické společnosti, a zároveň božstvem, které s autorkou láskyplně komunikuje a dává jí pokyny, jak sepsat a vydat její knihu jako nové Radostné poselství - Evangelium. Dá se ovšem také konstatovat, že autorka do jisté míry navazuje na tradice středověké interpretace přírody z knihy zvané Fyziologus, v níž každý živočich vystupoval jako křesťanská alegorie. Třeba pelikán zde figuroval jako alegorie Krista na základě legendy, v níž si zobákem rozdírá ránu na prsou, aby vlastní krví nakrmil mláďata.

Reálnému chování těchto opeřenců to odpovídá zhruba stejně jako tvrzení Sandozové o delfíní harmoničnosti a mírumilovnosti: ve skutečnosti jsou delfíni nejen inteligentní, k lidem většinou přátelští, schopní rozpoznat sami sebe v zrcadle a podle některých dokonce díky svému vnitrodruhovému altruismu „nositeli mravního smyslu“ (Yves Paccalet), ale vyznačují se také značnou agresivitou. Samci například zabíjejí mláďata vlastního druhu a časté jsou příklady toho, kdy skupina samců zažene samici do úžiny a vynutí si pohlavní styk. Nemá ovšem cenu to delfínům zazlívat, a ještě hloupější je považovat delfíny po všech stránkách za vzor.

O evoluční špici a dědičném hříchu
Jestliže u Sandozové úcta k určitému živočišnému druhu přechází až v jakési nové náboženství, mnohem častější je ve jménu etologie na tradiční náboženství útočit. Proslulý je v této oblasti britský etolog, evoluční biolog a zapřisáhlý ateista Richard Dawkins, obviňovaný někdy až ze scientistického fundamentalismu. Ale i zmiňovaný Ridley polemizuje s křesťanskou tezí, že mezi opičími předky a lidmi je „ontologická diskontinuita“. Tvrdí naopak, že lidský rod není na evoluční špici, protože evoluce žádnou špici nemá a nic takového jako evoluční pokrok neexistuje. Ovšem jeho kniha Původ ctnosti: o evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka končí značně konzervativní obžalobou všech ideologií, které se snažily o vytvoření „nového člověka“. A v knize Morální zvíře její autor, evoluční psycholog Robert Wright, dokonce přitakává tradičnímu křesťanskému pohledu na člověka: „nemůžeme jednoduše odmítnout myšlenku zkažené lidské přirozenosti, nebo, chcete-li, prvotního hříchu. Ze stejného důvodu nemůžeme zcela odmítnout morální konzervatismus. Věřím, že některé konzervativní zásady viktoriánské Anglie přes všechnu neobratnost lépe odpovídají lidské přirozenosti, než učení společenských věd převládající po většinu dvacátého století“.

Prosím nečíst?
Ve své knize Ridley tvrdí, že společnost by měla podporovat naše altruistické instinkty a potlačovat ty egoistické. Podle experimentů se prý prokázalo, že pokud studenti ekonomických oborů ve škole slyšeli, že jsou od přírody sobečtí, začali se chovat sobečtěji než dříve. Riddley z toho vyvozuje, že lidem se „nesmí říkat, že jsou špatní“, protože už i tak jsou špatní dost. Z podobného důvodu dokonce český evoluční biolog Jan Zrzavý výslovně doporučuje nedávat Ridleyho knihu číst lidem, s nimiž hodláme nějak soužít. Já oproti tomu nejsem tak skeptický a i v zájmu vlastního sebepoznání Veselovského čtivou Etologii vřele doporučuji. Ne etologům, kteří ji i tak mají jako povinnou četbu, ale všem ostatním.

© Jan Lukavec
článek vyšel na serveru iHNed dne 7.9.2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce serveru iHNed

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.