Améry, Jean: O stárnutí. Revolta a rezignace

Améry, Jean
O stárnutí. Revolta a rezignace

recenze beletrie zahraniční

Vídeňský rodák a osvětimský vězeň Hans Chaim Mayer (1912–1978), který na důkaz odporu proti nacistickému Německu přijal francouzsky znějící anagram Jean Améry, napsal inteligentní knihu-esej O stárnutí s podtitulem Revolta a rezignace, v níž zachytil ubývání tělesných i duševních sil a život tváří v tvář smrti.

Jean Améry: O stárnutí. Revolta a rezignace, přeložila Dana Petříčková, Prostor 2008, 178 stran.

Jen málokdy se život a dílo autora prolínají tak silně jako v případě Jeana Améryho. Vídeňský rodák a osvětimský vězeň Hans Chaim Mayer (1912–1978), který na důkaz odporu proti nacistickému Německu přijal francouzsky znějící anagram Jean Améry, napsal inteligentní knihu-esej O stárnutí s podtitulem Revolta a rezignace, v níž zachytil ubývání tělesných i duševních sil a život tváří v tvář smrti.

Se stářím se to má jako se smrtí, píše Marcel Proust v Času znovu nalezeném. Mnozí jej berou s naprostou lhostejností, ovšem nikoli proto, že by byli odvážnější než jiní lidé, ale jen proto, že mají méně fantazie. Není potřeba mít bujnou fantazii, stačí přesně popsat, co se s člověkem děje, když stárne, aby pochopil, že se neblíží vytoužený „podzim života“ ani tajemné pronikání do podstaty světa, která je mladým upřena. Pro Améryho je stárnutí bolestivé, ohlupující a ponižující. A není mu možné vzdorovat, po něm čeká na člověka jenom smrt, žádné vykoupení.

V knize „o“ stárnutí se autor pokouší zachytit člověka o sobě. Jde o jakousi antropologickou fenomenologii s cílem popsat člověka v opomíjené a vytěsňované kapitole lidského života. Knihou neprochází autor sám, ale jenom A, šifra, která na sebe bere různý věk i tvář, nicméně vždy jde o prototyp stárnoucího člověka. Améry v pěti kapitolách zachycuje pět pohledů na stárnutí: z hlediska plynutí času, z hlediska tělesného, sociálního, kulturního a nakonec z hlediska ohlašující se smrti. A. na sebe bere rysy Marcela Prousta, Simone de Beauvoir, Thomase Manna nebo Jeana Paula Sartra. Tito „průvodcové“ a jejich literární díla poskytují Amérymu východiska pro dialog o smrti, o zakoušení času, který pro stárnoucího nemá rozměr budoucnosti. Stárnoucí člověk se tak stává stále více tělem, méně energií, typickou pro mládí. Nakonec zbude jen špatně fungující tělo.

Rozsáhlý esej O stárnutí je druhou ze tří Améryho autobiografických a vzájemně provázaných knih. Následuje po textu Bez viny a bez trestu a předchází zřejmě nejznámějšímu autorovu textu Vztáhnout na sebe ruku. Diskurz o sebevraždě, v němž přední rakouský esejista hájí právo na ukončení vlastního života. Tyto tři knihy jsou tematicky i formálně komplementární a zachycují základní témata autorovy tvorby i života: člověk, židovství, smrt a stárnutí.

Jádrem textu je třetí kapitola, analyzující sociální problematiku stárnutí. Stáří není primárně otázkou věku, tvrdí Améry, ale je dáno zakotvením člověka ve společnosti, v tom, jak jej vnímají druzí. Pro společnost nemá starý člověk valný význam, je druhými definitivně svázán s tím, co udělal, respektive neudělal: „Rázem poznává, že mu svět neposkytuje kredit na budoucnost, že nepřistupuje na to, aby ho viděl jako toho, kým by mohl být... Nikdo se ho již neptá: Co budeš dělat? Všichni konstatují střízlivě a neotřesitelně: To už jsi udělal. Zakouší zcela neotřesitelně, že účet sečetli ti druzí...“ Z této situace není úniku, vzdor je zbytečný. Ve čtvrté kapitole je problematika stárnutí nahlížena z hlediska kulturního, tedy z hlediska neschopnosti vyznat se v nejnovějších znacích doby, porozumět tempu technického rozvoje i kultury. Stárnoucí člověk se proti své vůli stává zpátečníkem, v lepším smyslu tradicionalistou. A poslední kapitola už jen definitivně stvrzuje, že nezbývá žádná metafyzická opora, jen čekání na smrt.

Podtitulem Revolta a rezignace se Améry blíží ke svému postoji k židovství a tedy první autobiografické knize Bez viny a bez trestu. Stárnutí se podle něho nedá vnímat jinak než jako faktum, nedá se proti němu revoltovat. Je to pro něho stejné jako se židovstvím, pohled antisemity dělá Žida Židem, stejně jako pohled jiného dělá ze starého člověka starého člověka. I v použití stejných metafor spojuje Améry židovství se stárnutím: oba fenomény jsou „neléčitelné choroby“, které končí „letálně“.

V předmluvě ke čtvrtému vydání knihy O stárnutí vykročil Améry zásadním způsobem za hranice textu tvrzením, že jedinou věc, kterou by v původním vydání změnil, jsou „nepěkná slova, o pošetilém příběhu sebevraždy“, kterou odmítal jako krajní řešení. Mezi prvním a čtvrtým vydáním románového eseje totiž vydal knihu Vztáhnout na sebe ruku. Diskurs o dobrovolné smrti, v níž hájí důstojnost volby, kterou se člověk rozhoduje o svém životě, respektive smrti. 17. října 1978, v den pátého výročí (nevyjasněného) úmrtí rakouské básnířky a prozaičky Ingebrog Bachmannové, se kterou Améryho pojil vzájemný respekt, se z probíhajícího literárního turné po Německu nečekaně vrátil do rodného Rakouska a v salcburském hotelu Salzburger Hof na sebe vztáhnul ruku a zvolil si dobrovolnou smrt. Předtím se ještě v úhledně psaných dopisech omluvil policii a vedení hotelu za potíže, které svým činem způsobil. Na vídeňském Ústředním hřbitově stojí na hlazeném kameni pod jménem Jean Améry a letopočtem 1912–1978 jen strohé Auschwitz Nr. 172364. Jeden z nejvlivnějších rakouských intelektuálů se proměnil v číslo vytetované na předloktí.

© Tomáš Dimter
článek vyšel v Hospodářských novinách 17.4.,
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce HN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 139 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 3192x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce