Ciocan, Iulian: Než zemřel Brežněv 3

Ciocan, Iulian
Než zemřel Brežněv 3

ukázka beletrie zahraniční

Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů.

Iulian Ciocan: Než zemřel Brežněv, přel. Jiří Našinec, dybbuk, Praha 2009, 128 stran

Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů. Nejhorší, co by ho mohlo postihnout, by bylo, kdyby to Alexej Petrovič otci všechno vyzvonil a jeho by pak neprávem považovali za práskače. Nebyl žádný silák ani hrdina. Tvář se mu zapália studem, když mu spolužačky nebo holky ze dvora znechuceně říkaly, že je hubený jako krmný šindel, a radily mu, aby sem tam taky něco snědl. Jeden ze zákonů sovětských pionýrů říkal, že „pionýr vždy hájí se vší odvahou pravdu“. On neměl ani tolik odvahy, aby se potají přikradl k nepřátelům a vzal je šutrem do hlavy. Dokázal by vůbec bránit vlast se zbraní v ruce? Dokázal by zabít, jako mladý Ljoňa Golikov, německého generála? Dokázal by se pustit do nerovného boje s hitleristy jako pionýr Marat Kazej a zabít nějakých deset fašistů? To byly řečnické otázky, které ho skličovaly. Vytoužený odznak BPPOV (Buď připraven k práci a obraně vlasti), kterým se pyšnil svalnatý Baranov, mu připadal jako nedostižný cíl.
Bylo 15:30. Rodiče se pořád nevraceli. Pustil televizi, když si předem přinesl z kuchyně láhev mléa a velkou housku. K radostem jeho dětství patřilo dívat se na televizi a přitom upíjet mlého a pojídat chléb. Pořad Po zajavkam robotnikov životnovodsva* patřil mezi jeho oblíbené jen proto, že končil filmem. Protagonistkou pořadu byla toho dne dojička-stachanovka Frăsînă Peiereleová ze statku v obci Criscăuţi.

… Venku se sotva rozednívá. Kolchozní ves Criscăuţi ještě spí, pohroužena do naprostého ticha. Jen v oknech několika domů bliká světlo. Ozve se vrznutí vrátek. V téměř pustých ulicích zazní hlasy. Jsou to dojičky z party Frăsîny Peiereleové, spěchající do kravína. Do práce odcházejí jako první. Co starostí mají takové dojičky! Hřebelcovat a napájet krávy, dojit je, a to ještě třikrát denně, umývat a masírovat jim vemena. To všechno vyžaduje mimořádnou dovednost: musíte znát povahu každé dojnice, její chuť k jídlu. Protože každá stračena má své mouchy...

Iulian věděl, kde je zakopaný pes. Baranov a Cukerman ho nenáviděli proto, že ho považovali za byka. Larik Šraibman mu to všechno dopodrobna vysvětlil. Bykové jako by vyrostli v lese, byli to osmahlí, přiboudlí a přitroublí balíci, nevzdělaní krobiáni, nevkusně se oblékali a mluvili špatně rusky. Jejich každodenním zaměstnáním bylo okopávat, sklízet, dojit.
„Buď bez starosti!“ uklidňoval ho Larik a položil mu ruku na rameno. „Kdybys byl byk, nekamarádil bych se s tebou! Umíš rusky stejně tak dobře jako já, jsi nejlepší na ping-pong z celého dvora, hraješ dobře fotbal, jsi inteligentní, nosíš džíny, ne selské bílé kalhoty. Víš, proč bykové nakládají zeleninu do beček? Protože se jim nevejde hlava do zavařovací sklenice!“
Larik se řehtal jako kůň. Iulian se nuceně zasmál: vzpomněl si, že viděl bečku ve sklepě tety Taljusji v Tătărăuca Veche.

Po celá tisíciletí se dojilo ručně: žena dojila krávu vsedě na stoličce anebo vkleče. Když skončila, ruce ji bolely, jako by v nich přenášela bůhvíjaká břemena. Dnes mají dojičky k dispozici moderní zařízení, automatické napáječky a krmičky, elektrické dojičky: v některých kravínech se dojí s přenosnými dojičkami, jinde s pomocí pevného dojicího zařízení.

„Pravda je, že moje máti se narodila na vesnici...,“ doznal Iulian a přitom se podíval Larikovi na pusu.
„Není to bykovka, když má takového syna! Baranov a Cukerman jsou pitomci! Svět je plný byků, a oni hledají hnidy na normálním člověku.“
Tehdy mu spadl kámen ze srdce.
 

… Krávy vcházejí do dojírny postupně, zaujímají místa u jeslí. Dojičky jim zručně navléknou dojicí soupravy na struky vemen a uvedou je do chodu. Zatímco krávy „snídají“, „obědvají“ nebo „večeří“, mléko teče hadicemi do sběrné nádrže, mléčnice.

Larik Šraibman byl jeho nejlepší přítel. Byli sousedy, bydleli na téže chodbě. Ťoťa Chaja, Lavrikova babička, mu často dávala bonbony a křehlké piškoty, které se neprodávaly v bochodech a městských tržnicích, a hladila ho po hlavě. Občas k nim zašla a dlouho si povídala s matkou v malé kuchyňce, ve které lednička hrkala jako traktor. Překvapivé bylo to, že ťoťa Chaja mluvila dokonale moldavsky. Měla takový příjemný a zároveň neobvyklý přízvuk. Jak a proč se naučila moldavsky? Iulian jednou navzdory lednici, která debatu rušila, zaslechl, jak ťoťa Chaja říkala matce, že by chtěla ze Sovětského svazu odjet. Zhrozil se pomyšlení, že jeho přítel by se mohl stát otrokem imperialistů. Lavrik ho uklidňoval, ujišťoval ho, že nikam odjet nechce. Když přijížděl československý lunaparka Iulian si zoufal, že mu rodiče nemohou dát peníze, ťoťa Chaja vždycky našla pár rublíků, aby učinila chlapce šťastnými. Koupili si žvýkačky Pedro a celí rozechvělí vešli ze zvědavosti do „domu hrůzy“. Iulian neměl jízdní kolo. To nevadilo, protože ho měl Lari, značky Orljonok. Když matka Iulianovi koupila svetr nebo adidasky, byl to svátek. No a Larik mu daroval k narozeninám nádhernou nepromokavou sportovní vestu. Je pravda, že Iulian nejezdil každý rok na Krym, nýbrž jen zřídka do Kobleva, a bydlel v odhlášeném dvoupokojovém bytě, ne v prostorném třípokojovém, ale na tom tak nesešlo. Vzpomněl si, jak překvapivě objevil v Larikově pokoji plakát s Carterem. Vrchní imperialista jel na koni a na hlavě měl kovbojský klobouk.
„Uznej, že tenhle klobouk je snad sympatičtější než medaile Leonida Iljiče,“ ospravedlňoval se Larik.

… Každá dojička ošetřuje třicet, padesát, ba i více krav. Dojička-údernice Frăsînă Peiereleová se každoročně účastní Výstavy národohospodářských úspěchů SSSR v Moskvě, kde prokáže svou zručnost, úspěchy v práci. Mistrovství Frăsîny Peiereleové je velmi ceněné, byl jí udělen titul Hrdina socialistické práce.

Iulian vytřeštil oči. Málem mu uvízlo sousto v hrdle. Frăsînă Peiereleová vypadala jako typická bykovka. Může být bykovka Hrdinou socialistické práce?
Zadrnčel telefon. Byl to Larik.
„Iuliku, jsi chlap? Musíme si zjednat úctu u jednoho byka ze sousedního baráku. Nosí nos nějak moc vysoko... Půjdeš s námi?“

 

* Na přání pracovníků v živočišné výrobě (rus.) zpět

 

Překlad © Jiří Našinec
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství dybbuk.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2804x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce