Špaček, Viktor: Zmínky a případky

Špaček, Viktor
Zmínky a případky

recenze beletrie česká

Svět, který je ve Zmínkách a případcích vytvářen a prezentován, je především neuchopitelný a nestálý. Jako by se rozplýval pod rukama a pod básníkovým pohledem, každou chvílí se hrozil zhroutit. Přestože je charakterizován tím nejvšednějším (stromy, parkem, tramvají, pokoji a okny), jako by ani nebyl skutečný.

 

Zmínky a případky
Viktor Špaček
: Zmínky a případky. Literární salon. Praha 2007, 64 stran

Prvotina Viktora Špačka Zmínky a případky vyšla v roce 2007 jako první svazek poetické edice Literární salon vydávané stejnojmenným nakladatelstvím. Básně z let 2000 až 2006 jsou v ní rozděleny do pěti oddílů: Proměny, Kapky létají vstoje, Poplašeně stojí, kde bíle bydlíval, Léto v Praze a Mlha. Nejvýrazněji ohraničený je přitom cyklus odlehčených reflexí Léto v Praze, zbylé texty se formálně a tematicky vztahují spíše k celku sbírky a v rámci jednotlivých částí jsou sdruženy velmi subtilně.

Svět, který je ve Zmínkách a případcích vytvářen a prezentován, je především neuchopitelný a nestálý. Jako by se rozplýval pod rukama a pod básníkovým pohledem, každou chvílí se hrozil zhroutit. Přestože je charakterizován tím nejvšednějším (stromy, parkem, tramvají, pokoji a okny), jako by ani nebyl skutečný. Prochází neustávající proměnou, naplňuje se a vzápětí už ho znovu ovládá prázdno a ticho. Špaček k tomuto světu přistupuje s obezřetností, tuší, že se mu stěží může podařit plně se ho zmocnit a pojmenovat ho. Snad proto jsou jeho básně plné neurčitosti („A když přece jenom, občas / to smutné / podpatky to utlučou, sukně utne“; „přitom ovšem klidně z toho vykloněná...“) a nedůvěry k vlastnímu pozorování („Ale možná že tam není sklo. / A jsou jen hůlky opřené / anebo opírání / se kamsi / nebo ani to“). Špačkův svět je jedno velké jakoby, stává se kulisou, do které jsou i stromy pouze odněkud „nedbale ... zavěšené“. Chce-li ho básník, který je v něm nucen žít, zachytit, musí se spokojit s jednou perspektivou, s jediným tady a jediným teď. Všechno ostatní mu zákonitě uniká, v příštím okamžiku to zdi „rychle zabílí“, dny a roky budou zhltnuty „vteřinovými spánky vědomí“ - a nic už nebude totéž. Básníkova obezřetnost je navíc umocněna anonymitou prostředí, které ho bezprostředně obklopuje. Texty Zmínek a případků jsou až na malé výjimky důsledně nezalidněné a nepersonální, nevytváří se v nich prostor pro vztah mezi Já a Ty, zaplňuje je cosi neosobního – a toto cosi je navíc často vymezováno negativně jako chybění něčeho („ozval se zvuk / jako když letadlo přestane letět“; „a díra v mracích / ta tam je“; „pomlka v ohni, než karma vybuchne“). Distance, kterou básník vůči svému světu má, zaznívá naplno tam, kde se projevuje smířlivou rezignací a přitakáním vlastní pozorovatelské nedostatečnosti: „Vysklené okno, nebo zasklené. Vypadá to stejně / Nemusí se s tím dělat něco, mluvit, vědět. / Sám ten barák vymrzne“.

Klíčová je pro básně Zmínek a případků jejich neokázalost, civilnost a koncentrovanost. Příběhy a životní dramata se tu mění v lakonická čtyřverší soustředěná do konkrétního časoprostoru básníkova nejbližšího okolí a celá sbírka je tak jedinou velkou projekcí - i když se týká toho nejvšednějšího, směřuje dál (explicitně je to ostatně vyjádřeno už v úvodní básni Jako když v kuchyni). Špačkovým textům je cizí rétorika. Soustřeďují se na významy a koncentrují v sobě všednodenní situace, v centru jejich pozornosti skutečně stojí i ty zdánlivě nejobyčejnější a banální zmínky a případky. Špačkovy básně jsou často jediným, rozvinutým a zároveň zhuštěným obrazem, který je doveden k významovému vyvrcholení. Tam, kde se tato koncentrovanost ztrácí, ztrácejí však rychle na působivosti i samotné texty, a Zmínky a případky jsou tak knihou (a především prvotinou) pozoruhodně vyrovnanou a ukázněnou, přesto však ne všude stejně přesvědčivou a bravurní. Některé delší texty (a patrné je to zvlášť v oddílu Poplašeně stojí, kde bíle bydlíval) pak působí bezradně a předčasně opuštěně, čtenář očekává vyústění, ale text k němu není doveden, významová gradace se ztrácí spolu s jednotící sémantickou linií (b. Město času, Příchod ticha). Přesto se Špaček ve Zmínkách a případcích zřídka kdy dopouští očividných přehmatů. Nemá potřebu rebelovat nebo šokovat, málokdy se odváží udělat krok do prázdna, a jeho poezie tak působí jistě a zároveň pokorně. Nakolik je tato jistota vykoupena snad až přílišnou obezřetností, to už je otázka směřovaná spíše k poetickému vkusu konkrétního čtenáře.

Nutno říci, že Zmínky a případky rozhodně nepůsobí dojmem předčasně vypuštěné prvotiny, Špaček se v nich ukazuje jako básník, který našel svou poetiku a který ví, co a jak chce říct. Není sice vyzyvatelem poezie, nabízí však víc než velká řada současných básníků, významovost, koncentrování na detaily a z toho plynoucí přesahovost. Špaček se vědomě nesnaží uchopit celek, přesto se ho zmocňuje přesným vystižením detailu, skládá ho z osobitě vypozorovaných obrazů. Jeho poezie se nesnaží být všedosažná, právě v tom je však její síla a její přesvědčivost: „teď / tady / hodiny, dny, roky / jenom se nese láhev“.

© Jana Sieberová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 2263x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce