Knotková-Čapková, Blanka a kol.: Obrazy ženství v náboženských kulturách

Knotková-Čapková, Blanka a kol.
Obrazy ženství v náboženských kulturách

recenze kultura

„Ty, Bože, jsi nám otcem i matkou v nebi“ – takto zní moderní překlad či parafráze modlitby Otčenáš, jak ji můžeme najít v anglické a německé verzi „politicky korektního“ překladu bible.

Blanka Knotková-Čapková a kol.: Obrazy ženství v náboženských kulturách, kapitolu Buddhismus z polštiny přeložila Kateřina Svítilová, Praha, Litomyšl: Paseka, 2008

„Ty, Bože, jsi nám otcem i matkou v nebi“ – takto zní moderní překlad či parafráze modlitby Otčenáš, jak ji můžeme najít v anglické a německé verzi „politicky korektního“ překladu bible. Text zohledňuje poslední dobou stále více zdůrazňovaný aspekt ženství, který je i podle mnoha soudobých křesťanských teologů v Bohu přítomný stejně silně jako aspekt mužský - ne všichni kvůli tomu ovšem cítí potřebu přepisovat celou bibli. Právě otázkou, jak je na tom bůh či bohové z hlediska genderu, a jaké byla a je postavení žen v různých náboženských kulturách světa, se zabývá kniha Obrazy ženství v náboženských kulturách. Jedná se přitom o otázku zapeklitou a komplikovanou, což dokládá za všechny ostatní třeba příklad japonského božstva Amaterasu, jejíž jméno je do češtiny přetlumočeno jako Sluneční bohyně. Je to překlad oprávněný, protože už od šestého století je uznávána právě za bytost ženskou, předtím pohlaví určeno nebylo. Ovšem ona identifikace nebránila japonskému šiřiteli buddhismu Gjógimu, žijícímu na přelomu 7. a 8. století, aby Amaterasu neztotožnil s Buddhou.

Kulturou s nejstarší nepřerušenou tradicí je hinduismus, kterému se také v knize věnuje nejrozsáhlejší kapitola. Tato pozoruhodná a mnohovrstevnatá část knihy začíná u nejstarších indických bohyň, pokračuje přes tantrickou lásku a rituální upalování vdov, probírá i relativně vysoké zastoupení žen v indické politice a končí u žen – vědkyň, významných jmen postkoloniálních studií či soudobé filozofie jako Gayatri Spivak nebo Hélène Cixous, která rozvíjí své teorie i v souvislosti s indickými příběhy o čarodějnicích jako ženách zatlačených do role smrtící démonky, stejně nebezpečné jako propast temného lůna. Naopak zmiňované satí, ženy upálené po smrti manžela, jsou prý uctívány a na místech jejich smrti vznikají chrámky, ke kterým proudí poutníci přinášející příslušným obcím ekonomický prospěch. Pro případné zájemkyně je ale ještě nutné připojit, že jako satí v Indii nemůže zemřít zdaleka každý – zůstává omezen na vyšší kasty. Když se roku 1999 na hranici svého zesnulého manžela vrhla žena z nejspodnější vrstvy dalitů, dalité prý poté hrdě prohlašovali, že už i oni už mají svoji satí, ale oficiálně byl případ označen jako sebevražda nikoli rituální, nýbrž ze zoufalství (což je velký rozdíl). Podobně námětově široce rozpjaté jsou ovšem i další kapitoly: v části o judaismu se tak čtenář dozví nejen to, že mnohé z významných ženských postav vystupujících v židovských posvátných textech nesou rysy dávných předizraelských bohyní, ale i to, že k úpadku vzdělanosti židovských ortodoxních žen dochází až v 19. století.

Je jistě zaznamenáníhodné, že s výjimkou stati o islámu (od Luboše Kropáčka) a ještě jednoho mužského spoluautorství všechny ostatní texty vyprodukovaly ženy, a to se odráží také v silné osobní angažovanosti jednotlivých autorek. V příspěvku o křesťanství dokonce Jana Opočenská už nereferuje, jako ostatní přispěvatelé sborníku, o pracích cizích autorů, ale sama mluví v první osobě plurálu za teoložky snažící se v rámcích křesťanského myšlení o hledání nových cest v chápání lidského těla, ženy a přírody (sama je totiž asi jedinou významnou českou představitelkou feministické teologie). S jistým potěšením přitom Opočenská poukazuje i na některé nečetné, ale o to výraznější autory v dějinách Západu, kteří psali o ženách pozitivně - jako byl Agrippa z Nettesheimu. Ten ženu považoval ne za méněcennou, ale naopak za bytost kvalitnější než muž: ďábel ji měl pokoušet pro její krásu a dokonalost, a Bůh se podle něj stal mužem (a ne ženou) proto, že se muž více provinil.

Autorky/ři se samozřejmě nevyhýbají, jak už bylo ostatně naznačeno, ani četným způsobům démonizace ženy napříč různými náboženskými kulturami. Velmi názorně v tomto kontextu působí třeba kapitolka Obraz mytologické i lidské „čarodějnice“ , v níž se také referuje o žánru indických pohádek, kde se rebelská žena převtěluje do různých divokých zvířat, zejména tygřic, je pronásledována, chycena a ubita, a tímto „happyendem“ pak pohádka končí. I dnes stále nově promýšlený koncept ženy jako „druhého pohlaví“, vymykajícího se kontrole, potenciálně nebezpečného a nesoucího v sobě stálý prvek nepoznatelnosti, je v knize rozvíjen několika směry: žena jako nostitelka magické moci se tak v indickém chápání mohla proměnit nejen v tygřici, ale při využití této moci pro zachování řádu naopak v nadlidskou ochránkyni až bohyni (obdobou byla křesťanská dvojice ženy svůdnice či čarodějky a dokonalé Panny Marie).

Kniha navazuje na předchozí religionistické sborníky Bůh a bohové: pojetí božství v náboženských tradicích světa, Věštění a prorokování v archaických kulturách a Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Jde o knihy velmi potřebné, zvláště v zemi, v níž je základní náboženská gramotnost, která je podle mne nedílnou součástí obecného vzdělání, na velmi nízké úrovni. Důkazem nechť je i to, že třeba stanice ČRo Leonardo, která má popularizovat vědu, techniku, přírodu a historii, nedávno rádoby vtipně, ale zcela mylně použila spojení „neposkvrněné početí“, vztahující se na dogma, podle kterého Panna Maria měla být počata bez prvotního hříchu, pro označení partenogeneze (vývin nového jedince z samičího vajíčka neoplozeného samčí pohlavní buňkou). V křesťanské či jiné mytologii samozřejmě existují četné anomálie v narození či dalších biologických pochodech bohyní či jim podobých bytostí (Pannu Marii ostatně usilují některé ultrakonzervativní katolické kruhy vyhlásit za Spoluvykupitelku, zatím to oficiálně „dotáhla“ na „první spolupracovnici Ježíše Krista na díle spásy“) - k početí Mariina syna Ježíše mělo podle jistých verzí dojít prostřednictvím jejího ucha, kterým do ní pronikl Duch svatý; Pallas Athéna zase Diovi vyskočila skulinou z hlavy, a hned v plné zbroji. Pokud chce ovšem někdo přinášet fundované informace o vědě, neměl by přitom dezinterpretovat náboženství.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

46%čtenáři

zhlédnuto 2788x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce