Hanus, Ondřej: Stínohrad

Hanus, Ondřej
Stínohrad

recenze beletrie česká

Hanusova prvotina Stínohrad zaujala především formou a tvarovou ukázněností, je však nutné říct, že výrazová vytříbenost a ukázněnost k poezii prostě a jednoduše nestačí.

K Stínohradu Ondřeje Hanuse
Ondřej Hanus: Stínohrad, Weles, Praha 2008, 90 stran

Hanusova prvotina Stínohrad, tvořená oddíly Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí, vyšla v červenci loňského roku péčí nakladatelství Weles. Mezi poetickými nadšenci zaujala především formou a tvarovou ukázněností, valná většina jejích básní má klasickou podobu sonetu, gazelu nebo villanelly. Konečně se mezi mladými českými básníky objevil někdo, kdo nepodlehl svodům volného verše a výrazové minimalizaci a koncentraci, a pustil se dávno vyšlapanou cestou verše svázaného pravidly normativní poetiky. Podstatná část kritické obce (Miroslav Chocholatý v Hostu, Milena M. Marešová pro Český rozhlas nebo Michal Šanda na Portálu české literatury) zajásala a jala se Hanuse jmenovat nadějným básníkem, který už svou prvotinou osvědčuje nepochybnou výrazovou virtuozitu. Snad. Je však nutné říct, že Hanus je víc než čím jiným i důkazem, že výrazová vytříbenost a ukázněnost k poezii prostě a jednoduše nestačí.

Bylo řečeno, že Hanusův Stínohrad je tvořen třemi částmi. Ty jsou vymezeny více méně formálně (napovídají tomu ostatně i jejich názvy), tematicky je sbírka velmi úzká. Ačkoliv se napříč celou Hanusovou prvotinou setkáváme s motivy smrti, zániku a lidské hříšnosti (a svádělo by to tedy k tomu doufat, že se jedná o výpověď koncentrovanou a sevřenou), nevytváří se v ní nic, co by konstruovalo specifický uzavřený svět sbírky a její jednotu. Tematická jednotvárnost vede čtenáře naopak dříve či později k pocitu plytkosti a nadbytečnosti, a přestože je celá sbírka tematicky zastřešena, jednotlivé texty působí roztříštěně a přes veškerou básníkovu snahu se řada z nich neodvíjí, ale jen bez ladu a skladu kupí. Hanusovi se jistě nedá upřít upřímná snaha básnit. Jako by se však pokoušel uchopit příliš mnoho najednou, jeho výpověď je podivně neurčitá, plytká a především obecná. Stínohrad zcela postrádá vyjádření autentické osobní zkušenosti se světem, Hanusovy básně se vznášejí v neuchopitelném prostoru, nedají se okusit a mimovolně svádějí k pocitu, že je neokusil snad ani sám básník. I tam, kde se Hanus evidentně inspiroval osobním zážitkem (jako je tomu například v sonetu Koťata ), je tento ve výsledném textu převeden v cosi všeobecného, a v konečném důsledku tak v podstatě cizího („hřbet mrtvých koťat nekončívá krkem [...] užovka pláče, mršina chce zvracet [...] vše praská [...]“). Hanus se ve svém Stínohradu nepochybně dotýká nesmírně závažných témat a v jeho poezii by se daly hledat rozměry až existenciální, absence osobní zainteresovanosti však paradoxně způsobuje očividnou významovou vyprázdněnost. Řada Hanusových veršů působí až gnómicky („ten dopustil se věčné vraždy / kdo zvážil život u živého“, „kdo zradil ji, ten zradil navždy“, „zda zemře ten, kdo pobit je“), což sice na jedné straně vede ke specifické dikci Hanusových textů, na druhou stranu to však způsobuje silnou nevěrohodnost toho, co bylo napsáno. Čtenář jako by se podvědomě bránil představě, že se sotva dvacetiletý básník přiblížil k odhalení podstaty všehomíra a zdráhá se uvěřit světonázoru, za nímž není cítit bezprostředně žitou skutečnost. Hanusovým textům tak chybí v první řadě autentičnost, obecnému je tu dávána přednost před jedinečným.

Druhým citelným nedostatkem Hanusových básní je nepřítomnost sebereflexe a odstupu od vlastního textu. Tam kde by postmodernou odkojený čtenář očekával ironickou glosu nebo cynickou poznámku, zůstává Hanus smrtelně vážný a nekompromisně trvá na svém. Tento postoj však naneštěstí často vede k tomu, že texty Stínohradu působí křečovitě a naivně (v horším případě dokonce až úsměvně), namátkou: „byl den, kdy lidem nechtělo se hynout / byl den, jejž nikdo nepotřísnil vinou / byl den, kdy smrt se unavila“; „vše končí stejně, stejně počíná“; „vše, co je lidské, lidská láská chválí / vše, co je lidské, nelidská smrt spálí / vše, co je mé, a vše, co není její / je lidské (...)“. Podobná sémantická devalvace postihuje hlavně básně Druhých sonetů mrtvým, a mimoděk tak vyvstává otázka, zda se alespoň některých přehmatům nedalo předejít včasným zásahem editora (redaktora), který by kolísající kvalitu textů pojmenoval a zkorigoval. Zdaleka ne všechny básně Stínohradu působí podobně povrchně, mnohde se podaří zachytit neotřelý obraz nebo obrat („rád chátrám tě, má klícko“; [...] „z něj uniknout, když protrhá se kůže - / však kdo by páral jediný svůj hábit?“). Bohužel to však nestačí, neúprosně se valící slovní hmota, z níž je Stínohrad postaven, ledacos strhne s sebou.

Hodně bylo napsáno také o Hanusově koncentraci na jazyk a jeho zvukovou podobu – a mnohé z básní Stínohradu skutečně přinášejí školně dokonalé příklady aliterací a jiných veršových instrumentací (jen v titulní básni: „stín stíná stín, s ním němé sněmy síní […] se svatým svícnem sesypaně stíní / suť svátou z těžkých stok sví serafíni […]“). Ona domnělá jazyková virtuozita (do níž můžeme kromě dříve řečeného zahrnout i archaičnost Hanusova jazyka) však upomíná především k poměrně nešťastné dekadentně-symbolistní stylizaci, která čtenáře Stínohradu od samého začátku provází. Právě ona vede k motivickému a tematickému zúžení – a připočteme-li omezení, která s sebou přináší striktně vymezená forma – není divu, že se básně Stínohradu brzy samy sebou vyčerpávají. Hanus tak jako by se sám bezděčně apriori oloupil o prostor k básnění, pohybuje se na úzce ohraničeném území a jeho poezii to rozhodně neprospívá.

Na Hanusově prvotině lze jistě mnohé ocenit. Především je to autorova odvaha neustoupit ze svého přesvědčení a podržet se klasické formy i v době, kdy se mladá česká poezie vydává cestou zcela opačnou a směřuje spíše k absolutní tvarové svobodě. Stínohrad také rozhodně není snůškou básniček narychlo načmáraných pod lavicí píseckého gymnázia, Hanus nepochybně má talent a nepochybně se své prvotině patřičně věnoval. Bohužel se však především jako čtenářka nemůžu zbavit pocitu, že Hanus své nadání vrhl ne zcela správným směrem, a hlavně sám sebe tak o mnohé ochudil. O Hanusovi ještě nepochybně uslyšíme, ať už jako o básníkovi nebo jako o překladateli. Zbývá tedy doufat, že v budoucnu alespoň částečně sleví a sám sobě dovolí ukázat, co v něm doopravdy je.

 

 

© Jana Sieberová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 81 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 3462x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce