Ciocan, Iulian: Než zemřel Brežněv

Ciocan, Iulian
Než zemřel Brežněv

recenze beletrie zahraniční

V okamžiku, kdy k nám z hromadných sdělovacích prostředků pronikají alarmující informace o vývoji volební a povolební situace v malé východoevropské zemi jménem Moldavsko a nejeden Čech je jejími osudy zaujat, se na českém knižním trhu objevila nově přeložená kniha současného moldavského autora Iuliana Ciocana (nar. 1968 v Kišiněvě) - Než zemřel Brežněv.

Iulian Ciocan: Než zemřel Brežněv, přel. Jiří Našinec, dybbuk, Praha 2009, 128 stran

V okamžiku, kdy k nám z hromadných sdělovacích prostředků pronikají alarmující informace o vývoji volební a povolební situace v malé východoevropské zemi jménem Moldavsko a nejeden Čech je jejími osudy zaujat, se na českém knižním trhu objevila nově přeložená kniha současného moldavského autora Iuliana Ciocana (nar. 1968 v Kišiněvě) - Než zemřel Brežněv. Nepojednává sice o situaci současné - týká se dob, kdy Moldavsko ještě náleželo k SSSR; skrze těchto několik stručných příběhů vcelku nevýjimečných občanů lze ovšem „přičichnout“ i k moldavským reáliím dneška, průhledy se v knížce nesporně nabízejí.

Zatímco z médií zaznívají příběhy určitého druhu - dozvídáme se z nich především o politické situaci, tedy o událostech tvořících „makrohistorii“, z Ciocanova útlého dílka k nám promlouvá mikrohistorie. Tedy vyprávění „o všednodennosti zdánlivé prosperity a klidu, o absurdní, groteskní, občas i zábavné 'fasádě' tragična, oné fasádě, kterou tak svědomitě leštili proletkultovci a která se stala lákavou i pro některé přesycené obyvatele Západu,“ jak píše autor na straně 116 pojednávané knihy.

Než zemřel Brežněv: přibližné vymezení doby, kdy se děj odehrává, je prozrazeno v samém titulu. Jde o začátek osmdesátých let, během nichž síly Sovětského svazu pomalu ale jistě ochabují a pilíře zdánlivě neochvějné stavby komunistické moci se ukazují jako značně rozviklané, prožrané červotočem, trouchnivějící.

Čtenáři jistě neujde autobiografický rozměr díla. Hned v první kapitole se objevuje postava malého Iuliana (- Ciocana, jak se ukáže později), nadšeného školáka a pionýra slepě důvěřujícímu spásné moci Sovětského svazu a komunistické strany. Iulianovu prožívání dní jsou zasvěceny dohromady čtyři kapitoly z deseti. Stejně jako ostatní kapitoly či spíše příběhy jsou ovšem i ty „Iulianovy“ psány v er-formě, není tu tedy nijak explicitně dáno najevo, že by bylo nutno obsah textu bezvýhradně ztotožňovat s pravdivým obsahem autorova života. Určitou kuriozitu ovšem tvoří devátá kapitola, v níž najednou vystupuje sám autor a promlouvá ke čtenářům v první osobě. Nabízí jakousi apologii námětu, který si pro svoji knihu vybral. Předkládá před nás, ještě před ukončením příběhu malého Iuliana, „Upřesnění“, svého druhu doslov, který bývá zvykem řadit spíše až za poslední kapitolu, nikoli před...

Kniha, rozsahem připomínající novelu nebo delší povídku, sestává, jak již bylo řečeno, z několika krátkých příběhů, „mikrohistorií“. Kromě příběhu Iuliana a jeho rodičů se seznamujeme s postavou penzionovaného veterána Polikarpa Feofanoviče, jehož vážnost a zažitý žebříček hodnot jsou silně otřeseny poté, co na jeho hlavě přistane shnilé rajče. Jiná z kapitol je věnována Ionelu Pîslarimu, řadovému zaměstnanci továrny, jemuž se po letech hroutí manželství. Gríša Furdui je pro změnu vesničan, jehož upřímný obdiv hlavního města nedokážou pokazit ani posměšné poznámky kišiněvské mládeže. Nicolae Barbalat ztatil svoji milovanou manželku pod zhrouceným jeřábem, nalezení viníka se ovšem ukazuje jako nemožný úkol.

Ačkoli spolu příběhy v zásadě nesouvisí, ve chvíli, kdy se jedna z postav setká s bezduchostí a vyprázdněností životního stylu mladých lidí, vytanou mu na mysli slova jistého bláznivého veterána, který se kvůli zásahu shnilým rajčetem domáhal kroků k polepšení mravů mládeže - body protnutí se tedy přeci jen najdou.

Ve zmiňovaném „Upřesnění“ Iulian Ciocan píše: „Nejlepší by bylo, kdyby se člověk mohl zříci své vlastní subjektivity a použít vypravěčskou techniku filmové kamery nebo alespoň využít více pohledů, aby ukázal, že táž věc může být zároveň komická i dramatická, absurdní i zábavná, podle pohledu.“ (str. 117) Zříci se své vlastní subjektivity je vskutku těžká věc, sám autor ovšem jistě ví, že to nejen není možné, ale především by pak nešlo o plnohodnotný literární výtvor. Zároveň také určitě tuší, že to, co zde podmiňovacím způsobem uvádí jako nejlepší, se mu v mnoha ohledech podařilo. Využil pohledů několika různých postav a především jejich příběhy konfrontoval s úryvky z dobové literatury, rozhlasu či z televizního pořadu, čímž vnesl do díla napětí, do očí bijící kontrasty „fasády“ a reality. Charakteristická směs komična a dramatična je tímto způsobem beze sporu umocněna.

Využití vypravěčského postupu, v němž jsou vedle sebe kladeny různé příběhy protínající se a tvořící určtiou koláž, může čtenářům připomenout mimo jiné román rumunského autora Petra Cimpoeşa Simion Výtažník (v roce 2007 získal cenu Magnesia Litera v kategoriích Kniha roku a Překladová kniha).

Jakkoli je ovšem u moldavských autorů patrná provázanost s rumunskými sousedy a sám Iulian Ciocan je například členem jak moldavského, tak i rumunského PEN klubu, je u tohoto autora cítit značný literární rozhled daleko přesahující horizont sousedních zemí. Toto je příznačné pro novou generaci („novou vlnu“) mladých moldavských spisovatelů, kteří si již nekladou za cíl v první řadě synchronizaci s literaturou rumunskou či ruskou; měli již možnost studovat v různých evropských zemích a podněcovat svoje literární schopnosti na širším poli.

Jazyk, který Ciocan v knize Než zemřel Brežněv zvolil, je veskrze hovorového rázu. Četné ruské výrazy, věrně dokreslující prostředí moldavských měst, byly zajisté překladatelským oříškem, nicméně pro znalce tohoto jazyka i pro ty, kdo se význam dozví jen díky poznámkám, představují barvité oživení.

Čtenáři neobeznámení s reáliemi této „románské periferie Imperia“ (str. 116), budou s velkou pravděpodobností zaujati právě jazykovými poměry, které zde panují. Ruština byla v době Moldavské sovětské socialistické republiky administrativním jazykem a bylo běžné, že výše postavení občané, zvláště pak v hlavním městě, ani pořádně rumunsky (resp. „moldavsky“, jak byl zdejší jazyk z politických důvodů nazýván) neuměli. „Prostší lid“ naopak ruštinou často tak úplně nevládl, proto je vesničan Gríša Furdui při svém příjezdu do Kišiněva terčem posměchu místních arogantních mladíků hovořících rusky.

Po rozpadu Sovětského svazu sice v Moldavsku proběhla silná, místy snad i přeháněná (ovšem po době násilné rusifikace pochopitelná), vlna romanizace, dnešní situace je však do značné míry podobná té, kterou ve své knize popsal Iulian Ciocan.

Neméně zajímavé je sledovat mýty sovětské historiografie, které malý Iulian dychtivě přijímá za své a jejichž optikou dějiny hodnotí. „Rumunská hudba se podobala té moldavské jako vejce vejci, protože část Moldávie Štěpána Velikého Rumunsko obsadilo. Někdy si Iulian říkal, že Sovětský svaz by měl osvobodit i Moldavany v Rumunsku. Přesněji řečeno, Rumunsko jako spřátelená socialistická země by měla moldavské území vrátit.“ (str. 120)

Nic takového se naštěstí nestalo. A je velice dobře, že se v dnešní Moldavské republice, svébytné i přes plíživé (ale chladně cílevědomé a zcela nesporné) pronikání ruských postimperialistických snah, ozývají hlasy vzdělaných a patřičným způsobem kritických autorů jako je Iulian Ciocan, jehož dílo je nyní díky překladatelskému úsilí Jiřího Našince k dispozici českému čtenáři.

 

© Dora Plíšková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2524x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce