Román čtenáře instruuje o tom, že žít pro klasickou filozofii a umění může být i v současnosti trendy. Tedy že i něco zdánlivě tak málo záživného, jako jsou texty o smyslu bytí, nebo tak nepraktického, jako jsou výdobytky umění, existuje na světě především proto, že je to zformulovaná, resp. zformovaná krása. Nevím, zda lze bez uzardění napsat, že je to přímo program románu; jeho poselství je to ale jistě. Barberyová přitom jde za svým důmyslně. Třebaže neustále zdůrazňuje slovo "krása", chce vlastně podotknout, že je ošklivé chápat umění jako de facto technické uchopení světa, srozumitelné pouze chladnou rozumovou analýzou. Aby ukázala, že umění jsou především prožité emoce, naplnila spisovatelka román drobnými a hravými výklady vysokého i populárního umění.

Příběh je podán jako střídavé vyprávění dvou hrdinek: Postarší domovnice Renée, která vášnivě pěstuje kamélie, ráda čte Marxe, sleduje Viscontiho filmy, poslouchá Wagnera a vůbec miluje velikány různých oborů – ostatně svého kocoura pojmenovala po Tolstém, Lev. A mladičké dvanáctileté Palomy, výjimečně nadané intelektuálky, jež se právě rozhodla učit japonštině (aby mohla v originále číst svá oblíbená manga) a v den svých třináctých narozenin spáchat sebevraždu. Miluje japonskou kulturu, haiku a její kočka se jmenuje Ústava. Renée i Paloma si vedou deníky, do nichž právě je čtenářům dáno nahlédnout; slečna nadto jednotlivé kapitoly ironizuje nadpisy „Hluboká myšlenka č. x“ (doplněná vždy i jedním haiku), případně „Deník pohybů světa č. y“. Oba zápisy jsou rozlišeny typem písma a odlišnou sazbou, takže jednak evokují dva rukopisy, jednak si lze snáz uvědomit, že román je možno číst nikoli lineárně, nýbrž začít poznámkami ponejprv jedné nebo druhé vypravěčky. Za slovo chvály stojí též zřejmě redaktorův nebo sazečův důmysl pro detail, neboť font Palominých zápisků je menší než ten vybraný pro Renée – nenápadně je tak připomínán věkový rozdíl obou žen.

Přes svůj odlišný věk mají obě protagonistky společný pohled na život: vědí, že jsou neobyčejné, ale rozhodnou se tváří tvář hlouposti projevované okolím své pravé já skrývat a ostatními lidmi – s několika málo výjimkami – poctivě pohrdat. Přitom jim však k zaujmutí takového definitivního postoje stačí (nepočítáme-li vzpomínky a povinnosti vyplývající z Palomina věku, totiž školní docházku či návštěvy u lékaře) pohyb po mikrosvětě jejich domu. Tedy setkávání jen s několika málo jedinci. Zažité stereotypy nahlodá až vzájemný rozhovor, během nějž se dle očekávání žena a dívka spřátelí. Nakonec se obě shodnou ještě s někým třetím: novým nájemníkem domu, v první reakci jeho obyvatel v podstatě vetřelcem Japoncem Ozuem, který jediný veliké lsti obou žen prohlédne. Příběh odehrávající se v průběhu přibližně půlroku nakonec takřka naplní normy harlekýnové literatury.

Tady se dostáváme k jádru románu. Třebaže je příběh upozaďován a ředěn neustálými filozofujícími úvahami či sarkastickými poznámkami jedné nebo druhé vypravěčky, vzbuzujícími dojem, že v prvé řadě o ně autorce šlo, stojí v centru jejího zacházení s textem naopak právě samo vyprávění. Obě hrdinky věří na společnost kast, rozvrstvení společenských tříd je dle nich pevně dané. Proto s úžasem v případě starší z nich a zadostiučiněním u té mladší sledují, když si Kakuro Ozu začne namlouvat čtyřiapadesátiletou Renée, s níž sdílí totožné zájmy v umění i vzdělání – vždyť vášeň lze prožít též intelektuálně –, a ona jeho zájmu přes počáteční ostych podléhá. A jak to v obdobných případech bývá, vypořádat se s nezvyklou situací rendez-vous a náležitými pomůckami, jako jsou nový účes, šaty a slaďoučké zákusky, pomáhá Renée rázná přítelkyně z lidu, portugalská služebná Manuela. Jsou-li někomu rysy příběhu povědomé, je to v pořádku: Barberyová předkládá svou verzi pohádky o Popelce – zasazenou do dneška a osvěživě napasovanou na důchodce. Náležitý královský rodokmen pana Ozua samozřejmě nechybí – je syn diplomata. Pohádkový základ románu je snad také vysvětlením, proč je knížka tak populární a dobře se prodává. Každý totiž tento příběh důvěrně zná a většina i věří na jeho krásu. Koneckonců právě o (v podstatě kunderovský) pokus vyzkoušet na čtenářích, zda jsou po řadě úvah a proslovů o kráse schopni krásu také cítit a prožít, Barberyové myslím šlo. Jen se obávám, že závěrečná zkouška čtenářského důvtipu, totiž sarkastická a záměrně s celkem nesourodá pointa, která v podstatě dává za pravdu tvrzení o nepřekročitelnosti kast, bude pro mnohé, byť si stejně jako v pohádce popláčou, zklamáním.

Mimochodem, dojímavá je též obálka knížky. Vedle k bestselleru běžně dodávaných informací oznamujících, kolik kusů titulu se prodalo na jeho mateřském trhu (v tomto případě tedy ve Francii), jak dlouho se tam držel na prvním místě prodejního žebříčku a že byl přeložen do „řady jazyků“, je tu jeden rozkošný bonus. Na hřbetě knížky skví se veliké R, což zřejmě má být název edice a ovšem také nenápadné upozornění čtenáře, že drží v rukou román s velkým R. To je práce s doprovodnými texty dovedená do krajnosti. Aneb chytrému napověz, hloupého trkni.