Pavić, Milorad: Papírové divadlo

Pavić, Milorad
Papírové divadlo

recenze beletrie zahraniční

Vydání českého překladu posledního románu Milorada Paviće Papírové divadlo (v originále 2007) může v čtenáři vyvolat radost nad tím, že literární postmoderna ještě není mrtva a dokáže přinášet originální díla.

Víc hlav víc ví, víc autorů stejně dává
Milorad Pavić: Papírové divadlo, ze srbskochorvatského originálu Pozorište od hartije (2007) přeložila Stanislava Sýkorová, doslov Miroslav Kouba, Mladá fronta, Praha 2009, 208 s.

Vydání českého překladu posledního románu Milorada Paviće Papírové divadlo (v originále 2007) může v čtenáři vyvolat radost nad tím, že literární postmoderna ještě není mrtva a dokáže přinášet originální díla. V daném případě jde o román sestavený z povídek, ostatně podtitul knihy zní Román-antologie aneb Současná světová povídka. Vtip je koncipován tak: ke každé z osmatřiceti povídek je přiřazen biografický medailon smyšleného autora (s výjimkou autora srbského, jímž je Milorad Pavić), přičemž zeměpisně zastupují tito literáti písemnictví zemí, do kterých prozatím bylo Pavićovo dílo přeloženo (česká povídka je též zahrnuta, žádný strach). Čtenář tedy čte dvojnásobnou porci příběhů, neboť už každý životopis je samozřejmě sám o sobě příběhem. A také několik typů textů, vyjma zmíněných ještě Pavićovu předmluvu – v podstatě manifest možného přístupu k románu; mimo dalšího zde totiž autor prohlašuje, že záměrem jeho psaní bylo dodat každé uváděné literatuře ten tón, který jí dle jeho názoru schází. O zábavu je tedy postaráno, jelikož takový balíček textů lze vykládat mnoha způsoby.

Začněme tímhle: je zjevné, že si Pavić tropí žerty z odvěké touhy lehkých intelektuálů stát se spisovatelem. Jeho autoři nepíší proto, že by to pro ně byla nepříjemná a život komplikující nutnost či alespoň prostředek seriózní obživy. Nikoli; přistupují k psaní na základě terapeutova doporučení, kvůli společenskému postavení nebo z víry v jedinečnost svých životních zážitků a žvástů (každý medailon, opravdu bez výjimky, je nuceně vtipný: autoři buď odpovídajícím způsobem nazývají své knížky, nebo prohlašují tupá moudra, nebo aspoň mají za sebou nějakou pikantní životní zkušenost). Spisovatelé nejsou s to vymyslet si historku plně nezávislou na svých životech, každý do tvorby promítá přinejmenším své povolání, koníčka nebo něco podobného. Žádný neumí s literaturou pracovat jako s pracovním nástrojem. Svrchovaně originální umělec Pavić v podstatě pozvedá obočí nad podobou běžného beletristického projevu dneška: ikskrát použitá nevýrazná životopisnost splývající s fikcí představuje v jeho rozumění literatuře tvorbu nijak zajímavou a lacinou. Zato oblíbenou a celosvětově rozšířenou, takže autorovo úvodní odhalení klíče k zastoupeným zemím a prohlášení o jiných tónech v tomto světle získávají docela ironický charakter. Koneckonců, literatura je svár mezi „co“ a „jak“, jak ve svých pohotových pětiřádkových dějinách literatury 20. a 21. století dokládá „švýcarský“ autor Prof. Dr. Roger Koralnik.

Toto poznání však s sebou přináší pochybu, zda neslanost nemastnost samotných povídek, jež bych se až na výjimky zdráhal vydat samostatně, je průměr Pavićem dosahovaný cíleně, anebo mu na samotných povídkách skutečně až tolik nezáleželo (to je ono postmoderní: „Tak, nebo onak? Kdo to může říct?“). Přikláním se spíš k druhé možnosti, neboť pochybuji, že by si tak schopný autor vystačil více než třicetkrát s takřka totožným konceptem události popsané jednou mnoha slovy banálně (povídka), podruhé jednou zmínkou osudově (medailon). Projevovaným sice začasto jinou formou (dopis, vzpomínka, historická fikce, diplomová práce, báseň v próze atp.), ale vždy znovu obdobným. Pokud by snad bylo Pavićovým záměrem čtenáře soustavně pokoušet nudou, pak napsal své povídky zase dobře až příliš. Neoddiskutovatelná koncepční bravura zde zkrátka není podepřena odpovídající zábavností obsahovou, povídky působí jako odbyté (koneckonců Pavić sám se v předmluvě vyznává, že nejvíce ho bavilo vymýšlet si životopisy svých autorů).

Pozoruhodné je sledovat na sobě působení četby. Postupně čtenář skutečně zapomíná, že autorem není jeden člověk, a začne věřit v existenci těchto spisovatelů smyšlených – tedy nesnaží-li se na skutečné autorství cíleně upomenout. Pavić se přitom neustále připomíná. Ačkoli se pohybujeme po celém světě, Pavić často přivádí své autory do Srbska – nechává je tam vydávat knihy, působit na univerzitách či je tam na několik let přestěhuje; hrdinové povídek i samotní spisovatelé mají přátele emigranty, většinou Srby. Třebaže se každá povídka zabývá sny či se obrací do historie (jedna je, pravda, sci-fi) a glosuje ji, alternuje atd. (dalším velkým tématem románu je rozdíl mezi ženským a mužským čtením textu), Pavić opakovaně zdůrazňuje, že povídky a kniha jsou psány v jednadvacátém století a pro jednadvacáté století. Ostatně nemálo svých autorů nechává porůznu zemřít po roce 2001. Je to zkrátka kniha, která sice chce ukázat, že i krásná literatura podlehla tlaku globalizace, která ale zatvrzele a pořád dokola hrdě hlásá, že vznikla teď a v Srbsku.

Mimochodem, při četbě recenzí kolegů odjinud jsem se musel smát jejich smělosti označit vždy nějakou z Pavićových povídek za nutně nejlepší. Samozřejmě každý z nich vybral jinou, takže co potom s tím. Nemám takové ambice; chci ale vyzdvihnout povídku, jež mě zkrátka nejvíce oslovila. A sice „americký“ příspěvek Jima Fenimora Stewa Modrý pot. Jednak jsem při četbě skutečně věřil, že se setkávám s plodem americké školy, jednak jsem odjakživa toužil zažít totéž co hrdina povídky. Totiž pomilovat skrze oka na zahradě napnuté houpací sítě bývalou negerskou jeptišku (nemluvě o rozkoši z těch dalších Pavićem popisovaných hříchů).

Pavič Pavic

© Lukáš Novosad
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 235 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 4686x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce