Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží

Murakami, Haruki
Kafka na pobřeží

studie beletrie zahraniční

Chlapec, který si říká Kafka Tamura, v den svých patnáctin utíká z domova v Tokiu. Skončí v soukromé knihovně na Šikoku, kde ho čeká osudové setkání.

Dojít až za kraj světa
Haruki Murakami
: Kafka na pobřeží, přel. Tomáš Jurkovič, Euromedia Group-Odeon, Praha 2006, 556 stran

Japonský prozaik Haruki Murakami (*1949) vydal v češtině prózy Norské dřevo (2002) a Na jih od hranic, na západ od slunce (2004). V r. 2006 vyšel česky jeho román Kafka na pobřeží, za nějž mu byla udělena Cena Franze Kafky.

Kafka na pobřeží znamená v knize malbu, píseň a mnoho jiného, ale nejlépe bude chápat titul jako obraz. Kdybychom Murakamiho ranější prózy Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce chápali jako jednu, realistickou linii jeho prací, pak by Kafka na pobřeží patřil k druhé linii, kterou tvoří romány Hard-Boiled Wonderland and the End of the World (orig. 1985) a The Wind-Up Bird Chronicle (orig. 1994-1995). Tato kniha vás donutí znovu promyslet, jak může román vypadat a čeho ještě může dosáhnout.

Kdo jsou
Chlapec, který si říká Kafka Tamura, v den svých patnáctin utíká z domova v Tokiu. Skončí v soukromé knihovně na Šikoku, kde ho čeká osudové setkání. Jeho nový život lze popsat slovy jeho alter ega - „Kluka, co se mu říká Vrána“ - na samém začátku:

„Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu symbolickou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen symbolická a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev...“

Je tu ještě paralelní příběh o starém muži s příjmením Nakata. Kvůli příhodě v dětství trpí lehkou mentální poruchou, například je negramotný. Má i nadpřirozené schopnosti.

Kromě Kafky a Nakaty se v knize objevuje ještě mnoho dalších postav, mezi nimi zvířata i velmi známá jména.

Kam jdou
Dva zdánlivě nezávislé příběhy se rozvíjejí střídavě: Kafkův v lichých kapitolách, Nakatův v sudých. Ale pouze na začátku se jeví nezávisle. Zhruba v polovině knihy se začnou silně proplétat. Jak souvisejí navzájem, je zřejmé jen zřídka. Čtenář kupříkladu zaznamená, že Kafkovy kapitoly jsou po určitou dobu v několikadenním předstihu před Nakatovými, díky novinovému článku o vraždě. Nebo při bouřce v 25. kapitole Kafkova příběhu zahřmí stejně jako v 32. kapitole Nakatova příběhu. Takže čtete-li o Nakatovi, vždy přemýšlíte o tom, co dělal Kafka několik dní (= kapitol) předtím. A čtete-li o Kafkovi, myslíte na to, co v následujících dnech udělá Nakata. Častěji jsou však souvislosti mnohem subtilnější.

Ztraceni
Román se odehrává ve skutečném světě, ale děje se v něm tolik neskutečných událostí. Jinými slovy, hranice mezi reálným a nereálným je velmi tenká. Postavy přecházejí tam a zpět mezi fyzickým a spirituálním, vědomým a podvědomým světem velmi přirozeně. V reálném světě najde Kafka místo, kde je „něco, co člověka nutí myslet na stará temná kouzla“. Rovněž ví, že žije v předurčeném oidipovském mýtu. Na druhou stranu světa se postavy dostanou kvůli nějaké maličkosti. Někdy proti své vůli. Klíč leží kdekoliv. A současně mají postavy ten neznámý svět uvnitř sebe. Nakonec vše uniká.

Tato situace se ozřejmuje při sexu. Skutečném, snovém a zejména symbolickém. Slova popisující sex jsou extrémně popisná a dráždivá, ale fungují i na jiných rovinách. Dokonce i slovo „vyspat se“, což je překlad japonského madžiwaru, může být přeloženo také jako zkřížit se, stýkat se či prolnout.

„A pak se propadneš někam do zákrutů času.

Vědomí ti v okamžiku celé zahalí její sen. Měkce a hřejivě, jako plodová voda. Slečna Saeki ti svlékne tričko, stáhne boxerky. Několikrát tě políbí na krk, pak natáhne ruku a uchopí tvůj penis. Už je tvrdý, jako by byl z porcelánu. Zlehka vezme do dlaně tvá varlata. Pak, aniž by co předem řekla, si zavede tvé prsty ke svému ochlupení. Pohlaví je horké a vlhké. Přiloží své rty ke tvé hrudi. Začne sát tvé bradavky. I tvoje prsty jako by něco nasávalo, zvolna se jí začínají zasouvat dovnitř.

Odkudpak to asi začíná tvoje vlastní odpovědnost, kamaráde? Stíráš bílý kal, co ti zamlžuje výhled, a zoufale se snažíš zahlédnout, kde to vlastně jsi. Ujistit se o směru proudu. Zachytit správnou osu otáčení času. Najít hraniční linii mezi snem a realitou se ti ale vůbec nedaří. Nenacházíš dokonce ani hranice reality a pravděpodobnosti. Víš jen jediné: dostal ses do choulostivé situace. Do choulostivé a nebezpečné zároveň. Proroctví tě unáší, aniž bys dokázal vysledovat jeho princip a logiku. Jako když potopa zaplavila město na břehu řeky a značení silnic se octlo pod vodou. Vidíš jen řady bezejmenných střech...“

Svět
Máme-li popsat vlastní podvědomí, nejde to, protože je nepopsatelné. Murakami však projde na druhou stranu bez zaváhání.

V jeho příbězích příčiny událostí nespočívají jen na rovině skutečnosti nebo v příběhu, ale vždy je tu něco víc. Pravé důvody a příčiny leží jinde. Hlubší vysvětlení se nalézají na oné druhé straně. Nějaký jiný příběh se odehrává v jiném světě. Vezměte si kterýkoliv román. Jako by Norské dřevo bylo právě jen půlkou příběhu a paralelně k němu existoval jiný příběh, odehrávající se na jiném místě. A kvůli tomu, co se děje v tom jiném příběhu, se děj Norského dřeva odvíjí právě tak a tak, například některé postavy náhle umírají. A nemohou s tím nic udělat. Jako by se řeklo: „To prostě jen sám svět stojí na zániku a ztrátách. My jsme jen pouhé stínové obrazy tohohle principu.“

Murakamiho postavy cítí, že něco chybí, nebo dokonce shledávají samy sebe jako nenormální, protože jsou schopny spojit se s onou druhou stranou. Právě spojení postav, ale i čtenářů s tím, co je mimo jejich dosah, je zbavuje prázdnoty a opuštěnosti. Dostávají se do jiného světa, kde čas ztrácí význam a kde není ani písmo. Extáze románu spočívá v tom, že příběh dosahuje krajnosti a postavy se dostanou ke zdi, například čelí obtížnému problému, mají zásadní dilema nebo hledají nenalezitelné, a přitom se nic nevysvětlí osudem, psychoanalyticky ani nadpřirozenou silou, místo toho příběh exploduje a dostáváme se na druhou stranu světa. Ale odpovědi postrádají logiku. Chybí jádro. Otevře se krajina. Je to místo, kde žijí postavy. Příběh. Málem vás to nutí myslet si, že to, co se Kafkovi stane, co cítí a co dělá, se děje kvůli nejmenší maličkosti, jako je padající list v tom druhém světě.

Jednota
Strukturu románu a jeho svět nelze oddělit. V 15. - Kafkově - kapitole čteme: „,Všechno je otázka imaginace. Naše zodpovědnost vyvstává z naší představivosti. Yeats píše: In dreams begin the responsibilities - přesně tak... Ať už to původně byl sen kohokoliv, snil jsi ho taky. Už jen proto jsi zodpovědný za to, co se v něm dělo. Vždyť se sem přikradl temnotou ve tvé duši!‘

Jsem na tom stejně jako důstojník Adolf Eichmann, chtě nechtě zapletený do obludného Hitlerova snu.“ V 16. - Nakatově - kapitole následuje: „,Teď se na to musíš dívat jinak, Nakato. Tak, že právě máme válku. A ty sám že jsi voják. Musíš se rozhodnout. Buďto já zabiju kočku, nebo ty zabiješ mě. Jedno nebo druhé. Vybrat si musíš. Tady a teď. Z tvého pohledu ovšem taková volba může vypadat absurdně. Jenomže, podívej se, ona je na tomhle světě většina voleb absurdních.‘“

Od začátku do konce románu se každé slovo, každý pohyb, každá myšlenka, každá příhoda stává příčinou dalších událostí, a z těch povstávají další. Každé slovo je důležité, protože může být proroctvím toho, co se stane. „Ta věštba tu pořád je, jako temná, neproniknutelná voda.“ To se týká i Kafky, kterého otec proklel. Vše spočívá ve vztazích. Všechno je spojeno se vším metaforicky: ve skutečnosti, ve snech a na oné druhé straně. Jinými slovy, stáváme se součástí celého světa nebo jsme sami světem: „,Rozpustit sebe sama?‘ ,Třebas když jsi v lese, staneš se beze zbytku jeho součástí. Když jsi na dešti, budeš beze zbytku součástí deště. Když je ráno, ty do něj budeš dokonale patřit. Když budeš před sebou mít mě, budeš moje vlastní dokonalá součást. Takhle jsem to myslela.‘“

Zdá se, že vše, co potřebujeme - naznačuje Murakami -, je mít imaginaci. Imaginaci, která se obejde bez protiargumentu.

Konec
„Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku.“

© Baro Shero
článek vyšel 21.10.2006 v Lidových novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5732x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce